„Říkám vám to snad dost jasně. Rád bych věděl, kdo vám prodal husy, které jste poslal do Alfy.“
„Zrovna vám to nepovím. A jste vedle!“
„Nijak zvlášť mi na tom konečně nezáleží, ale nechápu, proč se kvůli takové maličkosti tak rozčilujete.“
„Proč se rozčiluju? Vám by asi taky lezlo na nervy, kdyby vás někdo v jednom kuse takhle otravoval. Když jednou za dobré zboží dobře zaplatím, mělo by to tím končit, ale to pořád slyším: Kde jsou ty husy? Komu jste je prodal a co za ně chcete? Člověk by si už myslel, že jsou to jediné husy na světě, když se kvůli nim nadělá tolik cavyků.“
„Já ovšem nemám s nikým, kdo se vás takto vyptává, nic společného,“ řekl Holmes jen tak mimochodem. „A když nám to neřeknete, máme prostě po sázce, nic víc se nestane. Ovšem, pokud jde o drůbež, stojím za svým názorem a vsadím se o pět šilinků, že husa, kterou jsem jedl, byla z venkovského chovu.“
„Tak to jste tedy o těch svých pět šilinků přišel, protože je zrovna z města,“ odsekl obchodník.
„To mi nepovídejte!“
„Říkám vám, že je z města.“
„A já vám to nevěřím.“
„Chcete mi tvrdit, že rozumíte drůbeži víc než já, když s ní obchoduju už od mládí? Říkám vám jasně, že všechny ty husy, co jsem dodal do Alfy, byly z městského chovu.“
„O tom mě jakživ nepřesvědčíte.“
„Chcete se tedy vsadit?“
„Jen vás tím obírám o peníze, protože dobře vím, že mám pravdu. Ale ať vás té tvrdohlavosti trochu odnaučím, sázím se s vámi o sovereign.“
Obchodník se posupně zachechtal. „Přines mi knihy, Bille,“ poručil.
Drobný chlapec přinesl zezadu tenkou knihu a ještě jednu silnou s umaštěným hřbetem a rozložil je pod visací lampu.
„Tak a teď se koukejte, vy rozumbrado,“ řekl obchodník. „Už jsem si myslel, že mi husy došly, ale až vám tohleto ukážu, pochopíte sám, že tu jednoho housera ještě mám. Vidíte tuhle knížku?“
„Nu a?“
„Tak v té mám seznam lidí, od kterých nakupuju. Vidíte? Tady na téhle stránce mám dodavatele z venkova a čísla za jejich jmény ukazují, kde hledat jejich pohledávky ve velké účetní knize. A teď se podívejte! Vidíte tuhle stranu psanou červeným inkoustem? Tam mám seznam městských dodavatelů. A pěkně se koukněte na tohle jméno. Jen mi ho přečtěte nahlas.“
„Paní Oakshottová, Brixton Road 117 — č. 249,“ četl Holmes.
„Správně. A teď si ji nalistujte v účetní knize.“
Holmes obrátil na určenou stránku. „Tady to máte, paní Oakshottová, Brixton Road 117, dodavatelka vajec a drůbeže.“
„A co je tam na konci napsáno?“
„22. prosince. Dvacet čtyři husy po sedmi a půl šilinku.“
„Správně. Tak to vidíte! A pod tím?“
„Prodány panu Windigatovi z Alfy po 12 šilincích.“
„A co vy teď na to?“
Holmes se zatvářil naprosto zdrceně. Vytáhl z kapsy sovereign, hodil jej na pult a odvrátil se s výrazem člověka, jehož znechucení snad nelze ani vyjádřit slovy. Když jsme ušli pár yardů, zastavil se pod lampou, a jak už to uměl, srdečně, nehlučně se rozesmál.
„Jak vidíte chlapíka, který má takhle zastřižené licousy a navíc mu z kapsy čouhá Pink’Un, vždycky ho nachytáte na sázku,“ řekl. „Troufám si říci, že kdybych před toho muže položil sto liber, nedostal bych z něj tolik, jako mi řekl v přesvědčení, že mne trumfne. Tak vidíte, Watsone, blížíme se již k závěru svého pátrání a teď se jen musíme rozhodnout, máme‑li zajít k paní Oakshottové ještě dnes večer, nebo si to nechat na zítřek. Z toho, co řekl ten nasupený chlapík, je zcela jasné, že se o celou záležitost zajímají ještě jiní, a řekl bych proto — “
Jeho úvahy však náhle přerušila hlasitá hádka, která vypukla u stánku, odkud jsme vyšli. Otočili jsme se a spatřili v kruhu žlutého světla rozhoupané lampy drobného mužíčka s obličejem připomínajícím krysu. Nad ním se ve dveřích stánku tyčil obchodník pan Breckinridge a zuřivě hrozil pěstí na krčící se postavičku.
