"Ale to je pro nás smutná zpráva, to vaše radostné rozhodnutí. Pan Gaudeamus přestane jezdit! Lze aspoň zvědět, kdo je šťastná dáma?"
"Ó, prosím, mezi námi není tajemství. Za důvěru důvěru. Paní Melanie Saxová, rozená Kurentová Vídeň".
"Vdova..."
"Ano. Nejlepší nevěsta je vdova. Ta ví, proč to dělá. A paní Saxová spojuje zralou moudrost usedlého věku s příjemným uspořádáním jmění movitého i nemovitého. Dům ve třetím okrese, vilu ve Sparbachu, továrnu v Leopoldově, vinice v Grinzingu, tři miliony zlatých v Zemské bance. Větší nároky na její krásu a zemské vlastenectví už nemohu mít".
"A vy budete fabrikantem?"
"Ovšem! Dost dlouho jsem se potloukal světem takřka jako lepič afiší a vyvolavač vašich kejklů. Je už na čase, abych přistoupil k tvořivé práci a rozmnožil bohatství tohoto světa velkovýrobou".
"To je neuvěřitelné, barone, co vy všecko v životě dokážete. Co, prosím vás, budete vyrábět?"
"Pomády, mladý příteli, pomády. Pan Sax byl vynikající odobrník, dodavatel Nejjasnějšího císařského domu. Posílal císaři pánu od jeho nastoupení na trůn vždycky k vánocmů koš s flaštičkami a kelímky, bylo to krémů a omád na cellý rok a zadarmo; a to víte, jací jsou Habsburci krkouni. Za pár liber oparfumovaného sádla dostal pan Sax každý rok vlastnoruční děkovací přípis a do firmy si směl dát titul Fournisseur de Sa Majesté. Od letošních vánoc budu tím Fournisseurem já. Berwitz mi to bude závidět, že budu najednou impérial i royal. Ale já budu mít svou satisfakci. Jako důstojníka mě císař pán z Vídně vyhnal, jako pomádníkovi mi tam bude vlastnoručně děkovat. Voilà! Vy řeknete, že je to krkolomné salto, a já vám řeknu, že pro mne je to docela pěkné saldo".
"Inu, musíme vám blahopřát, barone, to je zřejmé. Ale nám to dá velkou starost, nahradit vaše zkušenosti a známosti".
"Kdybych vám, Vašku, mohl radit, řekl bych vám právě po těch zkušenostech jedno: nedělejte to už jako dosud. Netahejte tu strašnou karavanu po silnicích. To se vám nemůže zrentovat. Je to drahé a především je to pomalé. Takhle se mohlo jezdit před padesáti lety. Tehdy bylo na všecko kdy. Ale teď jsem v jiných časích. Doba, kamaráde, doba je v kalupu. Já to vidím všude kam přijdu. Evropa přestává být starou, klidnou Evropou, fouká sem americké bláznění. jakživ jem neměl rád Ameriku. Víte, mně je ohavná země, kde se měří na Fahrenheitův teploměr. Není tam o nic víc horko než tady, ale na stupně to vypad jako hotové předpeklí. A oni si pak z těch vysokých číslic navzájem vemluví horečku. Krásné čsy tiché pohody, kdy jsme byli svobodnými pány hodin a dní a na týdnu sem, týdnu tam nezáleželo, jsou už pryč, zkaženy a nakaženy bacilem kalupu. Svět najednou objevil čas jako zboží a počítá s ním jako v apatyce, minutu za dolar, minutu za tři dolary, minutu za pět dolarů. V poslední krisi byla odhalena cena minuty a od té doby se už ztrojnásobila. Oběd, na kterém jsem si pochutnával hodinu, musím zhltnout za dvacet minut, abych neprodělal na čase. Ale vaši koně, Vašku, budou stále stejně poživačně chroupat svůj oves a vydrží se stejnou lahodnou pomalostí pít svou vodu, protože jsou to ušlechtilí, panští tvorové a ne otroci kursů a tempa a horečk. Vy se svým cirkusem se stále povlečete deset hodin do města, kam dnes dojede rychlík za hodinu. Za těchže deset hodin byste byl vlakem, kam vám vaše putování bude trvat deset dní. A tak se budete belhat novou dobou a spotřebujete celých 365 dní roku na něco, co byste měl vyřídti za měsíc".
"Je na tom něco pravdivého, barone. Ale jak to zařídit? Jak to urychlit? Nemohu přece na cestách uštvat koně".
"Ani byste na tom nic nezískal. Tu je jediná věc a tu jsem vám chtěl na rozloučenou poradit: vzdát se koňských potahů, vzdát se silnice. Naložit celý cirkus do železničních vagonů. Nenadeženete-li si čas železnicí, projíte a prokrmíte celý výdělek".
