"Placmistr Kerholec, prosím, milostivá paní", opakoval si vousáč listonoš, "nicméně si dovolím připomenout, že s tím extra běžím... a jakou cestu to psaní vykonalo... ráčej se kouknout na štampilky... Hamburk, Gdansko, toje v Říši, Varšava, to je v cářství ruském, Lemberg, to je království haličské... tedy kdyby snad ráčili malou biletku... docela malou... na dnes večer... aby si člověk trochu odpočinul..."
Paní Hammerschimdtová obrátila oči k nebi, hrabala se chvilku v deskách a pak mu podala ušmudlaný lístek. Listonoš salutoval a ukláněl se a šel hledat pana Kerholce. Našel ho uvnitř u manéže a odevzdal mu dopis. Pan Kerholec přijal list, zašel s ním ke vchodu, na slunce, četl adresu, vrtěl hlavou, četl znovu adresu a všecky přípisky, kudy list el, koukl se na pečeti, znou zavrtěl hlavou a strčil dopis do kapsy. Večer pak, když byl před nonírnami raport a všechno běžné se již vyřídilo, zamlčel se Kerholec a najednou vykřikclass="underline"
"Vladimír Smetana!"
Jeho pohled přelétl jako ostříž celou skupinu mužů a rázem utkvěl na jednom, který sebou prudce trhl.
"Tak to jsi ty, Bureši! Myslil jsem si, že to jiný nebude. Přišlo ti psaní od soudu".
A Kerholec vyňal z kapsy list a odevzdal jej Janu Burešovi. Bureš jej vzal velmi váhavě a prohlédl si opatrně obálku. Pk pokýval hlavou a zůstal nerozhodně stát.
"Je to přece pro tebe, ne?" zeptal se Kerholec.
"Je", přikývl Bureš.
"A proč jej neotevřeš?"
"Není asi o co stát", řekl Bureš a prohrábl si dlouhé vlasy.
"Nu jen se toho neboj. Pekelný stroj v tom není".
"A přece..." odpověděl Bureš a zadíval se do neurčita. Pak strčil dopis do kapsy a pomalu, zamyšleně vyšel ven. Před stanem chodil dobrých deset minut jako mátoha, až pro něho přišel jeden z mladých tenťákpů v osmičce, že má už jít k večeři. Bureš se vrátil do stanu, kde stál Vašek v rozhovoru s Kerholcem, který mu oznamoval něco zajímavého.
"To jsem rád, že vás oba vidím!" řekl Bureš slavnostně. "Chci vás požádat, abyste dnes po večeři zašli se mnou na sklenku piva".
"Já taky?" zeptal se Vašek, neboť zpravidla chodívala osmičkářská parta na pivo bez něho.
"I ty, můj mladý příteli", zahoroval Bureš srdečně, "a zvláště ty, neboť tobě, svému odchovanci, bych rád pověděl, co ovšem nebude tajemstvím ani ostatním kamarádům".
"Dobrá, přijdem", přikývl Vašek a Bureš odešel k vozům.
"Co to má?" zeptal se Vašek Kerholce.
"Nevím. Jak jsem povídaclass="underline" dostal dopis od pražského soudu. Snad mu doručili žalobu. Já koukal na adresu: Smetana, Vladimír Smetana - kdo by se tu mohl jmenovat Smetana? A z Prahy, to nemůže být nikdo jiný než Bureš. A on to vzal. Snad to bude kvůli té Windischrgätzce".
"Po třiceti letech? To se mi nezdá. Nu, stav se pro mne, Karle, až půjdeš, a vezmi s sebou tátu".
Pár kroků od arcibiskupského semináře byla malá pivnice, kterou staří tenťáci Cirkusu Humberto znali už ze starších zájezdů. Tam večer zasedli Malina, Kerholec, Bureš a oba Karasové.
"Pozval jsem vás, krajané", oslovil je Bureš, "jako nejvrnější své přátele, abyste mi pomohli a poradili ve věci tuze bolestivé. Povím vám příběh, který jsem vám ještě nevyprávěl, a jen vás přitom prosím, abyste od začátku měli na mysli, že tu jde o osobu dávno již mrtvou a zapomenutou.
