Alice mně podala obě ruce, začervenala se a pravila: ,Víte, pane Sidney Halle, že vy jste zmíry hodný člověk? A že za to, co jste udělal pro tu janovskou holčičku, indickou pradlenu a neznámou paní, vás musí mít každý rád?‘
Tu mne, hoši, sám pánbůh šťouchl do zad, abych vzal Alici do náručí. A když jsme se takhle zasnoubili, povídám: ,Poslechni, Alice, kdopak ti ty všechny hlouposti o mně povídal? Já jsem se, ví bůh, s tím nikomu nechlubil.‘
,Víš,‘ řekla mně Alice, ,dnes večer jsem se dívala na širé moře a tak trošku jsem myslela na tebe. Tu ku mně přišla taková maličká černá paní a to všechno mně o tobě vypravovala.‘ Hledali jsme pak tu černou paní, abychom jí poděkovali, ale nemohli jsme jí nalézt. A tak, hoši, jsem se na lodi zasnoubil,” končil pan Sidney Hall a utíral si své zářící oči.
“A co kouzelník?” volali detektývové.
“Co kouzelník?” opáčil slavný Sidney Hall. “Ten se stal obětí vlastní zvědavosti, jak jsem předvídal. Když jsem v Amsterodamě přenocoval, najednou někdo zaklepe na můj pokoj a vstoupí. Byl to sám kouzelník, bledý a neklidný. ,Pane Sidney Halle,‘ povídá mi, ,já už to déle nevydržím; povězte mi, prosím vás, jak mne chcete chytit.‘
,Pane kouzelníku,‘ já na to vážně, ,to vám nepovím. Kdybych vám to řekl, prozradil bych svůj plán, a vy byste mi unikl.‘
,Ach,‘ naříkal kouzelník, ,slitujte se už! Vždyť já nemohu spát samou zvědavostí, jaký je vlastně váš plán.‘
,Víte co?‘ povídám mu, ,já vám to tedy povím; ale dříve mi musíte přísahat, že od této chvíle jste můj zajatec a že se nepokusíte mně uniknout.‘
,Přísahám,‘ zvolal kouzelník.
,Kouzelníku,‘ pravil jsem povstávaje, ,v tomto okamžiku se můj plán splnil. Věz tedy, starý ušatý bloude, že jsem počítal jen na tvou zvědavost. Věděl jsem, že jsi za mnou na moři i na souši, abys viděl, co proti tobě podniknu. Věděl jsem, že konečně přijdeš ke mně, jako jsi právě přišel, a ztratíš raději svou svobodu, jen abys ukojil svou zvědavost. A to se teď splnilo!‘
Kouzelník zbledl, zasmušil se a řekclass="underline" ,Vy jste, pane Sidney Halle, veliký taškář; i kouzelníka jste obelstil.‘ A to je, hoši, má celá historie.”
Když takto Sidney Hall domluvil, pustili se všichni detektývové do náramného smíchu a blahopřáli šťastnému Amerikánovi k jeho úspěchu. Pan Sidney Hall se spokojeně usmíval a vybíral si v míse nějakou pěknou hrušku. Najednou padl na jednu zabalenou v papíře. I rozbalil papír a našel na něm napsáno:
“Upomínka panu Hallovi od janovského bobečka.”
Pan Sidney Hall sáhl honem do mísy, našel druhou zabalenou hrušku, rozbalil papír a našel na něm napsáno:
“Dobrého chutnání přeje pradlena od řeky Gangu.”
Ještě třetí hrušku rozbalil pan Sidney Hall a četclass="underline"
“Svému šlechetnému záchranci děkuje paní z moře.”
Počtvrté sáhl Sidney Hall do mísy, rozbalil čtvrtou hrušku a četclass="underline"
“Vzpomínám na tebe. Alice.”
V míse zbývala pátá, nejkrásnější hruška. Pan Sidney Hall ji rozkrojil a našel uvnitř složené psaní. Na obálce stálo: Panu Sidney Hallovi. Rychle otevřel Hall psaní a četclass="underline"
“Člověk, který má tajemství, má se střežiti horečky. Poraněný detektýv na břehu Gangu vyžvatlal v horečném spánku svůj tajný plán. Byl to plán starého ušatého blouda. Váš přítel nechtěl Vás připravit o odměnu, která je vypsána na jeho hlavu, a proto dobrovolně se nechal zatknout. Odměna, kterou za to dostanete, je jeho svatebním darem pro Vás.”
