Těšily ho ty drobné neosobní úspěchy, ale všecky by je dal za jedinou věc, která se zcela vymkla z jeho dovedných, tvořivých rukou: kdyby dovedl své schopnosti přenést na svého synka. S Petříčkem rostlo mu po boku bolestně utajované hoře. Byl to rozkošný hošík, tichý a úsměvný, ale slaboučký a stonavý. A když se vykřesal z prvních nemocí a začal pobíhat s kluky Kerholcovými kolem maringotek, ukázalo se, že je nesmírně bojácný. Bál se lidí, vyděsil se i při prudším vykřiknutí, ale především měl neskonalou hrůzu ze zvířat. Kolikrát se Vašek nebo Helena pokoušeli přivést ho do stájí nebo k opičkám a k papouškům, kolikrát před ním hladili své zamilované koně a psy, kolikrát ho lákali k ovečkám nebo ke kozlu Modrovousovi - marné to byly pokusy, po každé se jeho očička zaplnila ůrzou a zděšením, tvář se semkla ke křečovitému pláči, a mohl-li se jim vymknout, vyrazil a utíkal k stupínkům maringotky, kde se teprve na plošince u dveří cítil trochu bezpečným. Celá rodina byla z toho nešťstna, předháněli se v nápadech, jak přemoci jeho bálivost, zkoušelo to příklady, domluvami, lákáním, sliby a dary, pohádkami, hrou i hračkami - marně. Zprvu je klamala ta jeho milá a půvabná roztomilost, že si nevšímali vady, která se už projevovala. Vašek, který byl z chovu dravčích mláďat zvyklý pohorně hledat a objevovat základní vlastnosti jejich vrozené povahy, první s bolestí zjistil, že má syna, který e naprosto nehodí k životu v cirkukse. Pak na to přišla babička Anežka, pak ostatní, a všichni bezradní stáli nad děckem a udiveně se ptali, čí je to dědictví v krvi. Po Karasovi to nebylo, po Berwitzích a po Humbertech taky ne. Anežka však připouštěla, že může to být z její rodiny, mužští u Steenhouwerů že bývali urputní puntičkáři v úřadě, ale nevalní hrdinové mimo něj. Vašek si vzpomněl na historky o příchodu strýce Steenhouwera do Cirkusu Humberto a s lítostí připustil, že u jeho Petříčka je to něco podobného.
Rodina se utěšovala, že to snad lety přejde, že hoch z toho vyroste, ale Vašek byl skeptický. Nekazil ženě a rodičům naději, mlčel a ochotně spolupůsobil při všelikém otužování Petříčka, sám však si říkal, že strach je základ syovy letory a že zůstane v něm, jako se lekavý tygříček nestane ničím jiným než nervosním, nevypočitatelným tygrem. Petřík chodil pak už v zimních měsících do obecné školy, od jara ho do podzimu učili doma, otec, babička, strýc Frans. Tu si Vašek nemohl naříkat, byla to bystrá hlava, které šlo učení lehounce a která i za neklidného kočovného života hravě předháněla učivo svého ročníku. Ale také tyto radostné úspěchy utvrzovaly Vaška v přesvědčení, že Petřík neroste pro cirkus a že by zničil jeho duši, kdyby ho násilím nal k cvikům, které mu byly odporné. Byl z toho pro Vaška trvalý tichý smutek, neboť jako každý táta byl by nejblaženější, kdyby v dítěti viděl ožívat vlastní svoje dětství. Lítost ho přepadala, když se díval na dravé kluky Kerholcovy, jak se drápou na koně, jak se cvičí ve stojkách a ve skocích, jak se dřou při stavbě šapitó. To bylo jeho mládí, to byl podle jeho představ nejblaženější svět dětství; a proto jen s předstíraným nadšením naslouchal ve voze svému synkovi, když zvedl hlavu z knížek a odříkával zpaměti celé jejich stránky. Helena byla tím uchvácena. Byla snad dokonce hrda na to, že její dítě roste k něčemu daleko vyššímu, než je jejich cirkusáctví. Vašek tuto věc u ní nemohl pochopit. Vysvětloval si, že to má asi po starém Berwitzovi, to dychtění po panské slávě a po okázalejším vystupování. Nebránil jí v tom, ale cíti, že život Helenin nikdy zcela nesplynul s životem jeho, že je mezi nimi při vší vnější harmonii nějaká nevidtelná přehrada, ktrá jim brání v úplném a dokonalém štěstí. A pak se mu vždy, když si to v duchu rozebíral, vynořila v mysli Růženka. A Vašek, mávnuv rukou, šel do šapitó nebo do stájí dělat a robotit. Tam byl jeho domov nejvlastnější.
