„Nemám o tom nejmenších pochybností,“ poznamenal.
„A co to tedy je? Kdo je ten KKK a proč tolik pronásleduje tu nešťastnou rodinu?“
Sherlock Holmes zavřel oči, položil lokty na opěradla a ťukal si špičkami prstů o sebe.
„Umí–li někdo uvažovat vskutku dokonale,“ poznamenal, „a předloží–li se mu jediný fakt se všemi charakteristickými rysy, dokáže z něho vyvodit nejenom řetěz událostí, který k němu vedl, ale i výsledky, jaké z něj budou vyplývat. Tak jako Cuvier dokázal přesně určit celého živočicha, prohlédl‑li si jedinou jeho kost, měl by i pozorovatel, který důkladně prozkoumá jeden ze článků v řetězu událostí, správně odhadnout všechny ostatní před ním i po něm. Zdaleka jsme ještě nepochopili plody lidského ducha, které se dají pochopit jedině rozumem. Snad vyřeší tyto problémy studium a uvede konečně na správnou míru všechny ty, kdo hledali řešení pouze pomocí smyslů. Má–li se však umění myslet povznést až k nejvyšším vrcholům, pak ten, kdo uvažuje o tom či onom problému, musí umět využít všech dosažitelných faktů, což, jak brzy uvidíte, znamená ovládnout veškeré vědění, a to je i v těchto dobách bezplatného vzdělání a encyklopedií něco naprosto mimořádného. Není však přece tak zcela nemožné, aby člověk ovládl všechny znalosti, které mu mohou být k práci prospěšné, a já sám se o to vždy snažil. Pamatuji‑li si správně, jednou na počátku našeho přátelství jste velice přesně definoval mé nedostatky.“
„Ano,“ odpověděl jsem se smíchem. „Byl to pozoruhodný dokument. Pokud se pamatuji, ve filosofii, astronomii a politice jsem vás ocenil na nulu. S botanikou to bylo proměnlivé, v geologii jste měl hluboké znalosti, pokud šlo o určení blátivých skvrn z kteréhokoliv místa na padesát mil od města, v chemii jste byl vynikající, v anatomii nesystematický, v přehledu o senzacích a spáchaných zločinech zcela nedostižitelný a nadto jste uměl hrát na housle, boxovat a šermovat, ovládal jste advokátní praxi a dovedl sám sebe přiotrávit kokainem a tabákem. Takové byly, myslím, hlavní body mého rozboru.“
Holmes se nad tou poslední kvalifikací trochu ušklíbl. „Víte,“ řekl, „jsem názoru, a říkal jsem to i tehdy, že člověk má ve svém malém mozkovém podkroví schraňovat všechno vybavení, které se mu jednou třeba bude hodit, a zbytek může uložit do skladiště, lépe řečeno do knihovny, a v případě potřeby si jej vynajít. Ovšem v záležitosti, jaká nám byla svěřena dnes, rozhodně musíme shromáždit všechny dostupné prameny. Podejte mi laskavě písmeno K americké encyklopedie, stojí hned vedle vás na polici. Děkuji vám. A teď uvažme celou situaci a podívejme se, co z ní vyvodit. Především můžeme vycházet z předpokladu, že plukovník Openshaw měl velmi pádný důvod, proč odjet z Ameriky. Muž v jeho letech nemění snadno všechny své zvyky a není ochoten jen tak pro nic za nic vyměnit kouzelné podnebí Floridy za osamělý život v anglickém venkovském městečku. Výjimečná obliba v samotě, kterou projevoval v Anglii, naznačuje, že se někoho nebo něčeho bál, a můžeme proto přijmout coby svou pracovní hypotézu, že se obával někoho či něčeho, co ho vyhnalo z Ameriky. Pokud jde o to, co ho vyhnalo, přijdeme na to jen tehdy, zamyslíme‑li se nad hrozivými dopisy, které dostal on i jeho dědicové. Všiml jste si razítek na těch dopisech?“
„První byl z Pondicherry, druhý z Dundee a třetí z Londýna.“
„Z východního Londýna. Co z toho vyvozujete?“
„Jsou to všechno přístavy. Soudil bych proto, že pisatel byl na palubě nějaké lodi.“
„Výtečně. Tady již máme určitý klíč. Můžeme přijmout jako pravděpodobnost — a velmi silnou pravděpodobnost, že pisatel byl na palubě lodi. Uvažme však nyní další okolnost. V případě dopisu z Pondicherry uplynulo mezi hrozbou a jejím splněním sedm týdnů, v případě Dundee jen tři či čtyři dny. Říká vám to něco?“
