Svědek: I tak mi nezbývá než odmítnout.
Koroner: Pokud jsem z vaší výpovědi vyrozuměl, bylo zavolání ,Kuí’ obvyklým znamením mezi vámi a otcem?
Svědek: Ano.
Koroner: Jak je tedy možné, že otec tak zavolal, ještě než vás zahlédl a než se vůbec dověděl, že jste se vrátil z Bristolu?
Svědek (značně zmaten): To nevím.
Člen poroty: Když jste zaslechl výkřik, vrátil se a našel otce těžce zraněného, neviděl jste snad něco, co by vzbudilo vaše podezření?
Svědek: Nic určitého.
Koroner: Co tím myslíte?
Svědek: Když jsem vyběhl z lesa, byl jsem tak rozrušený a rozčilený, že jsem neměl na nic jiného než na otce ani pomyšlení. Ale přesto mám mlhavý dojem, že jak jsem k němu utíkal, leželo cosi nalevo ode mne na zemi. Připadlo mi to jak něco šedivého, nějaký kabát nebo snad pléd. Když jsem zase od otce vstal a rozhlížel se po tom, bylo to pryč.
Chcete říci, že ta věc zmizela, ještě než jste utíkal pro pomoc?
Ano, zmizela.
Ale co to bylo, nevíte?
Ne, měl jsem jen pocit, že tam něco je.
Jak daleko od těla?
Asi na dvanáct yardů.
A jak daleko od kraje lesa?
Asi tak stejně.
Takže odstranil‑li to někdo, došlo k tomu na dvanáct yardů od vás?
Ano, jenomže já byl obrácen zády.
Tím výslech svědka skončil.“
„Jak vidím,“ poznamenal jsem, když jsem přelétl sloupec, „byl koroner ve svých posledních poznámkách k mladému McCarthymu dost přísný. Zcela po právu upozornil na rozpory, jež vidí v tom, že otec volal syna, ještě než ho zahlédl, a že svědek odmítá uvést podrobnosti svého rozhovoru s otcem, a podezřelá je mu zřejmě i podivná synova výpověď o posledních slovech umírajícího. To vše, jak poznamenává, svědčí velmi vážně proti synovi.“
Holmes se tiše zasmál a protáhl se na vypolštářovaném sedadle. „Jak koroner, tak vy jste se snažili najít nejpřesvědčivější argumenty svědčící ve prospěch toho mladíka,“ řekl. „Což však nechápete, že mu přisuzujete jednou až přílišnou fantazii, a jednou ho v tomto směru zase úplně podceňujete? Musel by mít věru malou představivost, kdyby si nedokázal vymyslet takovou příčinu rozepře, aby mu získala sympatie poroty, anebo zas obrazotvornost zcela přehnanou, kdyby si sám od sebe, z nitra vlastního vědomí, vybájil něco tak outré, jako jsou poslední slova umírajícího o jakési kryse a detail se zmizelým kusem oděvu. Ne, pane, já budu přistupovat k tomuto případu s předpokladem, že ten hoch mluví pravdu, a uvidíme, kam nás ta hypotéza dovede. Teď bych se však už nejraději začetl do svého kapesního Petrarcha a nepromluvil o celém případu, dokud nebudeme na místě činu. Ve Swindonu máme obědvat, a jak vidím, jsme tam již za dvacet minut.“
Byly téměř čtyři hodiny, když jsme po cestě překrásným stroudským údolím přejeli přes široký zářivý Severn a octli se konečně v půvabném venkovském městečku Rossu. Na nástupišti nás očekával hubený mužík nápadně podobný fretce, který působil lstivým až úskočným dojmem. Měl sice na sobě světle hnědý plášť proti prachu a ze samého respektu k venkovským cestám vysoké kožené boty, ale hned jsem v něm poznal Lestrada ze Scotland Yardu. Rozjeli jsme se s ním k Herefordskému rytíři, kde jsme už měli zamluvený pokoj.
„Objednal jsem vám kočár,“ řekl Lestrade, když jsme seděli nad šálkem čaje. „Jak znám vaši energickou povahu, dovedu si představit, že se budete chtít rovnou rozjet na místo činu.“
„Bylo to od vás nesmírně milé a pozorné,“ odpověděl Holmes. „Záleží však na barometru.“
Lestrade se na něj trochu vyděšeně podíval. „Nějak vám nerozumím,“ řekl.
