Hofman přikývl. Před časem dal skutečně Prestovi návrh, aby najal poblíž San-Franciska pozemek po bývalém vojenském letišti a zřídil kino, lépe řečeno jen promítací kabinu a ohromné plátno, kde bude možné promítat filmy nejen večer, ale i za denního světla. V tomto svérázném kině pod širým nebem nebylo hlediště s křesly a lavicemi. Diváci mohli přijíždět do „sálu“ na velké prostranství po letišti a z aut se dívat na film.
„Tato novinka,“ hovořil dál Antonio, „jistě přiláká obecenstvo a udělá nám reklamu. Ale naši situaci nezachrání. Kromě toho je takové představení dostupné jenom majitelům aut, a víte, že já spoléhám hlavně na méně situované dělnické obecenstvo. Museli jsme stavět krytá kina v největších městech Ameriky… “
Ano, to všechno Hofman věděl a Presto o tom hovořil tak podrobně jen proto, že sám sobě skládal účty a ještě jednou si zjišťoval, kde udělal hlavní chybu.
„A to je celá bilance — zůstatek nula a práce ještě není hotová,“ skončil melancholicky a tázavě a vyčkávavě pohleděl na Hofmana.
„Tušil jsem to. Co teď? Banky nám na pomoc nepřijdou, o tom nemá samozřejmě ani smysl uvažovat. Nenajde se ani tak lehkomyslný soukromník, který by třeba na lichvářské procento půjčil peníze do podniku, který se podle jeho názoru naprosto beznadějně řítí do propasti. Chceme-li tedy v boji pokračovat, musíme najít nějaké skryté reservy. Já mám samozřejmě také nějaké úspory, ale ty nás sotva spasí.“
„Nevzal bych z vašich úspor ani jediný cent, i kdyby nás mohly spasit, Hofmane,“ bránil se Presto. „Dost na tom, že jste se uvolil spolupracovat na takovém odiózním podniku.“
Tato poznámka Hofmana potěšila a honem začal hovořit o své posici:
„Máte pravdu, drahý příteli, máte větší pravdu, než se snad domníváte. Účastí na vašem podniku jsem se opravdu zkompromitoval…“
„A jestliže zkrachuje, což je zcela pravděpodobné, nedostanete jinou práci a pak se vám vaše úspory hodí víc než kdy jindy,“ pomáhal mu Presto, když viděl, jak se ošívá v křesle.
„Ano, ano… “spěchal Hofman dokončit tuto nepříjemnou rozmluvu. „A mohou se mi hodit dřív, než bych chtěl.“
„Tak?. Co tím myslíte?“
Hofman rozhodil ruce, vzdychl si a řekclass="underline"
„Jde o to, že už mi naznačovali… že už mi dokonce položili jakési ultimatum… “
„Abyste mě opustil?“ dovtípil se Presto.
„Ano, abych se s vámi rozešel. A jestliže to neudělám, budou mě všichni podnikatelé bojkotovat a to bude konec mé práce pro film… “
„A vy jste se rozhodl?“
„Co se na mne, Presto, díváte jako na Bruta?“ zrozpačitěl kameraman.
„Čekám na poslední ránu, můj Brute,“ chladně odpověděl Tonio.
„Ale já jsem se ještě nerozhodl, můj Caesare,“ stejně chladně se ohradil Hofman. „Pokládal jsem za nutné jenom vás upozornit…“ A tu ho jeho trapné postavení rozčililo a hrubě vykřikclass="underline" „Tak co mohu dělat? Jeden v boji neobstojí.“
„Ale vždyť já od vás nic nechci, Hofmane,“ smutně poznamenal Presto. „Nemusíte se rozčilovat. Já všechno chápu a všechno je naprosto zákonité.“
Nastala tíživá pausa.
„Zatracený život!“ zavrčel Hofman. „Věřte mi, kdybych vám mohl nějak pomoci…“
„Jistě byste mi pomohl a už o tom nemluvme. Můžete se přece rozhodovat podle své vůle a já… se z toho možná nějak dostanu,“ vstal Tonio a podával mu ruku.
Hofman ji stiskl a těžkým krokem opustil místnost.
Presto dlouho stál se svěšenou hlavou. A pak zašeptal s hořkým úsměvem:
„Věrný druh… jen do černého pátku… Co dělat? Teď už by mou práci mohl zachránit jenom nějaký čaroděj dobroděj. Jenže ti se v životě bohužel nevyskytují…“
Pomerančový květ
Presto se probudil v šest hodin ráno ve své velké bílé ložnici se zakrytými okny, do které klimatizační zařízení vhánělo čistý chladivý vzduch. Rozhlédl se po místnosti a pomyslel si: Brzy se budu muset se vším rozloučit, vzdychl a pohlédl na hodiny. Ještě čtvrt hodiny si mohu přiležet, a natáhl ruku na noční stolek, kde ležela hromádka večerních novin. Včera byl tak unaven, že je ani nečetl.
Rozevřel první noviny a začal je zběžně prohlížet. Jeden článek ho zaujal. Četl a stále více se mračil. Potom rázem noviny zmuchlal a rozhořčeně zvolaclass="underline"
„Taková špinavost!“ Zvrátil se na polštář a strnul. Ležel nehybně se zkamenělou tváří. Jenom svraštělé obočí a rychlý dech prozrazovaly jeho rozčilení a to, jak usilovně přemýšlí. Minulo již dvacet minut, ale on se stále ještě nehýbal.
A náhle ožil jako člověk, který rozřešil těžký problém, prudce se zdvihl a stiskl tlačítko elektrického zvonku.
„Sebastiane! Rychle horkou vodu na holení! Připravte mi šaty!“ nakazoval starému sluhovi a v pruhovaném pyžamu a trepkách naboso spěchal do koupelny, obložené růžovým mramorem.
„Nevíte, vstala už miss Ellen?“ zavolal otevřenými dveřmi na Sebastiana, který přinesl horkou vodu.
„Miss vstává vždycky s prvním sluníčkem,“ odpověděl děda.
Zůstala stejná, řekl si Tonio a s úsměvem pokračovaclass="underline"
„Výborně! Přineste rychle kávu na verandu a požádejte Geoffreye, aby připravil vůz.“
Za několik minut už vyběhl do prvního patra, prošel dlouhou chodbou, a když docházel k Elleninu pokoji, zpomalil. Chvíli stál u dveří, za nimiž se ozýval dívčin zpěv, nadechl se, zahnal s tváře poslední stopy starostí a zaklepal.
Ellen otevřela. Šikmé paprsky ranního slunce jí zlatily vlasy a bílé šaty.
„Mister Presto!“ zvolala s údivem, ale bylo vidět, že nebyla překvapena nepříjemně. „Co znamená ta časná návštěva? “
„Miss Ellen,“ odpovídal jí vesele, „je nádherné ráno a tak mi napadlo, co kdybychom se před příchodem do studia trochu projeli? Máme dnes před sebou velkou práci, nejtěžší záběry, a nic nemůže člověka tak osvěžit, jako ranní vzduch.“
Bezstarostná veselá nálada přešla i na Ellen. Už dlouho ho neviděla tak spokojeného.
„Báječný nápad!“ usmála se.
„Tak honem, máme nejvyšší čas! Káva už je na stole a během snídaně šofér připraví vůz a doplní benzin.“
Byli samý žert, hltali vřelou kávu a vůbec se chovali jako školáci, kteří si vymysleli veselou kratochvíli a spěchají ji uvést ve skutek.