Rozhoduje se o osudu filmu
Jakmile Presto na Ellen pohlédl, bylo mu jasné, že ví vše. Dalo se to čekat. Jednou by se vše stejně dověděla…
„Z naši svatby nebude nic a já okamžitě odjíždím z tohoto domu,“ hněvivě se na něho rozkřikla.
Vstal a nepromluvil ani slovo. Chápal, že se musí Ellen ve svém hněvu vybouřit.
„Podvedl jste mě. Nenabídl jste mi sňatek z lásky. Udělal jste to z jakýchsi ušlechtilých, rytířských pohnutek. Chápu je a děkuji vám. Ale takovou oběť nemohu přijmout. Jenom jste mě litoval a já… já jsem uvěřila ve vaši lásku… “
Hlas ji neposlouchal, nohy se jí podlamovaly. V zoufalství se téměř zhroutila do křesla, zakryla si tvář rukama a začala vzlykat jako vzlyká hluboce a nezaslouženě ukřivděné dítě.
Presto na ni hleděl s opravdovým žalem, ale stále ještě mlčel. Ať si pláčem uleví. A teprve když se trochu utišila, podal jí sklenici vody.
„Vypijte to a uklidněte se,“ řekl něžně, ale přísně, jako děcku, kterým také svou povahou byla.
Zuby jí drkotaly o sklo sklenice, voda šplíchala na koberec, ale přece vypila několik loků a uklidnila se. Teprve tehdy Presto řekclass="underline"
„Velmi jste mě urazila, miss Ellen!“
Dosáhl tím svého cíle: čekala ospravedlňování, obranu, ale on sám přešel do útoku a vinil ji. Tento neočekávaný obrat ji nutil, aby se soustředila. Teď už byla schopna poslouchat a chápat, co jí říká.
„Já vás?“ ptala se nechápavě a dokonce přestala plakat. Už jenom povzlykávala.
„Ano, velmi jste mě urazila,“ opakoval.
Vytáhl z náprsní kapsičky hedvábný modrý kapesník s bílými puntíky a osušil jí oči. Toto nenucené chování ji tak překvapilo, že nevěděla, jak se má tvářit. Ale Presto pokračovaclass="underline"
„Necháme už toho pláče. Slzy nic nespraví. Pohovoříme si rozumně. Urazila jste mě tím, že jste mohla pochybovat o mé lásce. Nejsem ohavný zločinec, jak o mně píší noviny, ale nejsem také takový rytíř, jak si mě představujete vy. Dovede mě upřímně rozhněvat každá nespravedlnost, ale věřte mi, že bych tak nenabízel ruku první uražené dívce, i kdybych tuto urážku třeba nepřímo zavinil. Přiznávám, že nebýt těch ostudných článků, nepožádal bych vás o ruku dnes, ale možná zítra nebo pozítří. Ale určitě bych to byl udělal. Noviny mě jen podnítily, přiměly mě, abych více a hlouběji pocítil, jak vás mám rád, jak jsou mi drahé vaše zájmy a vaše čest. Pochopte přece, i když ihned odejdete z mého domu, nic se na věci nezmění. Vaše jméno stejně už zůstane zhanobeno. Mohu něco takového připustit, když vás mám rád? Váš odchod by jenom přilil oleje do ohně, poskytl by novou stravu špinavým pomluvám a posloužil by nepřátelům jako nezvratný důkaz, že mají pravdu a já jsem vinen. Ne, na úder těchto bezectných a nesvědomitých lidí, kteří neušetřili ani vás, kteří se nezastavili ani před soukromím a pohaněli dívčí čest, je možné odpovědět jen takovým úderem, jakým odpovídáme my. Náš sňatek jim rázem vyrazí z rukou zbraň, zacpe jim ústa a kampaň pomluv skončí. Proto jsem tak spěchal nejen se svým vyjádřením, ale i s veřejným oznámením, které vás tak udivovalo. Vše bude vám jasné,“ nadechl se, „zamyslíte-li se nad příčinami této hnusné novinové kampaně. Vždyť to je jen jeden článek v řetězu jejich útoků proti mně. Musí mou práci zničit stůj co stůj. Nebojí se jen konkurence. Mají strach také z toho, že je to první krok k sjednocení filmových pracovníků v jejich boji s podnikateli. Bojí se i oněch nových snah v mém díle, o kterých se již dověděli, mých snah odhalovat sociální vředy našeho zřízení. Proto se proti mně tak zuřivě spřáhli. Nejprve mě chtěli zničit tím, že mě ožebračí