"Ne, řediteli", šeptal ustrašeně Selnici, "noty, veritábl noty s černou nebo bílou hlavičkou a s nožičkou dolů. Některá měla nad sebou i puntík na staccato".
Starého Berwitze prý obešel mráz jako každého zdravého člověka, když se setká s něčím nepřirozeným. Chtěl se na kapelníka utrhnout, aby nedělal hloupé vtipy, ale Selnicki setrval na svém: když přijde sám do cirkusu, vidí v manéži jezdit svoje noty.
"A víte, direktore", dodal potom, "to je konec. Když už i muzika propadla cirkusu, to je konec. Teď piju, abych to neviděl".
"Zkrátka, přeskočilo mu", končil Berwitz svoje vyprávění, "docela se pomátl. Však to bylo taky alkoholu, od rána do noci, jak je rok dlouhý. Musíme se s ním rozloučit. Ale ty dva, Selnického a Gaudeama, já už nahrazovat nebudu. To už si budeš muset zařídit ty, já jsem na to už starý. Až přijedeme do Hamburku, prodám konstrukci, to je můj poslední úkol. A pak, až budou ty miliony, uděláš si pořádek, jaký budeš chtít".
XIII
Mladý Krčmářík a Cerha z Horní Sněžné, stavěči stanu, jedou vpředu jako švédští řejtaři, v černých širácích s vlajícími pštrosími péry, ve vysokých botách, jež jim jdou do půl stehen. Oba mají trubky od hradeckého pana Červeného, a to se tedy jejich troubení třepotá hamburskými ulicemi až za pátý roh a lidé přibíhají, aby spatřili pestrou kavalkádu, návrat Cirkusu Humberto do zimního sídla.
Petr Berwitz je všemi předchozími událostmi zkrušen a vyčerpán. Ale teď, když se vyšvihl do sedla, když ví, že se celý Hamburk seběhne, aby ho viděl, jak vede svou družinu, teď to s něho všecko spadlo, cítí se na svém útlonohém berberském hřebci jako velmož, nechá jej občas zatančit a občas se vzepnout, aby ukázal, jak pouhým stiskem kolenou zvládne bujné zvíře a jak jedště přitom může krásným gestem smeknout šedivý cylindr a děkovat za potlesk davů. Anežka Berwitzová jede po jeho boku v černé amazonce, v cylindříčku se závojíčkem, hrdá, vlídná, tak něco mezi felckraběnkou a vévodkyní. Za nimi Vašek s Helenkou, krásná dvojice elegantních jezdců v loveckých úborech se svítivě červenými kabátci, jako by jeli za masterem v honbě za liškou. A za nimi nekonečný proud jezdců, jezdkyň i neosedlaných koní a pak obr Bingo, obr Ali Baba, obr Singapore obryně Fatima, obr Jugguth, obr Sáhib, šest slonů, kteří se rozvážně plouhají městem a malýma očkama sledují kohynářské krámy s hromádkami zelí a květáku a výkladce kupců s pomeranči a melouny. A lidé se smějí, když vidí dva malé, vesele poštěkávající teriéry probíhat Bingovi mezi nahama, jako by se honili okolo pohybujících se sloupů. Je krásný podzimní den, živé barvy kostymů se třpytí v slunečním jasu a jemný čich zvířat nabírá vzduch lehounce vonící dehtem a rybinou. Vědí již, že je to vůně jejich zimního domova, že spějí do pohodlí a tepla stálé stáje.
Zadní vrata k cirkusové budově se do široka otvírají a letní správce stojí v nich a salutuje vjíždějícímu direktorovi. Berwitz seskakuje v prostoru za gardinou a třemi dlouhými kroky je na prahu vlastního cirkusiště. Uhrabaná manéž leží před ím jalo žlutě se lesknoucí lívanec, gradiny jsou osmýčeny, židle v lóžích otřeny z prachu, okna v přístřeší umyta. Večer se může hrát. A právce již je zde se svým hlášením. O čem referuje, jsou samé maličkosti, rozbitá okenní tabulka, nový nátěr dveří, spravená okapová roura. Berwitz jen pokyvuje hlavou: to nic, to nic; ale najednou sebou škubne a ostře se podívá na správce.
"A před třemi dny", hlásí spráce pořád stejně suše", přišli dva páni od magistrátu, že prý jsou stavební komise a že jdou prohlédnout budovu z bezpečnostních ohledů".
"Vy jste je vpustil?" přerušil ho Berwitz, jako když zatřeskne.
