„Ale já trvám na… “
„Ale marně. Připouštím, že jste genius. Ale obecenstvo uvěří v genialitu teprve tehdy, když ozdobím geniovu cestu duhou bankovek, a ty mi nepadají z nebe. Přeji vám mnoho úspěchu na jiném poli. Třeba se vám podaří dostat se k advokátovi jako písař nebo do banky jako účetní. Neposkytne vám to mnoho, ale kdo za to může. Sám jste se vyhnal z ráje, jestliže jste skutečně byl Toniem Prestem.“ A Peatch zazvonil a nařídil lokajovi, aby návštěvníka vyprovodil.
Tonio prohrál.
„Kdo je ten mladík? Šílenec nebo šejdíř?“ ptal se právní poradce mistera Peatche, když dveře za Toniem zaklaply. „Mluvil jste s ním, jako byste z polovičky věřil, že je to skutečně Tonio Presto.“
„Ne z polovičky, ale skoro na sto procent. Hedda Lux mi totiž telefonovala a ujišťovala mě, že viděla fotografie a různé doklady, které naprosto potvrzují, že Tonio Presto pomocí nějaké léčebné kůry změnil svůj zevnějšek. A teprve když začal mluvit o tom, abychom vyzkoušeli jeho herecké schopnosti, přiznám se, že jsem začal pochybovat, že je to bývalý Presto. Osel! Sám se zabil. Je to naprosto vyřízený člověk. Je příliš zhýčkán penězi a úspěchy, aby si zvykl na skromnější životni postavení. Zvykl si žít na vysoké noze a brzo rozhází všechen svůj movitý i nemovitý majetek. Proto také spěchám s žalobou.“
„Jste prozíravý, jako vždy!“ zalichotil svému chlebodárci Olcott.
Mister Peatch si zapálil nový doutník, vypustil proužek dýmu, a když se dým rozplynul, řekl hlubokomyslně:
„Jako sláva. Když nejsou peníze na doutníky, mizí i jejich dým.“
Olcott uctivě vyslechl ten nepodařený aforismus jako perlu moudrosti.
Na účet někdejší slávy
Tonio byl rozmrzen neúspěchem a trápila ho žízeň.
Když opustil Peatchovu pracovnu, pocítil slabost v nohách. A to měl ještě před sebou dlouhou a únavnou zpáteční cestu. Kráčel po nádherné široké cestě filmařského městečka kolem povrchových staveb, v nichž se rozkládaly laboratoře, dílny, obydlí a hotely herců a úředníků.
Po pravé straně vedle ohromné budovy, v níž byl sklad dekorací, stál malý restaurant, který rádi navštěvovali ve dnech natáčení statisté, trávíce tu nudné hodiny čekání na svůj výstup. Tonio mechanicky sáhl do kapsy, doufaje, že tam najde nějaké drobné. Ale v kapse nebylo nic, kromě zmačkaného kapesníku. Presto si povzdychl a chtěl už restaurant minout, ale pokušení bylo tak silné, že zadumaně zpomalil chůzi a vešel dovnitř.
U mramorového stolku seděli dva začínající herci, jeden blondýn a druhý brunet. Brunet nedávno v pravém i přeneseném smyslu slova vyšel z řad statistů: hrál ještě v davových scénách, ale režisér ho stavěl do popředí, takže diváci mohli v mase statistů pozorovat jeho tvář. Ještě nějaký čas a dostane malou episodní úložku. A stane se opravdovým filmovým hercem. Režisér, který tohoto mladíka objevil, byl právě Antonio Presto. Tento mladík — jak on se jenom jmenuje? Ano, Smith. Jeden z miliónů Smithů… Tedy tento mladík by jistě pro Presta skočil do ohně i do vody… Jenže, ouha! Tonio se už sám sobě nepodobá. A Smith mu samozřejmě neuvěří… Mládenci pili ovocnou šťávu. Bylo to k ne vydržení. Presto se jakoby náhodou zastavil u jejich stolku.
„Mister Smith, nemýlím-li se?“ zeptal se a nadzvihl lehce klobouk. „Nepamatujete se na mne? Já jsem Johnson. Statista z filmu Láska a smrt.“
Smith se odměřeně uklonil. Nemůže přece znát jména všech, kdo představují bezvýrazný dav.
„Přivezl jsem vám pozdrav od Tonia Presta. Včera jsem se s ním viděl,“ pokračoval Presto.
