"Děkuji, Paolo. Vašku je pořád ten hodný, snaživý hoch, jaký byl v mládí. Nemohu proti němu říci ani slovíčko. Ale podniku se poslední dobou daří nevalně, máme s tím starosti".
"Ach, to je nemilá věc. Chtěl jsem se právě pozeptat, zda by tvůj otec nepotřeboval bravurní taneční číslo. Jsem v tuto chvíli volný... a nějaký ten měsíc společné jízdy by mohl... nám dvěma... rozumíš, Helenko, nám dvěma... vynahradit... oč nás připravila spekulace rodičů..."
Paolo se k ní naklonil přes stůl a říkal ta slova tišeji, s potlačovaným ohněm vášně. A jeho velké, temné oči žhavě ulpěly na Helenině tváři. Cítila, jak se rdí, jak jí začíná srdce bušit, jak jí prsty přebíhá palčivé chvění. Ale přemohla se, a sklopivši oči ke stolu, řekla hlasem stísněným:
"Paolo, s tím nepočítej. Otec nemůže nikoho přijímat".
Přiklonil se k ní blíže.
"A nemohl by někoho propustit? Uvaž... byli bychom si nablízku... byli bychom spolu... vždy by se dala najít chvíle, kdy bychom byli sami... Paolo a Helenka, dva, kteří patří sobě..."
"Ne, ne, ne" vyrazila Helena ze sevřeného hrdla, "nezačřínej s tímhle, Paolo, nemysli na tohle. Je to nemožné. Otec nikoho neprospustí a nikoho nepřijme".
"Ani kdyby ti to přál tvůj muž?"
"Můj muž by nic takového nechtěl".
"Možná, že ano... kdyby mu to Helenka ve vhodné chvíli pošeptala. Všichni manželé mají svůj okamžik slabosti, kdy chytrá žena u nich dosáhne všeho, co chce".
Heleně se zatajil dech, její rozčilení vzrostlo, ale nabylo nové podoby. Rodila se jí v hlavě myšlenka, že Paolo jí vemouvá nesmírnou špatnost a že je pro ni velmi ponižující, účastní-li se tak hanebné řeči.
"Nevím, Paolo... jaké ty máš zkušenosti se ženskými... s jakými ženskými... ale já nejsem ta chytrá žena, kterou máš na mysli".
Trochu se odtáhl, ale ještě se nevzdal.
"Co není, může být. Svěř se Paolovi a on tě naučí ovládati muže".
"Dost", vybuchla Helena prudce, "už ani slova o těchto věcech. Vede se ti špatně?"
Paolo se vzpřímil na židli a jeho oči pohasly.
"Špatně? To snad není to prvé slovo. Paolovi se nikdy nevede špatně. Paolo má čtyři tanečnice, čtyři krásné, svůdné tanečnice... obdivované mužským světem... a proto se mu nikdy nepovede špatně".
Helena vytřeštila na něho oči. Objevovalo se před ní cosi obludného, nač nikdy ve svém počestném životě ani nepomyslila.
"Nicméně jsou kalamity, jsou nesnáze, profesionální nesnáze, rozumíš? Pracovali jsme v Bukurešti, bylo to velmi výnosné, ale tu noc před odjezdem jsem se zaangažoval v kartách, můj bože, vypadalo to, že odtamtud vyjdu jako boháč... a ráno jsem měl s nouzí na cestu pro celou skupinu až sem. A měli jsme se dostat do Vídně. Angažmá tam jsem prohrál a jiné zde jsem nenašel. To se stává, že ano? Něco šperků jsme zastavili,a le to se hned projedlo a propilo. Ta děvčata jsou obratná a chytrá, pomohou si vždy ze dne na dena mně taky, ale jsou tu přece jen v cizím městě... nemohou řádně zabrat... nikdy nevybude na dráhu dál..."
"Kolik potřebuješ?" zeptala se suše Helena.
"Oh, prosím, Helenko, já o nic nežádám! Uozorňuji předem, že o nic nežádám! Jak bych mohl obtěžovat svou Helenku tak hanebnou věcí, jako jsou peníze!"
Paolo to pronesl trochu patheticky, potom však úkosem blýskl po ní očima a snížil hlas.