Narodil jsem se na Starém Městě pražském a od útlého dětství byl mi nerozlučným druhem hezký, bystrý hoch, který se jmenoval Vladimír. Vy, kteří jste přišli do Prahy, znáte ovšem Karlův most a pamatujete se, že před mostem, při břehu a na ostrůvku stojí řada starých mlýnů. V jednom z nich se můj přítel Vladimír narodil. Jeho otec, mlynář Smetana, byl člověk starosvětský, pracovitý a spořivý, přísný na sebe i na chasu. Z jediného syna Vladimíra chtěl mít ovšem zase jen mlynáře a honi hojiž jako dítě ke všelikým drobným pracím v mlýnici. Staré mlýnské stavení bylo úzkým čelem obráceno proti proudu a stálo na dubových kolechnad vodou, která pod ním proudila k mlýnskému kolu. Mlýnice byla protažena dozadu a byl z ní krásný výhled k mostecké věži, do mostních oblouků a na Kampu a na Malou Stranu. Často jsme s Vladimírem jako děti vyběhli na půdu a z vikýřů šindelové střechy se dívali na tu krásu třpytící se řeky, zeleného břehu, mocné mostní stavby a stoupajících strání protějšího Petřína.
Vladimír byl vnímavý choch, dobře a lehko se učil, proto už jeho učitel na normálce doporučoval rodičům, aby ho dali studovat. Otec nechtěl o tom ani slyšet, ale matka, veliká dobračka, vypostřehla, že by to hocha těšilo, a tak dlouho a trpělivě vyjednávala s panem Smetanou, až na něm vymohla svolení. Vladimír směl na gymnasium s podmínkou, že se bude přitom učit mlynaření a stane se řádným tovaryšem. Pro Vladimíra to bylo hračkou, jeho zdravé, silné tělo lehce neslo pytel zrna nebo mouky po starých praskajících schodech a večer při svíčce si za jedno přečtení pamatoval svou latinskou lekci i odstavec katechismu. Když po šesti letch vcházel po prvé se silnou studentskou holí do filosofické faklulty v Klementinu, měl už svůj výučný list jako řádný chasník mlynářského cechu. Na filosofických studiích se mu otevřel nový svět. nešo jen o to, že profesoři tu už se studenty jednali jako s dospělými občany; hlavní bylo, že se tu sešlo plno mladých lidí, kteří měli hlavu i srdce zaníceny pro všechno krásné a ušlechtilé. Byli mei nimi básníci, kteří už tžiskli své verše v Květech, byli tu milovníci divadla, nadšení čtenáři knih, vášniví dbatíři a všichni vespolek horoucí vlastenci, kteří se zapřisáhli, že po celý život oddaně budou sloužit naší milé Čechii. Vladimír Smetana vplul s radostí do tohoto života, deklamoval vlastenecké básně, zpíval oblíbené písně, doprovázeje se na kytaru, hrál divadlo a hltavě četl všechny české knížky, přihlásiv se za ouda České matice i společnosti Stálců u pana Amerlinga. Na rohu při Staroměstských mlýnech byla tehdy kafírna, kteoru tam zřídil výmluvný pan Faster. Tam se denně scházela celá mladá Čechie nad čerstvými novinami a s horoucím nadšením sledovala, co se děje ve světě a jak se v Německu i ve všech ostatních státech chystají lidé rozbít železný kruh Metternichovy reakce. Vladimír Smetana byl horlivým účastníkem veho toho ruchu. Jeho otec nesměl o tom vědět, protože jemu byl pobyt v kafírně věc hanebná, mrhání času, zdraví a peněz. Paní Smetanová však se dívala na to jinak, cítila se synem a kryla jeho večerný výlety, kdy se otec domníval, že Vladimír sedí nad knihou.
V druhém roce filosofie setkal se můj přítel s kolegou, který měl na jeho život největší vliv. Byl to student o něco mladší, ale mnohem větších životních zkušeností. Pro nějakou roztržku utekl jako gymnasista z domova, potloukal se při všelijakém zaměstnání Německu, v Londýně a ve Francii, a vrátiv se domů, pokračoval ve studiích. Ale ze světa i přinesl přesvědčení, že doba politických zápasů už je nedaleko a že je nutno její příchod připravovat. Z několika přátel, kteří byli téhož přesvědčení, utvořil skupinu, která po večerech šířla v lidových vrstvách zápalná hesla protimetternichovská. Jmenoval se Frič, Josef Václav Frič. Byl to hezký hoch, vysoký, štíhlý, jiskrného pohledu, nadšený řečník. A nade vše miloval úlohu náčelníka, která mu ovšem v jeho družině připadla. Vladimír Smetana se přidal k jeho stoupencům a stal se jedním z jeho důvěrných přátel.