Tato zpráva zapůsobila. Mladíci oživli. Smith přívětivě přistrčil židli a zavolal číšníka.
„Opravdu? Kde jste měl to štěstí se s ním setkat? Co si dáte? Koktail?“
„Oranžádu. Dvě nebo radši tři oranžády! Je příšerné vedro,“ požádal Presto. „Ano, viděl jsem ho včera.“
„A on se na mne opravdu pamatuje?“ zajímal se Smith.
„Jak by ne, řekl, že z vás může něco být. A když to řekl Presto… Ach… Báječný nápoj!“
„Ale kde je? Co se s ním stalo?“
„Léčí se. Byl jsem za svou sestrou a náhodou jsem ho uviděl v sanatoriu doktora Zorna.“
„Presto je nemocen? Doufám, že to není nic vážného. Četl jsem, že odjel na léčení. A co mu je?“
„Mění obor. Přeškoluje se z komika na tragéda. A proto se rozhodl změnit svůj zevnějšek. Zorn dělá hotové zázraky. Udělal z Presta mladíka, který se podobá… jako vejce vejci mně.“
Smith údivem otevřel ústa.
„Šílenec!“ vypravil ze sebe konečně s přesvědčením.
„Blázen!“ potvrdil jeho kolega.
„Ale proč?“ zeptal se Presto.
„Protože teď má právě takovou cenu jako třeba… vy a já…“
Když Presto zahnal žízeň, vydal se pěšky kolem své vily a bílé vily Heddy Lux do města.
Jak rychle a hluboko klesám! přemýšlel cestou. Začínám žít na účet někdejší slávy, jako poslední vandrák po hospodách, a snažím si získat přízeň tím, že se znám sám se sebou… Ne, takhle to nemůže jít dál… Ale co mám dělat… A jak se mi chce jíst… Člověk, který ztratil svou tvář..
Když se přibližoval k hotelu, uvedl pokud možno do pořádku své zaprášené šaty, aby nevzbuzoval podezření hotelového personálu. Nepozorovaně proklouzl do svého pokoje, umyl se a převlékl. Měl na štěstí v kufru ještě jeden oblek a čisté prádlo.
Objednal si oběd, bohatý, vybraný a drahý jako kdysi. Když se dobře naobědval, lehl si a nařídil, aby ho nikdo nevyrušoval. Probudil se až v deset hodin večer. Ještě než usnul, uzrál v něm plán. Nezdržoval se, rychle se oblékl, odevzdal klíč od pokoje hotelovému sluhovi a opustil hotel.
Krádež vloupáním
Městská světla zářila už v dáli. Presto musel ještě jednou projít vzdálenost od hotelu ke svému domu. Ale teď se mu šlo lépe. Večerní chlad ho osvěžoval. Vykračoval si rázně po silnici. Chvílemi potkával chodce, špatně oblečenou, tuláckou Ameriku bez přístřeší.
Na vršíčku stranou silnice stála ve stínu eukalyptů nádherná vila. Jeho vila! Kolik krásných vzpomínek je s ní spojeno! Kdysi se mu zdálo, že mít vlastní vilu je vrcholem životních úspěchů. S jakým zaujetím stavěl tuto vilu neprve ve snech a potom ve skutečnosti! Kolik vynalézavosti i vkusu projevil při promýšlení celkového plánu i každého detailu! V jeho vile nesmí mít místo nechutný a nevkusný přepych. Všechno musí být prosté, přísné a přitom nádherné. A podařilo se. Jeho vila vyvolávala všeobecné nadšení. Psalo se o ní. Mnozí napodobovali její sloh.
Obzvlášť mnoho důmyslu věnoval Presto tomu, aby přizpůsobil zařízení vily svému malému vzrůstu. Při pohledu na nábytek nemohl nikdo říci, že je vyroben pro děti nebo pro trpaslíky. A přitom to nebyl obyčejný nábytek. Sedátka některých křesel a židlí byla níže než obvykle, v jiných zas byly tajné schůdky, lavičky, které se automaticky zdvihaly při zmáčknutí knoflíku.
Ano, Presto měl nádhernou vilu! Kolikrát právě v této zatáčce ostře zahýbalo jeho auto a za několik minut už se řítilo ke vchodu. Již dobrých sto metrů od domu ohlašoval šofér hlasitě klaksonem příjezd majitele. A u širokých, dokořán rozevřených dveří vítal Presta po každé jeho věrný sluha starý Sebastian. A dnes… Presto povzdychl a pomalu vystupoval po cestě k domu.