Vašek se díval, jak Helena nasedá na koně pak obrátil hlavu ke Gaudeamovi:
"Vy tedy myslíte, že má člověk naslepo věřit? A nezdá se vám, že by to byla tuze laciná jistota?"
"Snad mi nechcete, Vašku, tvrdit, že pochybujete o budoucnosti Cirkusu Humberto?"
Vašek pokynul vesele Helence, jak se rozjela, a zase se obrátil.
"A kdybych pochyboval?"
"Jakže, vy připouštíte ztroskotání?"
"Vám to mohu, barone, říci, vy umíte mlčet: jsem dokonce přesvědčen, že ztroskotání je blízké. Nemuselo by přijít, kdyby se tchán dal rychle pohnout k pronikavé změně našeho stvu zvěře. Ale nemůžeme s ním hnout. Upjal se k jedné záchranné myšlence a odmítá každou radu. Víte, co zamýšlí: prodat konstrukci a vydělat na pozemku. A la Kranz. Nevím,jestli e mu to povede tak, jak bychom to potřebovali. Nepovede-li se mu to, nadejde katastrofa vápětí, nevydržíme to. Povede-li se mu to, bude konec poněkud oddálen, ale zase neodvratný".
"Slyšel jsem však, že vaše spekulace s fakirem se velmi osvědčila?"
"Ano, ale tím jsme se uchránili jenom na čas. A držíme se nad vodou za takového odříkání, že to trvale nepovažuji za možné. Všecko se teď rychle opotřebovává, každá věc v tomto podniku už volá po renovaci. a na to nevybude ani s deseti fakiry. A musím přece počítat s tím, že dříve nebo později přijde nějaký náraz, nehoda, neúspěch, nezdar. Maličkost stačí a budeme na hromadě".
"Chápu, Vašku, to je mi jasné, když to říkáte vy. Ale řekněte mi, kde berete sílu, že pořád zůstáváte tak pevný, klidný, úsměvný? Optimista nejste, to už vidím. Co to tedy je?"
"Povinnost, barone, není nic?"
"Povinnost?"
Pan Gaudeamus si rozpačitě pohladil své nabarvené vousy. Povinnost... ovšem... sám kdysi přísahal císaři pánu a pak měl o tom promluvy k nováčkům... Ale kde to všecko je, jak daleko zpět, ve světě, který už pro něho neexistuje. Je to možné, že by ještě dnes, a dokonce v cirkuse, žil civilista, který se cítí jako voják pod přísahou? A dokonce pevněji pod přísahou... než prokázal kdysi... rytmistr Max von Schönstein?
"Hm... Vašku... vy jste tedy jeden z těch zázračných kapitánů z námořních povídek, kteří neopustí velitelský můstek, když loď klesá do vln, a raději zahynou se svým korábem?"
Vašek se na něho podíval a jeho oči se zaostřily jako krahujčí.
"Omyl, barone", řekl po vteřině, "maličký omyl v přirovnání. Má loď není tento Cirkus Humberto. Můj koráb je můj kumšt, barone, a ten netone".
XII
Den po té rozmluvě přišel pan Gaudeamus znovu za Vaškem.
"Přemýšlel jsem, mladý příteli, o tom, co jste i včera řekl", zahájil rovnou rozhovor, "a musím vám říci, že mi to imponovalo. Takhle zápasit, a možná, že bez naděje, saprlot, k tomu je třeba chrakteru. Jen jedno si nedovedu vysvětlit: jak jste se mohl s tak lehkým srdcem rozloučit s existencí Cirkusu Humberto? Vy přece jste už připraven na to, že tento podnik zahyne..."
"Ano. Ale ne s lehkým srdcem, barone, ne s lehkým srdcem. Je mi z toho naopak velmi smutno a vidím, že mi to dá v budoucnu velmi starostí".
"Tomu dost dobře nerozumím. Počítáte se zánikem cirkusu, věříte ve své umění a jistě se nemýlíte. Ale nač tedy smutek a strachy?"
Vašek neodpověděl. Otázka baronova se strefila do jeho nejskytějšího myšlení. Nerad o tom mluvil doma, natož před cizími. Ale často už cítil potřebu s někým se vyhovořit, aby prostě slyšel svůj hlas, vyslovil své myšlenky a zbavil se té tíže. Zde ten člověk byl takový dobrý důvěrník, srostl s nimi, přece žil mimo, byl zkušenýk muž a měl je rád. Už včera mu Vašek řekl víc, než původně chtěl, - ať tedy ví všecko.
Vašek vzal pana Gaudeama pod paží a vedl jej kousek dál, aby je nikdo neslyšel.