dříve, než bude první film uveden do kin. To se jim téměř podařilo, ale pomohli mi spolupracovníci. Přitom si o mně moji nepřátelé neustále vymýšleli různé pomluvy. A teď se rozhodli k nové zákeřné ráně: chtěli mě pomluvou rozhněvat a rozloučit s vámi, chtěli nás morálně zdrtit, duševně poranit a tak připravit film o dvě hlavní postavy — o vás a o mne. A film podle nich nemohl být v takovém případě dokončen, i kdybych měl dost peněz. Čím bolestivěji budete jejich ránu přijímat, tím rychleji dosáhnou svého cíle, tím větší bude jejich vítězství. Opravdu jim připravíme to potěšení? Přetrpět něco takového není ovšem lehká věc. I mně se zdá, že jsem za několik hodin zestárl o dvacet let. Ale snažím se být silný a dnes jsem myslím hrál dokonce lépe než jindy, ačkoliv jsem o článcích v novinách věděl už od včerejška a nosil jsem tuto ránu v srdci. A ještě něco. Na ukončení filmu nezáleží jenom můj a váš osud, ale i osud všech pracovníků, kteří byli ochotni vzdát se i výdělku, jen aby práce nepřišla nazmar. Nabízejí nám pomoc veřejné organisace. Copak nemáme dostatek sil a zběhneme? Copak mě právě teď opustíte a vezmete své slovo zpět? Ve vašich rukách je osud filmu a celého podniku.“
Ellen už neplakala, ale na její tváři se zračilo utrpení. Váhala. Presto ji rozčileně pozoroval a čekal, co odpoví. Konečně promluvila:
„Je mi velmi těžko, ale vynasnažím se, abych film dokončila.“
„A stala se mou ženou?“ spěchal s otázkou Presto.
„Odpověď na tuto otázku je pro mě nyní těžší… Nespěchejte na mne, Presto. Nechte mi čas na rozmyšlenou.“
„Dobře. Počkám. Práce na filmu vás uklidní a potom teprve se budeme zabývat osobními záležitostmi. Souhlasíte?“
A políbil jí ruku uklidněn a přesvědčen, že všechno dobře dopadne.
Triumf
Svatební oznámení Miss Ellen Keyové a mistera Antonia Presta zapůsobilo. Pomlouvačná novinová kampaň utichla. Ale zanechala stopy. Presto viděl, jak hluboce Ellen trpí. Při natáčení musela sbírat všechny své síly, aby se soustředila, ale její pozornost se zjevně tříštila. Stávalo se to,
k čemu nedocházelo od samého začátku práce — některé záběry bylo třeba natáčet znova. Ještě štěstí, že na konci filmu prožívali hlavní hrdinové mnoho tragických okamžiků. Presto a Ellen mohli do svých výkonů vkládat hluboké osobní prožitky. A některé scény byly přímo nabity otřesnou silou životní pravdy. I Hofman, který už ledacos viděl, byl silně vzrušen, a ruka na kameře se mu nervózně třásla. Ellenina hra chvílemi dosahovala opravdu vrcholů geniality. Po natočení takových scén rozhostilo se v ateliéru hrobové ticho. Všichni byli otřeseni, překonáni jejich výkonem. V očích žen i některých mužů stály slzy. Jednou zrzavý hromotluk, tesař ze Skotska, který sám prožil velmi těžký život, náhle hlučně popotáhl nosem a po jeho bílém pihovatém obličeji se rozkutálely velké slzy. Byl tím sám překvapen a zmaten. Nad vlastním neštěstím nikdy neplakal, ale tady se neudržel. A neměli snad milióny stejně prostých lidí stejný život? Hofman už nepochyboval, že vytvářejí jeden z oněch světoznámých filmů, které vždy a všude rozechvívají lidská srdce a vyvolávají slzy. Možná, že má Presto pravdu, když si vybral tuto novou cestu, uvažoval teď.
A Presto se po natáčení cele věnoval hospodářským záležitostem. Teď mu pomáhal výbor a vedení oficiálně ustaveného družstva. K jeho dílu se připojili jiní. Z počátku ho to poněkud znepokojovalo a bylo mu to někdy nepříjemné: nebyl teď už jediným strůjcem osudu celého podniku. Neuměl se hned přizpůsobit novému stavu věcí, ale na ústup již bylo pozdě — jiné východisko neměl.