"Nu, Bureši..." zahovořil Kerholec, "to ti tedy gratlji. Tohle je obrat, který nepotrefí žádného z nás".
"A myslíte", odpověděl Bureš nejistě, "myslíte... že to mohu... že to smím vzít?"
"A proč ne, u všech čertů?"
"Pro tu mou vinu..."
"Nesmysl. Tu vinu jsi už dávno odpykal. Vede-li někdo třicet let život jako ty pro chvilečku mladického pobláznění, to už si řádně odseděl svůj trest".
Karasové horlivě přizvukovali a Bureš-Smetana jim nakonec vděčně stiskl ruce.
"Máte pravdu. To hlavní odčinění nemohu provést jako potulný chudák. na mlýně a na statku, to už mohu městu něco nahradit. Je to tak jasné, a já se třicet let mořil včitkami. myslel jsem, že mou povinností je žít v bídě a nuzotě, nést svůj kříž denně se v duchu bičovat. Ale povinnost člověka není obětovat prázdný život, nýbrž život plný, život co nejplnější. Zajít v neznámu, tím se docela nic nespraví. Ale postavit se na nějaké účinné místo, pracovat pro ostatní a prospívat jim, to je opravdu cesta spásy".
Bureš se všecek rozhořel a rozsvítil. Radost přešla z něho i na ostatní a za cvhílu už mu vesele přiťukli jako novému panu otci pod věží. Jen starý Malina se toho všeho účastnil velmi zdrženlivě, mlčel a podrbával se v šedivých vlasech.
"A co ty, Vendelíne", všiml si toho konečně Kerholec, "ty nic, ty se neraduješ?"
"Já, abych pravdu řekl", pronesl pomalu Malina, "víš, Bureši, já tomu všemu pořád ještě nerozumím, jak to vlastně s tím Smetanou je. Je on tvůj přítel a je mrtvej, anebo jsi ty jeho přítel a jsi živej. Jestli jsi ty on, jakpak můžeš bejt živej, když jsi nám sám před chvílí povídal, že on je mrtvej. Já si to nemůžu srovnat..."
"I pro pána, ty můj mezuláne dobrotivej", vybuchl Kerholec v smích a s ním všichni ostatní, "copak to, táta Malino, nechápeš, že to o tom mrtvým byla jen jako povídka, že si to Bureš vymyslel?"
"Pěkná povídka, když má z toho mlejn. To ať jsem třeba mezulán, ale to mi nenamluvíš, že si někdo vymyslí povídačku a ouřad mu nato oznámí, že tím pádem zdědil v Praze mlejn".
"No, tohle si Bureš nevymyslel - co vyprávěl o svém příteli, to vyprávěl o sobě. On je přece Smetana, ale nechtěl to říc, roumíš, proto to povídal jako povídku".
"Inu, to je těžká věc pro starého člověka. Já soudím, že povídky nemají být. To je jenom matení".
Trvalo to ještě dost dlouho, než to starochovi objasnili a než přistoupil na novou skutečnost, že Honza Bureš, tenťák, je ode dneška Vladimír Smetana, pražskýmlynář a statkář, - a než pak vzal na vědomost Burešovo ujištění, že se na jejich poměru tím nic nemění. Ale ještě když se pak rozcházeli do maringotek, vracel se Malina k svým základním pravdám, a uléhaje s Burešem, opakovaclass="underline"
"Povídky nemají být. Je z toho jenom matení".
X
Rozhodnutí sice padlo, ale Bureš-Smetana se nedovedl okamžitě odtrhnout od cirkusu, který mu tak přirostl k srdci. Bylo to pro všecky velkým překvapením, když se dověděli, že nynější partafír stavěčů je teď bohatý mlynář, a sám Petr Berwitz přišel přátelsky pogratulovat autoru svých pantomim k neočekávané změně osudu. Byl přitom docela rád, když mu Bureš oznámil, že do Prahy nespěchá a že zůstane na svém místě až do Budapešti, odkud bude mít cestu pohodlnější. Ale ani tam neodjel hned prvního dne, pořád to lučení oddaloval, ačkoli už bylo na jeho nových šatech a na obuvi vidět, že se chystá přejít do nových poměrů.
Jednoho dne, když se Helena vrátila ze zkoušky, nalezla ve voze Vašku oblečeného po městsku a připraveného na odchod.
"Byl tu Bureš", oznamoval jí, "přišel mi říci, že dnes tedy skutečně už odjede. Pozval nás, abychom přišli do kavárny Central rozloučit se s ním.Slíbil jsem mu to aspoň za sebe, byl to můj učitel. Půjdeš taky?"
