Zdržela se a on netrpělivě přecházel stále rychleji.
Konečně zaklepání. Presto přiskočil ke dveřím, aby bez dlouhých slov objal svou nevěstu. Otevřel dveře dokořán a uviděl před sebou Ellenina strýce mistera Burryho.
Děda měl pečlivě zapjatý kabát a na tváři starostlivý až smutný výraz.
„Mister Burry!“ zvolal Presto, který nemohl utajit své rozčarování. „Těší mě vaše návštěva. Buďte zdráv. Ale přiznávám, že jsem čekal miss Keyovou. Doufám, že je s ní všechno v pořádku?“
„Je zdráva,“ odpověděl Burry, „ale žádala mě, abych s vámi promluvil.“
Prestova nálada okamžitě poklesla.
„Posaďte se, prosím,“ vyzval zaraženě hosta. „Proč si se mnou nemohla promluvit sama?“
Posadili se.
„Bylo by to pro ni velmi těžké, nepříjemné… Vždyť ona vás má ráda, mister Presto.“
„Odmítla se stát mou ženou?“ zeptal se kvapně Antonio.
„Ano, bohužel.“
„Ale, pane na nebi, proč? Z jakých důvodů?“
„Myslím, že je sám znáte stejně dobře jako já.“
„Ohavné pomluvy v novinách. Ale vždyť s tím je dávno konec rozčiloval se Presto.
„Tahle záležitost nemůže mít nikdy konec, mister Presto. Jistě znáte přísloví: O koho se bláto otře, na tom skvrna zůstane.“
„Nic nezůstane. Sňatek je nejlepší způsob, jak tu skvrnu smýt. A stojí ty pomluvy vůbec za tolik trápení?“
„Vyslechněte mě, mister Presto. Věřte mi, že mě samého bolí, že z vašeho manželství sešlo. Ale musím s Ellen naprosto souhlasit. Není to možné.“
„Proč mi tedy… doposud nedala ničím najevo, že mě odmítne?“
„Šetřila vás, protože se bála o osud filmu, nechtěla vás rozrušovat, dokud nebude natočena poslední scéna. Vždyť i vy jste před ní chtěl zatajit pomluvy v novinách.“
„Možná, že má zase pochybnosti o mé lásce, a myslí si, že se s ní chci oženit jen ze šlechetnosti.“
„Věří ve vaši lásku právě tak jako já a vůbec o ní nepochybuje. Ale říká, že o pomluvách vědí všichni lidé v celé zemi. Že ji všichni znají jako novopečenou filmovou hvězdu. A čím bude známější, čím výš se dostane, tím více lidí na ni bude ukazovat prstem, dvojsmyslně mrkat a říkat: Vidíte, to je ta… Cožpak málo lidí zastíralo sňatkem amorální vztahy, ale skvrna na nich stejně zůstala?“
„Ale vždyť naše vztahy byly naprosto bezúhonné!“
„Já o tom ani na chvíli nepochybuji,“ namítl Burry. „Ale v tom je právě všechna hrůza těchto pomluv — každý jim může i nemusí věřit.“
Presto se chytil za hlavu a vykřikclass="underline"
„Z toho by se člověk mohl zbláznit! Cožpak se rozhodla zanechat i herecké dráhy? Vždyť dosáhla najednou toho, po čem milióny lidí dlouho marně touží…“
„Chcete říci slávy a peněz?“ přerušil ho Burry. „Čest je víc než sláva a peníze. Aspoň Ellen a já si to myslíme.“
„Já si to také myslím,“ poznamenal trochu uraženě Presto. „Ale bude to ztráta pro umění, pro společnost.“
„Sám jste mi kdysi vyprávěl, jak vás kdysi jakási psychopatka žádala, abyste se ve jménu umění a společnosti nezbavoval své ohyzdnosti, vaší stále živé rány. A vy jste jí tenkrát odpověděl zcela rozumně, že takový požadavek je nesprávný a egoistický.“
Presto musel Burryho důvody uznat. Vyrazily mu všechny zbraně z rukou, byl poražen.
Smutně se na sebe dívali. Konečně Antonio promluviclass="underline"
„Co teď hodláte dělat?“
„Odejdeme do ústraní, někam, kde nás nikdo nezná, a budeme žít skromně a bez nežádoucí pozornosti cizích lidí… A ještě mě prosila, abych vám vyřídil, že vám přeje mnoho štěstí a že na vás nikdy nezapomene… Nepochybuji o tom, že si už nikdy nikoho nezamiluje, není taková. Ale má zničený život.“
Burry vstal a podal Prestovi ruku, která se třásla rozčilením. „Děkuji vám za všechno, mister Presto. Sbohem.“
„Cožpak ji nemohu alespoň uvidět, rozloučit se s ní?“ vykřikl Antonio.
„To by pro ni bylo příliš těžké. Odjela už.“
A Burry opustil místnost potácivým krokem těžce trpícího člověka.
Presto klesl na židli a sevřel hlavu ve dlaních.
Vešel Sebastian, chvíli vzdychal a přešlapoval u dveří:
„Miss Keyová odjela a mister Burry si objednal auto.“
„Já vím, Sebastiane,“ odpověděl Presto, aniž zdvihl hlavu.
Sluha se neměl k odchodu, vzdychal pořád u dveří.
„Já vím, na co se mě chceš zeptat, Sebastiane. Miss Ellen a mister Burry se už nevrátí. Svatba nebude. Zase jsme zůstali sami, kamaráde.“
V místnosti se na chvíli rozhostilo tíživé, drtivé ticho. Potom náhle řekl Presto nahlas, jako by zapomněl na Sabastianovu přítomnost:
„Vlastně ne. Teď už nejsem sám. Ano, nepřátelé mě těžce zranili. Ale tím mi jen pomohli vidět ještě jasněji správnou cestu. A z té mě už nikdo nesvede — budu se mstít a bojovat do posledního dechu.“
Sebastian se strachem a úctou pohlížel na Toniovu planoucí tvář, plnou rozhodností a hněvu.