Ivan Jefremov
Cor Serpentis
Mlhou zapomnění, zahalující vědomí, se prodrala hudba… „Nespi již! Vždyť lhostejnost vítězstvím je Entropie černé…“ Slova známé árie vzbudila obvyklé asociace paměti a vyvolala jejich nekonečný řetěz.
Život se vracel. Obrovská kosmická loď se ještě otřásala, ale automatické mechanismy vytrvale pokračovaly ve své práci. Smršť energie kolem každého ze tří ochranných poklopů zastavila svůj neviditelný pohyb. Několik vteřin zůstaly poklopy, podobající se velkým úlům z matového zeleného kovu, ve své původní poloze, pak najednou se všechny současně zvedly vzhůru a zmizely v otvorech stropu mezi změtí rour, příčníků a drátů.
Dva lidé zůstali bez hnutí v hlubokých křeslech obklopených prstenci, které tvořily podklad zvednutých poklopů. Třetí opatrně pozvedl těžkou hlavu a zlehka potřásl hustými tmavými vlasy. Zvedl se z hloubky měkoučké izolace, usedl a trochu se předklonil, aby mohl přečíst údaje přístrojů. Byla jich spousta na šikmé světlé ploše velké palubní desky, která se táhla napříč celou místností ve vzdálenosti půl metru od křesel.
„Pulsace skončila!“ ozval se pevný hlas. „Vy jste se zase probudil ze všech nejdřív, Kari? Ideální zdravotní stav pro astronauta!“
Kari Ram, elektromechanik a astronavigátor hvězdoletu „Tellur“, se okamžitě obrátil a setkal se s pohledem kapitána, ještě trochu mlhavým.
Mut Ang se pohyboval jen s největšími potížemi. Odlehčeně si vydechl a postavil se u pultu.
„Čtyřiadvacet parseků1… Minuli jsme hvězdu. Nové přístroje jsou vždycky nepřesné. Lépe řečeno, neumíme je ovládat. Můžete vypnout hudbu, Tej se probudil.“
V nastalém tichu uslyšel Kari Ram jen nepravidelný dech probouzejícího se přítele.
Ústřední stanoviště pro řízení hvězdoletu připomínalo poměrně velký kulatý sál, spolehlivě ukrytý v hloubi obrovské lodi. Nad panely přístrojů a hermetickými dveřmi obepínala místnost namodralá obrazovka jako uzavřený kruh. Vpředu, ve směru středové osy lodi, byl v obrazovce výřez, v němž byl křišťálově průzračný kotouč lokátoru o průměru skoro dvou lidských postav. Obrovský kotouč jako by se sléval s kosmickým prostorem. Pobleskovala v něm světélka přístrojů, až připomínal černý diamant.
Mut Ang učinil sotva postřehnutelný pohyb a okamžitě si všichni tři muži téměř stejným gestem přikryli oči. Vlevo na obrazovce vzplálo kolosální oranžové slunce. I když byla jeho zář tlumena mohutnými filtry, byla sotva snesitelná.
Mut Ang pokýval hlavou.
„Stačilo málo a byli bychom proletěli koronou hvězdy. Víckrát nebudu vypočítávat přesnou dráhu. Je mnohem bezpečnější proletět dál stranou.“
„To je právě na nových pulsačních hvězdoletech to nejstrašnější,“ odpověděl z hloubi křesla Tej Eron, pomocník velitele a hlavní astrofyzik. „My děláme výpočty a loď se zatím řítí naslepo jako výstřel do tmy. A my jsme taky uvnitř ochranných vířivých polí mrtví a slepí. Nelíbí se mi tenhle způsob letu do kosmu, i když je to nejrychlejší způsob, jaký mohlo lidstvo vymyslet.“
„Čtyřiadvacet parseků!“ zvolal Mut Ang. „A pro nás jako by uplynul okamžik…“
„Okamžik snu podobného smrti,“ namítl ponuře Tej Eron. „A zatím na Zemi…“
„Radši na to nemyslet,“ narovnal se Kari Ram, „že na Zemi uplynulo víc než osmasedmdesát let. Mnoho přátel a příbuzných je mrtvo, hodně věcí se změnilo… Co asi bude, až…“
„Tomu se při dálkové cestě nevyhnete při žádném systému hvězdoletu,“ řekl klidně velitel. „Na Telluru nám čas ubíhá obzvlášť rychle. A třebaže se dostaneme do kosmu dál než kdokoli jiný, vrátíme se skoro stejní, jako jsme odlétali.“
Tej Eron se přiblížil k počítacímu stroji.