Pan Sidney Hall užasl nesmírně a řekclass="underline" “Hoši, teď už rozumím všemu. Jsem starý osel. Byl to sám kouzelník, který držel na dně kotvu lodi, zatímco jsem běhal po Janově s tou ztracenou holčičkou. Byl to kouzelník, který v podobě Araba mi pomohl od toho krokodýla. Byl to kouzelník, který mne probudil, když mne dva plavci chtěli zavraždit. Kouzelník vyslechl můj plán, když jsem po svém ourazu blouznil u Gangu. Kouzelník poslal mi tajemnou džunku, aby mne včas dovezla do Nagasaki. Kouzelník nastrčil mi krabici raket, která mi zachránila život na moři. Kouzelník v podobě maličké černé paní mi naklonil srdce Alicino. A konečně kouzelník se dobrovolně stavěl hloupým a zvědavým, aby mi dopomohl k ceně, vypsané na jeho hlavu. Chtěl jsem být chytřejší než kouzelník, ale kouzelník je chytřejší než já, a krom toho šlechetnější. Není nad kouzelníka! Hoši, zvolejte se mnou: Ať žije kouzelník!”
“Sláva kouzelníkovi,” zvolali detektývové tak silně, že v celém městě zadrnčela okna.
5. Jak kouzelník ve vězení seděl
Když tedy, jak už víte, přivedl Sidney Hall kouzelníka zatčeného, bylo zahájeno soudní řízení pro ukradenou kočku.
Za vysokým stolem trůnil soudce doktor Korpus, stejně tlustý, jako přísný. Na lavici obžalovaných seděl kouzelník s rukama spoutanýma.
“Vstaň, padouchu,” zahřímal na něj doktor Korpus. “Jsi obviněn, že jsi ukradl královu kočku Jůru, rozenou zde v zemi, rok starou. Přiznáváš se, ničemo?”
“Ano,” řekl kouzelník tiše.
“Lžeš, lotře,” hřímal soudce, “nevěřím ti ani slovo. To se musí dokázat. Hej, přiveďte sem svědkyni, naši nejjasnější princeznu.”
Přivedli malou princeznu, aby svědčila.
“Princezničko,” švitořil Korpus líbezně, “ukradl tady ten podlec vaši ušlechtilou kočku Jůru?”
“Ano,” řekla princezna.
“Vidíš, lumpe,” zahromoval soudce na kouzelníka, “jsi usvědčen! A co, pověz, jak jsi ji ukradl?”
“Inu tak,” řekl kouzelník, “že mi spadla sama na hlavu.”
“Bídáku, lžeš,” rozkřikl se na něj soudce a obrátil se k princezně nejtenčím hláskem: “Princezničko, jak ten zlosyn ukradl vaši nejjasnější kočku?”
“Zrovna tak,” řekla princezna, “jak povídá.”
“Tak vidíš, ty loupežníku,” křikl soudce na kouzelníka, “teď už víme, jak jsi ji ukradl! A proč jsi ji, darebáku, ukradl?”
“Protože si tím pádem zlomila nožičku. Vzal jsem ji pod kabát, abych jí tu nožičku napravil a zavázal.”
“I ty vyvrheli,” spustil doktor Korpus, “všechno je lež, co říkáš! Přiveďte sem svědka, hostinského ze Strašnic.”
Přivedli tedy toho svědka.
“Hej, hospodo,” křikl soudce, “co víš tady o tom zločinci?”
“Jen to,” povídal hostinský bázlivě, “že přišel, slavný soude, do mého hostince, vytáhl zpod kabátu ňákou černou kočku a zavázal jí nožičku.”
“Hm,” zabručel doktor Korpus, “snad lžeš. A co dělal s tím vznešeným zvířátkem potom?”
“Potom,” řekl hostinsky, “ji pustil a kočka běžela pryč.”
“Ha, ty trapiči zvířat,” uhodil soudce na kouzelníka, “pustils ji, aby utekla! Kde je teď králova kočka?”
“Snad běžela,” pravil kouzelník, “v ta místa, kde se narodila. To kočky, vímeť, dělávají.”
“Ha, ty hanebníku,” burácel soudce, “ty mne chceš poučovat? Princezničko,” obrátil se zase k princezně tenounkým hlasem, “zač si ceníte svou vysoce ctěnou kočku Jůru?”
“Za půl království bych ji nedala,” prohlásila princezna.
“Vidíš, ničemo,” zahřímal soudce na kouzelníka, “ukradl jsi půl království! Na to je, bídníku, trest smrti!”
Tu bylo princezně líto kouzelníka. “Snad bych,” řekla honem, “dala Jůru za kousíček dortu.”