"Nechce se mi", odpověděla Helena, odhazujíc na stůl jezdecký bičík. "Jdi sám, omluv mne, že mám mhoho práce, a pozdravuj ho ode mne. Vy si máte co říci, já bych tam byla zbytečná".
Vašku odešel, Helena se převlékla do županu, vytáhla ze skříně hromadu rozbitých dětských punčoch, a usednuvši k oknu, začala je spravovat. Milovala takové chvíle osamění, kdy byli všichni pryč a ona mohla se trochu zasnít. Otcovy starosti a neúspěchy na ni doléhaly, viděla se obklopena nedostatkem, jejž dříve nepocítila, a všecko se jí v hlavě stáčelo k představě, že její manželství není ani v té malé míře šťastné, jakou měla na mysli, když svolovala rodičům k sňatku bez zamilování. Nahlas nikdy nic takového neřekla, vždycky musela uznat, že se Vašku chová bezvadně a že dělá pro rodinu, co může. Ale byla krasojezdkyně, trochu zhýčkaná obdivem mužů a slávou manéže, věděla o závratných kariérách mnohých svých předchůdkyň a nesla v sobě kus hořkosti, že právě ona neprožívá v svém mladém životě nic z té slunné záře a z toho opojení, že byla a zůstává připoutána k muži, který je znamenitý ve svých oborech, ale nemůže jí nikdy připravit ani jedno jediné omamné dobrodružství. Dokud byla zaujata činností, dokud cvičila nebo pracovala v manéži, dokud se jelo a dokud byla ve víru starostí stykem s rodinou, nic takového ji nenapadlo, ale když osaměla - a ty chvíle osamění byly teď častější, když malý Petřík už skotačil venku s dětmi Kerholcovými, - oddávala se lítostnému snění o vlastním osudu; a každou takovou melancholickou meditací se ve své duši vzdalovala svému muži, místo aby se mu přibližovala.
Propadla tomu i teď, a byla nemile vyrušena, když někdo zvenčí zaklepal na dveře. Zavolala, že je volno, ale vzlápětí upustila šití a vykřikla:
"Paolo!"
Ano, byl tu, švihácký a nafintěný, s vykroucenými knírky ve snědé tváři, stále tak hezký jak býval, jen s nějakým stínem únavy a předčasně propukající vyžilosti kolem smyslných očí.
"Paolo!" vykřikla po druhé, tišeji a pomaleji, zavalena náhlou vlnou radosti a vzrušení. Najednou jí bylo jasno, že všechen stesk, který ji obklopuje, všechno nejasné toužení, které ji mate, má od začátku jedno jediné jméno: Paolo.
"Ano, Helenko, tu jsem", odpověděl Paolo, zavíraje rychle dveře, "a jsem šťasten, že tě nacházím samotnou. Máme si ještě tolik říci, co jsme nedohovořili, když přišla tvá nenadálá svatba. Dovol, abych ti políbil ruku, Helenko".
"Posaď se, Paolo, a pověz mi především, kde se tu bereš".
"Ó, to je velmi prosté, Helenko. Musí být přece ve světě nějaká křižovatka, kde se my dva vždy zase sejdeme. Opustil jsem velké divadlo. Takový rozsáhlý balet i nevyhovuje, neuplatnil dost moje originální talenty. Dal jsem přednost malé skupině čtyři tanečnice a já se svými skoky; je to mnohem efektnější a také se to lépe prodá. Ovšem, taky se někdy stane, že se člověk octne v úzkých, jako například zrovna teď, ale to nic, to je jen přechodné, to je risiko našeho umění".
"A kde vystupuješ, když jsi opustil divadlo?"
"Kdekoli se to hodí, má zlatá, někdy taky na divadle, když potřebují prima taneční vložku. Ale víc v zábavních podnicích, jako jsou orfea a bataclany, kde se platí větší gáže a kde je také tanečnk lépe oceňován ženským návštěvnictvem. Víš, takové počestné podniky, jako je divadlo, to není nic pro umělce mého druhu. Mou hodnotu nemůže žádný direktor vyvážit gáří, já musím počítat ještě s jiným úspěchem. A toho spíš dosáhnu v podnicích, kde je konsum a kde se vystupuje i v noci, když se nálada uvolní a kdy krásné ženy ve společnosti zapomenou na hradby všední konvence. To je ti, doufám, zřejmé, jsi taky od kumštu a nejsi už malá holčička. Jakpak se ti daří v manželství s tím... s tím... jak se jmenoval?.. s Vašku".