Zařval bolestí, zapotácel se, chytil se za tvář, couval ke dveřím.
"Bestie", syčel pak pln nenávisti, "bít Paola, jen bít a bít! Po tátovi dcera!"
"Ven!" vykřikla Helena už pevně a rozhodně, jako by stála tváří v tvář šelmě.
"Jdu", zasoptil Paolo, "jdu, ale splatíte mi to... vy všichni... Dablkauové!"
Dveře za ním zapadly. Helena stála dlouhou minutu jako solný sloup. Pak odhodila bičík a zhroutila se na židli v křečovitém pláči nad koncem svého jediného snu.
XI
Hagenbackové se možná jen řídili biblí, když prorokovali Vaškovi sedm hubených let, ale jejich věštba se skutečně shodovala s pravdou. Tak nějak na sedm let se to protáhlo, než se rozkývané poměry ustálily a než mohli sensálové burs, prokuristé bank a správní radové akciových společností hlásat rozbřesk nové konjunktury. Ale pro Cirkus Humberto vlekla se strastná léta nuování ještě dál, přitažený opasek nebylo možno povolit. Úrok vydatně mrvil jejich dluhy, že se jim plevelily jako kokotice. Obchody se už hnuly, stan býval zas natřískán, ale oni pořád jen vyráželi klín klínem. Rozmrzelý a rychle stárnoucí Berwitz láteřil, jaká je to mizerie, že jediné překvapení, které nečekaně přijde, jsou škody a ztráty a nikdy žádný nenadálý zisk. Vašek sledoval průběh jejich obchodů chladnokrevněji a viděl přesně, kde je chyba. Vozili s sebou příliš mnoho zvěře. Berwitz, zamilovaný do svého podniku, nakoupil na sklonku konjunktury tolik drahocenných zvířat, že nyní nestačili na ně vydělávat. Stan se nezvětšil, vstpné se nezměnilo a oni měli šest slonů místo jednoho, vozili dvanáct tygrů místo tří, osm lvů místo pěti, sedm medvědů místo čtyř a podobně byla rozmnožena i drobná zvěř menažerijní. Pane, to bylo chřtánů, které třikrát denně řvaly o nakrmení. Ale nešo jen o tuny sena, čtvrtky zabitých koní, pytle obilin a hromady řípy a mrkve, přírůstek klecí znamenal víc vozů, tažných koní, víc kočí a krmičů, víc správek, víc mazadel, víc mýtného a mostného - všeho víc ve výdjích a a ni haléř víc nad maximum starých příjmů. Tu byl kořínek jejich vytrvalé tísně, ale před Berwitzems e o tom nesmělo ani hlesnout. Vašek úsporně hledal prostředky, jak to spravit, a našel jen jeden jediný, který neznamenal ještě spásu, ale mohl aspoň trochu zlepšit jejich poměry. Ubrat v programu nesměl, připadl tedy jednoho dne na myšlenku, že naopak něco přidá, ale za zvláštní vstupné.
Tchán se i proti tomu vzpíral, ale Anežka pochopila, že je to šťastný nápad, a prosadila jej. Mohl tedy kteréhosi dne Vašku vylásit, že k dosavadnímu programu přibude kouzelník, který však bude pracovat samostatně, ve vzláštním představení, po skončení produkce. Cirkus přijal novotu s netajeným reptáním a Vašek viděl, jakáje to nevýhoda, mít v podniku samé staré lidi, kteří už ztratili duševní pružnost a chtějí mít všecko beze změny v navyklých, ustálených formách. Nejvíce remcal starý Malina.
"Náš mladý se zbláznil", bublal každému na potkání, "co je to za nápad, brát si do domu kouzelníka! Takových drahých věcí se tu povaluje a on přivede člověka, kterému čáry máry fuk všecko zmizí pod rukou!"
Připadalo mu to jako hotové neštěstí.
"Takový chlap", vykládal mladým tenťákům při večeři před osmičkou, "takový chlap, který si dovede vytřepat hrst zlaťáků z nosu, nemusí vůbec vystupovat a ujídat chleba jiným".
"Ale direktor ho bere", namítali hornosněženští stavěči, "právě proto, aby nám něco přivydělal".
"Proč si ho tedy nevezme do kanceláře", trval na svém Malina, "ať si ho engažuje, aby mu každý den natřepal mísu dukátů, ale ať nám ho nedává do manéže".
"Strejdo", smáli se sněženští kluci, "snad si nemyslíte, že kouzelník čaruje doopravdy?"
