V březnu roku 1848, po schůzi ve Svatováclavské lázni, kde jsme my mladí byli všichni, nastalo nám plno práce, jednání a rozhodování. Vladimír Smetana stál ovšem na předních místech filosofické Kohorty Fričovi věrně po boku. V té vzrušené době se již s ničím před otcem neskrýval. Nebylo to ani možno, když byli studenti stále na nohou, v uniformě, s kordem a puškou. Starý pan Smetana byl hněvem celý bez sebe. Všecko to rojení bylo mu proti mysli, byl člověk staré doby a jejího pořádku a děsil se každé změny. V rodině docházelo denně k hádkám, ale syn neustoupil. A pan otec se dožil ještě toho, že i chasa mlynářská se vzbouřila a jednoho dne místo k práci se vyhrnula s puškami a mušketami na půdu k vikýřům a na šindelovou střechu a začala odtamtud střílet po Windischrgätzových vojácích na druhé straně mostu a řeky. Starý pan Smetana pobíhal po pokoji, klel a láteřil, že ta vzpoura přinese všem jen neštěstí, ale nikdo si ho nevšímal, nikdo ho neposlouchal. Mužští byli v boji a ženské jim nosily jídlo a munici. Vladimír byl mezi prvními, kteří vytrhávali kovové desky z chodníku Karlova mostu a pancéřovali jimi první barikádu ve věži. Filosof Frič se tu před Klementinem vynořil a hned převzal velení. Bylo to klíčové postavení staromstské obrany a Vladimí rtéměř nespal, aby byl stále u věže na stráži. Ale vechna ta bdělost, horlivost a statečnost byla nadarmo, vzbouřenci nestačili na vojenskou sílu Windischrätzovu s děly rozestavenými po výšinách u Hradčan. Generál dal městu ultimatum a měšťasntvo, marně očekávající pomocný zásah z Vídně, se rozhodlo kapitulovat. Vladimír Smetana byl před Klementinem, když zoufalý Frič oznámil obráncům, že je konec. Viděl ho, jak odhazuje zrazený meč, viděl slzy, které se mu valily po křečovitě stažené tváři. Naposled si stiskli ruce a Josef Václav prchal staroměstskými uličkami k domovu a z domova pryč, na venkov. Vladimír stál chvíli u opuštěné barikády, jejíž obránci zmizeli. Z Karlovy ulice se vynořovali měšťané a svolávali lidi, aby šli bourat barikádu a otevřít cestu. Filosof nechtěl být svědkem tohoto konce. s puškou ve svislé pravici, s hlavou svěšenou, se srdcem rozbouřeným smutkem a zoufalstvím šel zvolna domů. V mlýnech bylo jako po vymření, zklamaná chasa byla zalezlá, mnozí utekli. Vladimír prošel mlýnicí a vystoupil na půdu. Pokud mohl myslit, vynořila se mu jen myšlenka, aby ukryl pušku. Mechanicky kráčel šerem podkroví k jasnému pruhu světla, které šikmo vpadalo vikýřem. Tam zůstal bezděky stát. Vltava hořela pod západem slunce miliony plaménků, Petřín a Strahov byly oblity rudězlatou záplavou, sochy na mostě stály v ohnivé záři. Nesmírné ticho po hluku minulých dnů se rozklenulo nad řekou a městem, celý ten velebný údol jako by v hlubokém mlčení vyčkával, až se západem slunce zhasne i sláva marné vzpoury.
Vladimír se díval do té umírající záře jako zmámený. Probudilo ho, že se něčeho studeného dotkl. Podíval se v podštřeší a objevil tam dvě pušky, které tam zanechali uprchlí obránci. ruka mechanicky zvedla pušku a z vikýře se rozhřměla rána. Ve strašném tichu byla ta detonace něco hrozného. Krovy nad hlavoumu zaúpěly, půda se rozduněla, mostní oblouky zahoukly ozvěnou, po Malé Straně to temně zaburácelo. Kdesi dole v domě bouchly dveře, bylo slyšet křik a dupot kroků. Ale Vladimír pozvedl ještě jednu z pušek, jež mu stály u nohou, vyklopil ji ven, zamířil na granátníka, jejž zahlédl na Kampě, a stiskl k druhému výstřelu. Rachot se po druhé rozlehl pod blednucí oblohou a hejna holubů splašeně zakroužila nad mlýny. Někdo se hnal po schodech na půdu a už lomcoval dveřmi. Vladimír vzal další pušku a vypálil po třetí.
'Bídáci! Lotři! Šílenci! Zadržte!' supěl od vchodu rozčilený hlas jeho otce. Vladimír odložil pušku a obrátil se mu vstříc.