„Loď tu musela urazit větší vzdálenost.“
„Dopis však musel také dojít z větší dálky.“
„Pak tomu vůbec nerozumím.“
„Lze přinejmenším předpokládat, že loď, na které se ten muž či muži plaví, je plachetnice. Zřejmě posílají vždy svoje podivná varování či znamení, než se vydají na cestu za svým posláním. Sám vidíte, jak rychle následoval čin za výstrahou, která došla z Dundee. Kdyby byli připluli z Pondicherry na parolodi, dorazili by téměř současně se svým dopisem. Mezitím však uplynulo sedm týdnů. Soudil bych, že těchto sedm týdnů představuje časový rozdíl mezi parníkem, který přivezl dopis, a plachetnicí, na níž připlul pisatel.“
„To je dost možné.“
„Víc než to. Je to pravděpodobné. A nyní vidíte, jak strašlivě naléhavý je náš nový případ a proč jsem nabádal mladého Openshawa k takové opatrnosti. Rána dopadla vždy koncem doby, kterou potřebovali pisatelé, aby urazili danou vzdálenost. Tento dopis však došel z Londýna, a musíme proto jednat bez nejmenšího otálení.“
„Dobrý bože!“ zvolal jsem. „Co ale může znamenat to ustavičné pronásledování?“
„Listiny, které měl u sebe Openshaw, byly zřejmě životně důležité pro onu osobu či osoby na plachetnici. Soudím, že jich rozhodně musí být víc, ne jenom jeden. Jediný člověk by nedokázal zabít dva lidi tak obratně, aby přitom oklamal koronerovu porotu. Je jich v tom nejspíš několik a musí to být lidé zámožní a rozhodní. Chtějí dostat ty papíry, ať jsou u kohokoliv. Tím přestává být KKK monogramem jednotlivce a stává se znakem určitého spolku.“
„Ale jakého spolku?“
„Což jste nikdy neslyšel -,“ řekl Sherlock Holmes, naklonil se ke mně a ztišil hlas, „doopravdy jste nikdy neslyšel o Kukluxklanu?“
„Jakživ ne.“
Holmes obracel listy v knize, která mu ležela na klíně. „Tady to máme,“ řekl po chvíli. „Kukluxklan. Pojmenování pochází z věrného napodobení zvuku při nabíjení ručnice. Tuto strašlivou tajnou společnost založili po válce Jihu proti Severu bývalí konfederační vojáci v jižních státech a její odbočky začaly rychle vznikat v nejrůznějších místech, zejména v Tennessee, Luisianě, Jižní a Severní Karolíně, v Georgii a na Floridě. Společnost využívala své moci k politickým cílům, zejména k zastrašování černošských voličů a vraždění či vyštvání těch, kdo se stavěli proti jejím názorům. Jejím násilnostem obvykle předcházelo varování, zaslané v nějaké fantastické, leč dobře již známé formě — v některých krajích v podobě dubových listů, jinde melounových či pomerančových jader. Oběť, jíž se takové výstrahy dostalo, se musela bud veřejně zříci svých názorů, anebo uprchnout ze země. Jestliže se pronásledovaný odmítl podvolit, vždy zahynul a obvykle velmi zvláštním a nečekaným způsobem. Společnost byla tak dokonale organizovaná a její metody natolik systematické, že se snad nezachoval doklad o jediném případu, kdy by její protivník ušel potrestání anebo kdy by pachatelé krutostí byli vypátráni. Po několik let organizace vzkvétala, třebaže se jí vláda Spojených států i lepší vrstvy v jižní společnosti snažily v jejím řádění bránit. V roce 1869 se však hnutí dost nečekaně zhroutilo a pak došlo již jen tu a tam k ojedinělým výpadům.
Jistě si povšimnete,“ řekl Holmes a položil svazek, „že náhlé zhroucení společnosti spadá přesně do doby, kdy se Openshaw i s jejími listinami vytratil z Ameriky. Jeho zmizení mohlo být stejně tak dobře příčinou jako důsledkem onoho zhroucení. Není pak divu, že on i jeho rodina byli pronásledováni tak nesmiřitelnými duchy. Jistě jste si domyslel, že záznamy i deník by mohly kompromitovat některou z předních osobností Jihu a že patrně mnohé z nich nemají ani ve spánku klid, dokud se těch dokumentů znovu nezmocní.“