V těch letech, kdy návštěvy tak katastrofálně opadly, zůstali humbertovskému stanu věrni jen opravdoví znalci a milovníci cirkusu; a ti s obdivem a překvapením shledávali, že jeho výkony v krisi jdou vysoko nad bývalou úroveň. Mnozí z těchto ctitelů manéže měli své přátele mezi jejímu umělci; navštívili-li je a gratulovali-li jim ke krásnému pořadu, odpovídali umělci s uspokojením:
"Ano, to dělá Vašku".
Lidé z Cirkusu Humberto uznávali rádi jeho zásluhy. Vyšel z nich a nevzdálil se jim do uzavřenosti direktorského vozu číslo 1. Pohyboval se stále mezi nimi, zapjat do jejich života a snášeje s nimi jejich radosti i strasti. A právě tehdy, když bylo podniku zle, zůstával Vašku při nich, sledoval jejich útrapy a zařizoval vše, aby je umenšil. když se nemohly vyplatit plné gáže, Vašku dbal, aby rodiny s dětmi dostaly poměrně víc, a bezdětné ukonejšil bohémským žertem a vtipem. Onemocnělo-li některé dítě, Vašku se stále staral, jak se mu daří, a nejednou přivedl na své útraty do vozu lékaře. Někdy byli nehodami všichni rozmrzelí a rozvtekaní a každý v náladě je s tím praštit. Ale přišel Vašku, sám si zanaříkal, zaláteřil a nakonec se zachechtal, jaké jsou panstvo z Nemanic a na Žebráku, - a hle, najednou to byla veselá bída a lidé hned měli na ni kuráž. Byl direktorův, ale mohli s ním o všem pohovořit, na všecno našel radu a pomoc, a když nic jiného, aspoň laskavou útěchu.
S ním to šlo, prokousávat se nedostatkem a ještě mív t bídě sukces. To ti stří, zkušení cirksáci cítili, jak zvedl jejich produkci, a když je přátelé na jednotlivých štacích chválili, oč mají teď hezčí program, nebyli k té chvále lhosteni.
"Možná, že zítra nebudeme mít co žrát", říkali si s úsměvem, "ale bude sukces. Nemít co žrát a nemít sukces bylo by horší".
I za tuto poslední útěchu zlých dob cítili vděčnost k Vašku a nemlčeli o tom. Těžko je říci, kterak se cirkusák s cirkusákem potkává, ale jak všichni táhnou tím božím světem, všude mají nějaké své skryté křitovatky a veksle jak ta lesní zvěř. Všichni o sobě navzájem vědí, všechno si někde nějak navzájem řeknou. Vašku nebyl ještě ničím jmenován a už se o něm pod stany cirkusů a ve vozech menažerií po střední Evropě vyprávělo, že je to nejlepší direktor.
Deset dní zbývalo na podzim z letního zájezdu, když se k nim připojil pan Gaudeamus. Jeho práce se skončila, deset příštích večerů bylo pevně určeno a obsataráno, měl už jen provést vyúčtování. Počítali to se Steenhouwerem denně hodinku nebo dvě a pak se pan Gaudeamus volně potuloval po cirkuse. Po dlouhé době viděl zase zblízka práci Vakovu a poznával způsob jeho jednání. Pan Gaudeamus spatřil už noho věcí a pamatoval značný počet manéžových veličin, které zatím čs zakrl oponou nevděku a zapomenutí. Čím více teď sledoval Vaška, tím větší obdiv k němu cítil.
"Víte, Vašku, že máte přímo zázračný optimismus?" řekl mu jednoho dne po zkoušce.
"To mě těší", odpověděl Vašek, usedaje vedle něho na bariéru lóže. "A co to vlastně je?"
"Optimismus? Jak bych vám to řekl? Je to hluboká vír nebo prostě zásada, že se všecko nakonec podaří a že se člověk enmá dát otrávit dočasnými neúspěchy. To je tajemství toho úžasného rozmacu Ameriky. Každý Američan je optimista,který prostě věří na svůj úspěch a nepřipustí si, že by mohl ztroskotat. Vy jste takový Amerikán. Z vás to přímo září důvěrou v budoucnost. Každý jiá by se za těch poměrů, za jakých vy děláte Cirkus Humberto, už dávno vzdal. Ale vy bojujete, jako by se nic nestalo".