"Namítl jsem jim, že pán není přítomen a že je nemohu bez pána vpustit. A oni na to, že jsou zde úředně a že prohlíce nesmím překážet, že ji provedou a protoko se sepíše, až pán přijede".
"To je neslýchané!"
"Co jsem měl dělat? Ukázali mi rozkaz od magistrátu".
"Vy jste je pustil dovnitř?"
"Ano, ale šel jsem ovšem s nimi".
"A co shledali?"
"Vrtěli hlavou, že prý je budova velmi sešlá, zpuchřelá, gradiny že nejsou dost bezpečné, stropem že zatéká a že je tu málo nouzových východů".
"Heleďme! Najednou! Desítky let to bylo v pořádku a najednou tu není dost nouzových východů!"
"Taky jsem jim to namítl, ale oni vedli svou, že jsou nové stavební a bezpečnostní předpisy".
"A co řekli nakonec?"
"Nakonec řekli, že se zatím nedá nic dělat, dokud majitel není přítomen, a že přijdou ještě jednou, až se pan ředitel vrátí. Prý sepsat o všem protokol".
"Děkuji", kývl Berwitzk a propustil správce. Stál chvíli zamrčen, se zakousnutými rty, pak se obrátil a prošel stájemi na zadní prostranství. Některé vozy už stály na svých místech, jiné zajížděly. jednička měla schůdky spuštěny, Anežka byla patrně uvnitř. Berwitz vystoupil nahoru a vešel.
"Zítra ráno půjdu na magistrát", spustil rovnou, sotva za sebou zavřel dveře.
"Stalo se něco?" obrátila se Anežka od zrcadla, kde si přičesávala vlasy.
"Někomu tam nedá spát naše bouda. Byla tu stavební komise a má nějaké námitky proti provozu".
"To asi ta nová konkurence, co? To varieté, o kterém Gaudeamus vyprávěl Vašku?"
"Snad... vidíš, to mne nenapadlo. Ano. Patrně to bude odtamtud. Ale už mám těch věčných potíží po krk. Prodám konstrukci".
"Teď na podzim? To by byl přece, Petře nesmysl?"
"Já vím, já se jí také nechci hned teď zbavit. Mohu si přece vymínit, že jí budu užívat do jara. Ale chci už to mít s krku, chci už jednou mít všecky své věci v pořádku, chci už zase jednou vidět peníze, velké peníze, moc velké peníze. To jsou miliony, má drahá, jakou cenu má dnes tenhle pozemek jako staveniště! A já se mám dát prohánět nějakou pitomou stavební komisí? Přijdou si sem nějací hadráři za mé nepřítomnosti a šťourají se v prknech, není-li některé nahnilé. Ještě štěstí, že jsem se k tomu nenatrefil, to by byla heká kupa urážek úřední osoby a k tomu nějaké těžší zranění na těle. Nahnilá prkna! Zpuchřelé sloupky! Já bych jim je omlátil o hlavu, aby poznali, jak je ještě to dřevo zdravé".
"Neměl by ses tak rozčilovat, Petře..."
"Já se nerozčiluji, ale svět mne rozčiluje! Deset let tu zápasím o existenci tolika rodin, celé jmění na to dosadím, odnikud nepřijde slůvka uznání nebo pomoci, ale skočit mi na týl a chtí mne připravit o živobytí, to ano, to jsou úřady hned pohotově. Ach, magistrát! Co jsem se jim nadělal dobročinných představen, na chudé, na sirotky, na nemocnici, na vánoční nadílu. A najednou se jim nelíbí moje prkna! Najednou mají kdy prohlížet sedadla v Cirkusu Humberto, jeslti se nesesypou pod jejich hemeroidy! A já tu nebyl, nikdo tu nebyl, kdo by vzal ambrieru a prohnal ty škrabalské šakaly po manéži!"
Petr Berwitz stál u stolu a bil do něho sevřenou kostnatou pěstí. Vřelo to v něm dlouho utajovanými hněvy, tváře mu zbrunátněly, žíly na krku naběhly.
"Proboha tě prosím, Petře", promluvila naléhavě Anežka, zneklidněna návalem vzteku, jaký ještě u Berwitze neviděla, "nerozčiluj se tolik, nekaz si první den. Bouda je sešlá, ale to jim zítra vymluvíš. Na jednu zimu to ještě dávno stačí. Kolik myslí, že ti vynese prodej pozemku?"
"Co já mohu vědět", utrhl se na ni Petr, "pět milionů, osm milionů, deset milionů... ale nejdřív se musí vyřítit ta drzost, že sem za mými zády vleze nějaká komise".
"Deset milionů je snad mnoho", namítla Anežka, aby ho svedla na jinou myšlenku.