"Kdybys ovšem chtěla... sama od sebe chtěla... vypomoci starému kamarádu... mon Dieu, takové věci jsou přece mezi kolegy běžné, že ano... tedy snad sto florinků, sto zlatých... papá to ani nepozná..."
"Sto zlatých!" vydechla Helena. "Kde bych vzala sto zlatých!"
"Nu, ovšem, sto zlatých je mnoho, nesmírně mnoho. Já bych je byl také ani nečekal. Ale snad menší částka... snad osmdesát... snad šedesát... snad padesát... pro hocha, který tě miloval... který tě miluje..."
Helena se otřásla. Kdyby tohle aspoň nebyl vyslovil zároveň s cifrou penez! Zvedla se prudce, zaváhala, pak popošla ke skříni se zásuvkami. Vytáhla jednua vyňala ode dna dopisní obálku, načež se obrátila k Paolovi.
"Nevím, kolik tam je. Schovávala jsem si tam některé úspory pro dítě. Je to všecko, co já sama mám. Vezmi si to".
"Prosím, Helenko, od tebe to mohu vzít. dávné přátelství, že ano? Přepočítávat to nemusíme. Čestný dluh, bude samozřejmě splacen při první příležitosti".
Paolo nedbale vsunul obálku do kapsy.
"Je mi líto, že jsem tě našel v takové situaci. Neměl jsem ani tušení o špatném stavu podniku. Inu ovšem, papá už je stár a Vašku... Vašku nebyl pravý muž pro tebe a pro Cirkus Humberto. Co uměl, všecko jsem ho naučil já. Já byl ten pravý muž, Helenko, a ne Vašku. Se mnou bys byla bývala jinak šťastna... Paolo umí udělat ženu šťastnou a veselou..."
"Paolo, prosím tě, mlč o tom, co bylo, a nemuč mne!" zaúpěla Helena. "Měl bys... měl bys snad odejít... Vašku se může každé chvíle vrátit..."
"Oh, nerad bych se s ním setkával zbytečně..."
Paolo se zvedl. Helena povstala. Pokročil k ní, podal jí ruku. Přijala ji. Stiskl ji lehounce, pak pevněji a pveněji. Žár z něho přecházel znovu na ni. A náhle, po chvilce mlčení, přiklonil se k ní a prudce, vášnivě zahovořil tichým, hebkým hlasem:
"Helenko, Helenko, sne mého mládí, jediná vyvolená mého života, jak po tobě toužím, jak po tobě prahnu! Jsem v bídě, ale jen proto, že jsem ztratil tebe, která jsi byla mou nejmocnější oporou. Vrať mi ten krásný život, učiň sen skutečností, překonej hloupé předsudky vnějšího světa, které nemohou platit pro nás dva! Já tě miluji a ty mne taky ještě miluješ, vidím to na tvých zavlhlých očích, na tvých řasách, na tvých víčkách! Jak jsi Krásná, Helenko moje, jak jsi vábivá, jak všecka voníš mladou touhou! A já, Paolo, tvůj Paolo, volám celý život po tobě, a teď, když jsem tě našel, když sjem tu spolu sami dva, nemůžerš mne odehnat, vždyť je to velké, nesmírné štěstí, které se k nám blíží..."
"Paolo... Pa-o-lo..." vzlykala Helena v nesmírném vrušení, jak se k ní stle úže přibližival.
"My jsme si určeni, Heleno, jen my dva, nikdo jiní než my dva patříme sobě, hleď, jak tě hladím, jak je to krásné... odlož to, co máš v ruce..."
Paolo ji vzal i za levici a lehounce z ní odebral, co v ní svírala. A jist si svým úspěvhem, usmál se opovržlivě:
"Punčocha... ubohá Helenka, královna, která musí spravovat punčochy pro takového tuého komedianta, jako je Dablkau... nebo pro jeho dítě..."
V té vteřině odskočila od něho Helena jako ocelová vzpruha a hlasem, který jí rozčilením přeskočil, vykřikla na něho:
"Pryč!"
Ale Paolo nepochopil, jaé chyby se dopustil, že jí připomněl její dítě. Jako řemeslnýs sváděč žen se domníval, že ji zlomí svou prudkostí:
"Nikdy!" odpověděl na její "pryč" a vrl se za ní s rukama vztaženýma. Helena bledá rozčilením couvala ke stolu, uchopila jezdecký bičík a práskla ho po tváři.