„Kolikpak ukazuje? Jak vidím, devětadvacet. Vítr nefouká a obloha je bez mráčku. Mám s sebou krabičku cigaret a zrovna jsem na ně dostal chuť a tahle pohovka je také mnohem pohodlnější než monstra, jaká obvykle nacházíme ve venkovských hotelích. A tak si myslím, že si dnes kočárem ani nevyjedeme.“
Lestrade se shovívavě usmál. „Zřejmě jste si už udělal vlastní závěry z novin,“ řekl. „Případ je jasný jak facka, a čím víc do něj člověk proniká, tím mu připadá jednodušší. Ale dámu asi těžko odmítnete, zvlášť když je to dáma každým coulem. Už se o vás doslechla a ráda by věděla, co si o tom všem myslíte, i když jsem jí tisíckrát řekl, že v celé věci nemůžete udělat nic, než co jsem udělal já. Ale chraň mě pánbůh, její kočár je už u dveří.“
Málem to ještě ani nedořekl a do místnosti vběhla mladá žena, jedna z nejkrásnějších, jaké jsem v životě spatřil. Fialové oči jí zářily, rty měla pootevřené a tváře zrůžovělé, jak v prudkém vzrušení a obavách docela zapomněla na svou vrozenou zdrženlivost.
„Ach pane Sherlocku Holmesi!“ zvolala, chvíli se na nás dívala z jednoho na druhého a pak se s bystrou ženskou intuicí obrátila přímo na mého přítele. „Ani nevíte, jak jsem ráda, že jste přijel. Rozjela jsem se ihned do města, jen abych vám to řekla. Vím, že to James neudělal. Vím to a ráda bych, abyste i vy začal svou práci s tímto vědomím. Nikdy o tom ani na chvilku nezapochybujte. Známe se s Jamesem již od dětství a poznala jsem jak nikdo druhý i jeho chyby, ale je tak útlocitný, že by neublížil ani mouše. Každému, kdo ho zná, musí takové obvinění připadat úplně nesmyslné.“
„Doufám, že ho ospravedlníme, slečno Turnerová,“ řekl Sherlock Holmes. „Můžete se spolehnout, že učiním vše, co je v mých silách.“
„Ale četl jste přece, co všechno svědčí proti němu. Dospěl jste už k nějakým závěrům? Nenašel jste nějakou kličku, nějakou mezeru? Nemyslíte si sám, že je nevinen?“
„Domnívám se, že velmi pravděpodobně je.“
„Tak vidíte!“ zvolala slečna Turnerova, pohodila hlavou a vzdorně se zadívala na Lestrada. „Slyšíte to! Dává mi naději!“
Lestrade pokrčil rameny: „Mám dojem, že se můj kolega se svými závěry poněkud unáhlil,“ řekl.
„Ale má pravdu! Ach, já vím tak jistě, že má pravdu. James to určitě neudělal. A pokud jde o tu hádku s otcem, jsem přesvědčena, že o ní nechtěl s koronerem mluvit jen proto, že se týkala mne.“
„V jakém smyslu?“ zeptal se Holmes.
„Jistě teď není vhodná doba, abych vám něco tajila. James měl s otcem kvůli mně mnohokrát nedorozumění. Pan McCarthy velmi naléhal, abychom se s Jamesem vzali. Vždycky jsme se měli rádi jako bratr a sestra, ale James je mladý a ještě skoro nic neužil, takže — takže docela přirozeně nechtěl nic takového podniknout. Proto se s otcem tak hádali a tentokrát tomu určitě bylo také tak.“
„A co váš otec?“ zeptal se Holmes. „Byl tomu sňatku nakloněn?“
„Ne, také byl proti němu. Vlastně si ho přál jenom pan McCarthy,“ Holmes se po ní bystře a tázavě podíval a slečně Turnerové se po svěžím mladém obličeji rozlil prudký ruměnec.
„Děkuji vám za informaci,“ řekl Holmes. „Možná že se u vás zítra zastavím. Směl bych si v tom případě promluvit s vaším otcem?“
„Lékař to bohužel nedovolí.“
„Lékař?“
„Copak jste o tom neslyšel? Chudák tatínek nebyl už léta zvlášť silný, ale toto ho úplně zdrtilo. Ulehl a doktor Willows mi prozradil, že je u samých konců svých sil a nervovou soustavu má vážně otřesenu. Víte, pan McCarthy byl už jediný, kdo zůstal naživu z jeho přátel ze starých časů ve Viktorii.“
„Ha! Ve Viktorii! To je ovšem důležité.“
„Ano, znali se z dolů.“