"Můj bože, barone, víte, co by to znamenalo? Prodat celé zařízení a začít znovu! Copak je to možné?"
"Je to nejen možné, ale především nezbytné, chcete-li se opravdu zachránit. Musíte hledat velká města, abyste dosáhli co největšího počtu představení, a musíte zkrátit jízdy mezi městy, abyste co nejméně projedli naplano. Jinak to nepůjde, věřte mi to. Amerika už to tak dělá - a Kranz se na to zařizuje".
"Kranz?"
"Ano. Už si dává dělat vagony na slony".
"Ale na to je potřebí zase peněz, mnoho peněz, nesmírně mnoho peněz!"
"Bohužel!" přikývl pan Gaudeamus, "to je zlo, proti kterému celé to naše slavné století vynálezů nedovedlo najít účinný prostředek".
Vaškovi nebylo veselo, když se rozešli. Viděl, že se dostali do tísně, kde se budou pře dnimi kupit nové a nové překážky a oni vždy budou na ně slábi, protože se vždycky opozdí se svými přípravami. Chyba se stala tehdy před tím Švédskem, že se z přílišné počestnosti báli udělat dluh. Propásli šanci a pak už byli do dluhů veznáni. Člověk nikdy nemá propást šanci - to také patří k jeho odpovědnosti, řkal si Vašek. Ale poučení bylo pro tuto chvíli pozdní, teď už se nedala chyba odčinit. Ztratili tempo. Teď už nemohli předbíhat dobu a připravovat si příští budoucnost. Bylo jim zápasit ze dne na den o holou existenci.
Vašek měl přitom ošklivý pocit, že se celý podnik rozsype dřív, než přijde ten obávaný náraz zvenčí. Bylo tu přec jen příliš mnoho staroby, která teď takřka najednou vyrazila na všech stranách. Chřadnoucí Hamilton, vlekoucí se Arr-Šehir, odcházející Gaudeamus, chátrající Selnicki. Neboť i tento skvělý kapelník upadal poslední dobou ve vzhledu i výkonu. ztratil svou marciálnost, chodil ošuntělý, kníry mu na odulých tvářích zplihly, pohled měl kalný a zamžený. nepil nijak víc než dříve, ale nesnášel alkoho, tu a tam se dočista opil. Držel se jen svou nesmírnou rutinou, ale Vaškovi bylo jasno, že už s ním nemůže počítat, kdyby měl přeměnit Cirkus Humberto od základu. A s kým tumůže ze starých pracovníků počítat? Šéf stavěčů Venelín Malina byl bílá pára nad hrncem, Kerholec ztlouslt a povoloval si a Vaškův vlastní táta, Karas Antonín, blížil se šedesátce a nejraději mluvil o odchodu do chalupy v Horní Sněžné. Ve městě je čekala zpuchřelá bouda a nová, neznámá konkurence a nad tím vším neomezeně vládl principál, kterému bylo přes sedmdesát, který nechce ustoupit s ničeho, co se tu kdysi zavedlo, a všecku tu tíseň přijímá jako nevděčnost osudu a světskou nespravedlnost k němu, Emíru bílých koní a vznešenému hodnostáři perskému i tureckému.
Vaškovi nezbývalo než mu šetrně oznámit nepříjemnou novinku s panem Gaudeamem.
"Baron odejde... Gaudeamus odejde..." opakoval si Berwitz v zamyšlení. Zdálo se, že je to věc, kterou si nikdy nepředstavil. Pokyvoval jen šedivou hlavou a opakoval znovu:
"Gaudeamus odejde... a Selnicki odejde..."
"Cože, tatínku?" vzkřikl Vašek, "Selnicki taky?"
"Dřív nebo později, chlapče. Musí. Nelze ho zdržovat. Nemá to tuhle v pořádku..."
A Berwitz ukázal na čelo.
Stalo se to včera, jak pak vyprávěl Vaškovi. Kapelník přišel ke zkoušce a div se nesvalil. Berwitz zprvu nic neřekl, ale pak šel za ním a spusil na něho ostře, po direktorsku. Po prvé v jejich společném životě. Selnicki dlouho mlčel, až konečně zvedl hlavu.
"Já za to", povídá, "direktore, nemohu. Dokud tu v manéži jezdili koně a tamhle nahoře jsme měli noty, bylo to v pořádku. Ale tuhle jsem přišel znenadání do šapitó a spatřil jsem, jak manéží cvlají do kruhu noty. Čtvrtky, půlky, osminky, jedna za druhou a galop".
"To snad čtvrtky ryzlinku a osminky vermutu, ne?" křikl na něho Berwitz.