'Vrahové - cožpak nevíte... Pro smilování boží, Vladimíre, tos ty?' zaúpěl otec zděšeně, ale úlek byl ihned vystřídán soptivým rozezlením. 'Ty, můj syn, mé jediné dítě, ty přivoláváš na nás poslední bídu a pohromu! Cožpak nevíš, že bylo uzavřeno příměří? Že na jediný výstřel Windischgrätz odpoví bombardováním? Ale ty to víš, jak bys to nevěděl, student, pan filosof, pan akademik, důstojník legie, barikádník a buřič! Bylo ti to málo, co se už natropilo škod, chceš ještě zkázu a zničení, ty zvrhlíku zvrhlá, zvrácená! Pryč odtud! Pryč z mého domu! Proklínám tě, proklínám, proklínám!'
Vladimír Smetana sestupoval beze slova po schodech a za ním otec, zachvácený bezmezným šílenstvím vzteku, kterým vybucho jeho soužení z posledních dnů. Když Vladimír sešel, z dáli se ozvalo ponuré zadunění.
'Slyšíš je?' řval otec z temna nahoře, 'už do nás bijí z kanonů, už máš, co jsi chtěl, už se peklo rozpoutalo'.
Druhá detonace zadrnčela okny a zvenčí bylo slyet zděšené křiky žen.
'Matko Boží, rodičko Ježíšova', úpěl starý mlynář, potáceje se se schodů, 'smiluj se nad námi. Proklel jsem syna, víc už dělat nemohu. Vyhnal jsem ho,ničím vinen nejsem, odvrať od nás zkázu a neštěstí'.
Vladimír Smetana víc neslyšel. Prošel jako bez ducha předním domem, šel po nábřeží, slyšel teď naplno burácení baterií, slyšel brumlavé vrčení pum, než se nad městem roztrhly, slyšel úzkostné volání lidí, viděl úprk chodců. Ale šel pomalu jako stroj, jediná bytost u nekonečného zábradlí, vysazen proletujícím střelám. Až u cihelen se zastavil, u začátku rozbitého železného mostu. Pomalu se obrátil a první, co uviděl, byl plamének šlehající z vyschlých šindelů smetanovského mlýna".
Bureš se odmlčel. Vyprávěl to všechno svým zvučným, lahodným hlasem, výjevy z mlýna jim zrovna předehrál, sám uveden v nejvyšší rozčilení. A nyní mu hlava unaveně klesla a oči se zavřely.
"Co bylo dál?" zeptal se po chvilce Kerholec.
Bureš byl okamžik ještě bez hnutí, pak otevřel oči.
"Můj přítel Vladimír Smetana vzal na sebe kletbu i trest. Odešel z domu, odešel z města a nikdy již nidky již se do něho nevrátil. Zapadl ve světě, zmizel a je mrtev. A teď po třiceti letech přišel pro něho dopis. Tuhle leží, pět pečetí na něm, žádná není porušena. A já se vás ptám, krajané a přátelé, zda jej mám otevřít nebo zda jej mám vrátit s poznámkou: Vladimír Smetana zemřel".
Na tuto výzvu se stůl odmlčel. Všichni podlehli dojmům z příběhu, jejž jim Bureš odhalil, vmýšleli se do ztraceného života, sami se propadli do historií, které znali nebo slýchali o podivném roce osmačtyřicátém. A nyní je svým závěrem náhle volal k přímému, střílivému dnešku a k závažnému rozhodutí o budoucnosti. Nebyli s to provést takový myšlenkový skok ve vteřině. První po chvíli promluvil Kerholec, a to ještě oklikou.
"Říkáš, žes byl toho Vladimíra Smetany nejdůvěrnější přítel. Tos ho taky zastupoval v jeho žáležitostech?"
"Myslíš jako po jeho... po jeho zmizení? Ano, jednou nebo dvakrát. Nikdo se o něho nestaral".
"Pak tedy myslím, že ho máš zastoupit i po třetí a dopis otevřít. Nemám pravdu?"
"Pravda. Ať Bureš dopis otevře", přikývli ostatní. Zmocnila se jich rozčilená zvědavost, co v listě je a jak se ta historie uzavře nebo otočí. Bureš roztrhl obálku. Nešlo mu to lehce, ruce se mu, ty jeho ztvrdlé ruce se mu chvěly. Přečtl si list, jež byl uvnitř, na čele mu vyvstal pot. Setřel jej rukou a pdal list Kerholcovi. A Kerholec četl ostatním vyzvání soudu v Praze I, aby se Smetana Vladimír zde úředně přihlásil k převzetí dědictví po zemřelém Prokopu Smetanovi, mlynáři a měšťanu v Praze I, kteréžto dědictví krom majetku movitého pozůstává ze zděné budovy mlýnské v provozu jsoucí při Poštovské ulici a z usedlosti Smetanky v Košířích s polnostmia s lesíkem v katastru obce Motol.