"Budu k vám upřímný, pane barone, a vy, prosím pěkně, si to ponecháte pro sebe. Nejtruchlivější stránka Cirkusu Humberto je v tom, že tento podnik nemá dědice".
"Jak to - jste tu přece vy, v plné síle a schopnější než kdokoli jiný..."
"Ano, já. Ale já už nemyslím na sebe. Já už myslím na toho příštího".
"Petříček?"
Vašek přikývl a mlčel. Bylo mu najednou hořko a teskno.
"Co je s Petříčkem? Hoch je přece zdráv?"
"Zdráv je, barone, ale není pro cirkus. Je to bázlivý hoch. Bojí se všeho kolem sebe a nejvíce se bojí zvířat".
A nyní vypověděl Vašek panu Gaudeamivi všecko své nahromaděné trápení s chlapcem, všechny ty marné pokusy probudit v něm trochu zájmu o svět, v němž vyrůstá, a jak hoch vytrvale zůstává mimo, a musí-li se s tím nějak setkat, jak je pln nervosního strachu a úzkosti.
"To je divné", pronesl po chvíli pan Gaudeamus, "váš syn a vnuk Berwitzův! Matka krasojezdkyně, babička vášnivá milovnice zvířat! Ale je pravda, že jsem se s ním nikdy nesetkal kolem manéže".
"Neříkám", dodával Karas, "že je to dítě k ničemu. Je to bystrý chlapec, důvtipný, přemítavý, lehce se učí, čte a píše česky i německy, možná, žed z něho bude znamenitý student. Ale dědic Cirkusu Humberto v něm neroste. Kdybych věděl, že mu toto dědictví musím zachovat, dovedl bych se vzepřít Berwitzovi a zmocnit se vedení. Takto však spíš myslím na to, nebylo-li by možno si zařídit život bez toho věčného ježdění. Obecnou školu mu můžeme v létě nahradit, ale kdyby měl hoch studovat, bylo by lépe, kdybchom i my se usadili na jednom místě. Ale to jsou ovšem těžké problémy".
"Hm", pokýval pan Gaudeamus hlavou, "v Hamburku se staví varietní divadlo. Velká budova, moderní, se všemi vymoženostmi. To by bylo něco pro vás. je to ovšem marné, tam bude podnikatel sám ředitelem. Vy o tom nic nevíte?"
"Ne. Nemáme ani zdání".
"Ale to jste měli vědět. Bdue to přece těžká soutěž pro zimní údobí".
"To je pěkné nadělení. Říkal jsem vám včera, že jeden náraz stačí. Možná, že to bude tohle".
"Nu, aspoň to nenastane hned. Do zimy nebudou s budovou hotovi. Pokud vím, nemohou začít dřív než na jaře a to vy už zase vyrazíte ven".
"Proč říkáte, barone, vy? Proč neřeknete my?"
Baron se rozpačitě usmál.
"Vám také, Vašku, nic neujde... Nu, však jsem proto už včera přišel za vámi. Vy jste člověk, který se umí koukat nepříjemnostem do očí. Nevím, zda bych to dovedl říci vašemu starému pánu. Zestárl za poslední léta víc, než se sluší. Povídal jste, že myslíte na to, jak se zařídit bez toho věčného ježdění. A já vám řeknu, kamaráde, že sámuž toho mám docela po krk. Každý den jiný hotel, jiná kuchyň, jiná ženská, to nemůže jít donekonečna. Moudrost stáří káře se omezit. Jeden dům, jedna kuchyně, jedna žena".
"Snad se nám nechcete oženit?" spráskl Vašek ruce.
"A to chci", prohlásil pan Gaudeamus sebevědomě.
Vašek se úkosem na něho podíval. Nu, na první pohed vypadal pan Gaudeamus náramně švihácky, ale kdo se naň koukl ostřeji, viděl, že na krásné vousy i vlasy spotřebuje množství ořechového oleje, aby je udržel bez šedin, že pleť je zblízka samá vrásečka a že oční víčka jsou už jaksi ochablá a zarudlá.
"Ožením se, kamarádíčku", opakoval pan Gaudeamus, a najednou jako by nabral výmluvnosti, "copak bych si taky počal? Doufám, že se nikdo z vás neoddával pošetilé představě, že si při cirkusu zahospodařím menší kapitál. Můj kapitál je mé urozené jméno. To jsem si šťastně uchoval až do tohoto věku - ačkoli se vám teď přiznám, že kdyby je bylo možno, jak řkají právnící, za úplatu zcizit, sotva bych teď byl víc než pouhý pan Gaudeamus".