"Mlčte, holobrádkové, starého Malinu nebudete poučovat o tom, co je to kozelník. Právě proto, že je to samý podvod, nepustl bych ho mezi poctivou cirkusáckou práci. Já je, panečku, znám, já už jich něco viděl. A nejhorší byl ten profesor. Třicet let už po něm koukám, kam přijedeme, ale chlap jako když se vodčarje. Ten už vůbec ani v Evropě nemůže být, to bych ho přece někde při nějakém šivndlu dopadl".
"A co vám proved, strejdo?"
"Jen si to představte. Vedle nás si nějaký člověk najal prázdnou boudu a polepil ji plakáty. Koukám a čtu: Vrchol černé magie, profesor san Domingo z Akademie tajných věd v Argsyrocastru. Co prej svět ještě neviděl, to všecko že on předvede: zmizení dívky v plamenech, přeměnu stré ženy v koně, vyčarování čtyřmetrového hada ze slepičího vejce, zmizení muže v kufru, zjevení šesti hurisek z machometánského ráje..."
"A na tohle vás nachytal..."
"Kušte, cucáci, na žádné hurisky mě nenachytl, ale na tu přeměnu báby v koně. To jsem si řek, Vendelíne, to by nebylo špatné, každou chvíli musí Humberto kupovat kobylu, koukni se na to, jestli by to nešlo udělat ze starých bab. A já, pan Malina, mezulán a trouba, jdu a dám marku padesát profesorovi z Argyrocastra, abych seděl v první řadě a všecko řádně viděl".
"A udělal z báby koně?"
"Ne - ale z chytrýho mužskýho vola, to jo".
"A jak to bylo?"
"No, bouda byla na tu reklamu natřískaná. Na jevišti stál kufr a ten profesor vyzval někoho z obecenstva, aby se dl do kufru uzavřít, že jako první číslo provede zizení muže. To se ví, žádnej řádnej mužskej nechtěl jen tak pro nic za nic zmizet, ale nějakej kluk se špatným svědomím se našel a vlezl nahoru. Pak ten profesor vyzval několik pánů, kteří se vyznají v balení, aby přišli a kufr zavřeli. To tedy jsem šel s sebou. Bylo nás tam asi deset, pakeři od špeditérů, kočové, zámečníci, jeden brašnářskej tovaryš, zkrátka samí špecialisti. Kluk vlel do kufru a my kufr zamkli, pak jsme jej převázali provazy a řetězy, křížem kráže, uzelna uzlu, na řetězy jsem dali zámek, na konec provaů pečeť, no, byla to práce, že z ní mohlo být tomu profesoru ouzko. Ale on vzal jen velký ubrus, hodil jej přes kufr, čaroval a prohlásil, že kouzlo je hotovo, že muž zmizel. My se, toť se ví, vrhli na kufr, rozdělávali uzle, odemykali zámky, hráli jsme si s tím snad čtvrt hodiny".
"A zmizel ten kluk?"
"Ne, kluk tam byl, napůl udušenej, ale kdo zatím zmizel, byl pan profesor San Domingo z Argyrocastra. A s ním celá kasa. Já myslel, že nás deset na podiu lidé ještě zbijí, běželi na nás, že jsme s kouzelníkem smluveni. Od těch čas po něm pasu, aby mi vrátil marku padesát, ale jak povídám, dočista nikde ho není, buď je zavřenej, nebo má zakázanou Evropu. Inu, mágie - to je mi čisté řemeslo".
Vašek se dovídal o řečech, které vede Malina, a ačkoli se jim usmíval, zašel si za ním, aby ho uklidnil. Cirkus Humberto opravdu vynikal tím, že se v něm lidé nehádali, že tam byl stálý vnitřní mír a ochotná součinnost. Teď, když se tak dlouho nuzovali a kdy se leckdy gáže vyplácely na pokračování, byli všichni nějak podrážděni a Vaškovi záleželo na tom, aby udržel starou harmonii. Malina byl polichocen, že "mladej" za ním přišel, uznal a pochopil Vaškovy vývody, nicméně na jedné námitce setrval.
"Kouzelník", řekl nakonec jako své poslední slovo, "patří do pouťové boudy a ne do manéže. Na žlutý talíř má přijít poctivý výkon a žádné šejdířství. A kouzelnictví vůbec není pro kulatou práci, kde mu bude vidět, co tahá ze šosu".
Tyhle námitky Vašek uznal a dbal na to, aby kouzelník prováděl triky, které bylo možno kontrolovat se všech stran. Ukázalo se pak, že přídavkové představení byla správná myšlenka, která začla hned vynášet slušné zisky, ale že kouzelnictví opravdu se v manéži nemohlo zplna uplatnit. Vašek se proto brzo s kouzelníkem rozešel a místo něho angažoval indického fakira.