„Všechno je v nejlepším pořádku,“ řekl po několika okamžicích. „Je to Cor Serpentis, neboli — jak mu říkali staří arabští astronomové — Unuk al Chai, Srdce Hada.“
„A kde je jeho blízký soused?“ zeptal se Kari Ram.
„Kryje nám ho hlavní hvězda. Vidíte, spektrum K0. Z naší strany je zatmění,“ odpověděl Tej.
„Odsuňte desky všech lokátorů,“ nařídil velitel.
Obklopila je bezedná čerň kosmu. Zdála se hlubší, protože zleva zezadu hořelo oranžově zlatým plamenem Srdce Hada a zastiňovalo všechny hvězdy i Mléčnou dráhu.
Jedině dole, jako by s ním zápasila, hořela bílá hvězda.
„Epsilon Hada je velmi blízko,“ řekl nahlas Kari Ram.
Mladý astronavigátor si chtěl vysloužit velitelovo uznání. Ale Mut Ang se mlčky díval vpravo, kde vynikala čistým bílým světlem vzdálená a jasná hvězda.
„Tam odletěl můj předcházející hvězdolet „Slunce“,“ pronesl velitel pomalu a pocítil za svými zády vyčkávavé mlčení, „na nové planety…“
„Tak to je tedy Alfekka v Severní Koroně?“
„Ano, Rame, nebo jestli chcete, podle evropského pojmenování Gemma… Ale teď už do práce!“
„Mám budit ostatní?“ zeptal se Tej Eron odhodlaně.
„Proč? Uděláme takovou jednu dvě pulsace, přesvědčíme-li se, že je před námi prázdno,“ odpověděl Mut Ang. „Zapněte optické a rádiové teleskopy, zkontrolujte seřízení mechanických mozků. Teji, spusťte jaderné motory. Zatím se budeme pohybovat s jejich pomocí. Dejte zrychlení.“
„Na šest sedmin rychlosti světla?“
V odpověď na mlčenlivé přikývnutí velitele provedl Tej Eron rychle nezbytné manipulace. Hvězdolet se ani nezachvěl, třebaže kolem všech obrazovek vyšlehl oslepivý duhový plamen a zcela pohltil slabé hvězdy Mléčné dráhy, jiskřící kdesi dole. Mezi těmi hvězdami bylo i Slunce naší Země.
„Máme několik hodin, než přístroje dokončí pozorování a jejich čtyřnásobnou kontrolu,“ řekl Mut Ang. „Musíme se najíst. Potom může každý jít k sobě a trochu si odpočinout. Já vystřídám Kariho.“
Astronauti vyšli z ústředního stanoviště. Kari Ram si přesedl do otáčivého křesla uprostřed půlkruhu. Zatáhl desky lokátorů na zádi a plamen jaderných motorů zmizel.
Ohnivý Cor Serpentis nadále mrkal drzými záblesky na lhostejné polituře přístrojů. Kotouč předního lokátoru zůstával černou bezednou studnou, ale to navigátora nermoutilo, nýbrž rozradostňovalo — výpočty, které byly výsledkem šestileté práce největších vědců a výzkumných strojů na Zemi, se potvrdily.
Sem do širokého průchodu vesmíru, v němž nebyly hvězdokupy ani temné mraky, byl poslán „Tellur“ — první pulsační hvězdolet Země. Tento typ hvězdoletů, pohybujících se v nulovém prostoru, měl dosáhnout mnohem větších hlubin Galaxie než dřívější jaderně raketové, a na mezonové hvězdolety, létající rychlostí pěti šestin nebo šesti sedmin rychlosti světla. Pulsační lodi pracovaly systémem stlačování času a byly tisíckrát rychlejší. Jejich nebezpečnou stránkou však bylo, že v okamžiku pulsace nebyl hvězdolet ovladatelný. Lidé mohli snášet pulsaci jedině ve stavu bezvědomí, skryti uvnitř mohutného magnetického pole. „Tellur“ se pohyboval jistými skoky a před každým pečlivě zkoumal, má-li volnou cestu pro další pulsaci.
Kolem Hada v prostoru nekonečných šířek Galaxie, kde nebyly téměř žádné hvězdy, měl „Tellur“ dospět do souhvězdí Herkula, k uhlíkové hvězdě.
„Tellur“ byl vyslán na neuvěřitelně dalekou cestu proto, aby jeho posádka přímo na hvězdě prozkoumala procesy změn hmoty, tolik důležité pro pozemskou energetiku. Existovala hypotéza, že je hvězda spojena s temným mrakem ve formě otáčivého elektromagnetického kotouče obráceného hranou k Zemi. Vědci očekávali, že spatří opakování historie vzniku naší planetární soustavy poměrně nedaleko od Slunce. „Nedaleko“ — to znamená sto deset parseků neboli tři sta padesát světelných let.