„Už vás mám po krk a těch vašich hus jakbysmet,“ křičel. „Nejradši bych vás všechny poslal k čertu. Jestli mě přijdete ještě jednou otravovat takovými hloupými řečmi, poštvu na vás psa. Přiveďte mi paní Oakshottovou a já si s ní promluvím, ale co je do toho vůbec vám? Koupil jsem snad ty husy od vás?“
„Ne, ale jedna z nich byla moje,“ naříkal mužíček.
„Tak si o ni řekněte paní Oakshottové.“
„Jenže ona povídala, abych se zeptal vás.“
„Pro mě za mě se zeptejte třeba královny ze Sáby. Ale teď už toho mám dost. Koukejte vypadnout!“ Zuřivě se rozběhl a mužíček, který se ho tak vyptával, zděšeně uskočil do tmy.
„Ha, ha, tohle nám možná ušetří cestu na Brixton Road,“ zašeptal Holmes. „Pojďte se mnou a uvidíme, co se od toho chlápka dozvíme.“ Propletli jsme se mezi lidmi, kteří postávali tu a tam v hloučcích u osvětlených stánků, a můj společník rychle předešel drobného mužíčka a položil mu ruku na rameno. Chlapík se prudce otočil a v plynovém osvětlení jsem viděl, že zbledl ve tváři jak stěna.
„Kdo jste? A co mi chcete?“ zeptal se třesoucím se hlasem.
„Snad mi prominete,“ líbezně pravil Holmes, „ale nemohl jsem leč vyslechnout, nač jste se právě ptal toho obchodníka. Domnívám se, že bych vám mohl být nápomocen.“
„Vy? A kdo vlastně jste? Co o tom můžete vědět?“
„Jmenuji se Sherlock Holmes. A patří již k mému povolání, abych věděl, co ostatním zůstává utajeno.“
„Ale o tomhle přece nemůžete vědět nic?“
„Odpusťte, ale vím o tom vše. Rád byste přišel na stopu husám, které prodala paní Oakshottová z Brixton Road obchodníkovi, jenž se jmenuje Breckinridge, ten je dodal panu Windigatovi z Alfy a od něj je obdržel jistý klub, jehož členem je jakýsi pan Henry Baker.“
„Ach, pane, přicházíte mi jako na zavolanou,“ zvolal mužíček a rozpřáhl ruce s chvějícími se prsty. „Nemohu vám ani říci, jak strašně rád bych se to dověděl.“
Sherlock Holmes zavolal drožku, která právě projížděla kolem. „V tom případě bychom si raději měli pohovořit v útulném pokoji a ne na tomto tržišti, kde se jen prohání vítr,“ řekl. „Ale než pojedeme dále, prozraďte nám prosím, komu mám tu čest být nápomocen.“
Muž na okamžik zaváhal. „Jmenuji se John Robinson,“ řekl a uhnul pohledem.
„Ne, ne, jen nám prozraďte své pravé jméno,“ naléhal Holmes sladce. „Nejednám rád s někým, kdo vystupuje alias.“
Neznámému naskočil do bledých tváří ruměnec. „Tak dobrá,“ řekl. „jmenuji se vlastně James Ryder.“
„Přesně tak. Vrchní správce hotelu Cosmopolitan. Nastupte laskavě do drožky a brzy vám prozradím vše, co byste tolik chtěl vědět.“
Mužíček tu stál před námi a díval se z jednoho na druhého trochu se strachem a trochu s nadějí, jako by si nebyl docela jist, stojí–li na prahu závratného štěstí anebo katastrofy. Pak nastoupil do drožky a za půl hodiny jsme již seděli v obývacím pokoji na Baker Street. Celou cestu nepromluvil nikdo ani slova, jen vysoký pisklavý dech našeho nového společníka a jeho neklidné pohyby rukou, které se co chvíli svíraly a zase rozvíraly, prozrazovaly, jaké prožívá prudké vnitřní napětí.
„Tak a jsme doma,“ řekl Holmes vesele, když jsme jeden po druhém vešli do pokoje. „Ten oheň vypadá v tomto počasí vskutku povzbudivě. Zdá se, že je vám zima, pane Rydere. Posaďte se, prosím, tady do toho proutěného křesla. Jen co si natáhnu trepky, hned vaši maličkost vyřídíme. Tak prosím. Chcete vědět, co se stalo s těmi husami?“