„Čímž jste ho ovšem zahnal do větráku.“
„A proto se také vrhl ve vedlejší místnosti na svého pána. Několika ranami biče jsem ho přece jen trefil a probudil v něm jeho hadí zlobu, takže napadl prvního člověka, kterého uviděl. Jsem tedy bezpochyby nepřímo odpovědný za smrt doktora Grimesbyho Roylotta, ale nemohu tvrdit, že by to zvláště znepokojovalo moje svědomí.“
IX — Inženýrův palec
Ze všech případů, které byly Sherlocku Holmesovi svěřeny v letech, kdy jsme si byli nejvíce blízcí, jsem ho jen na dva upozornil já — první z nich souvisel s palcem inženýra Hatherleyho a druhý s šílenstvím plukovníka Warburtona. Warburtonův případ skýtal sice možná přesnému a přemýšlivému pozorovateli vděčnější pole působnosti, avšak záležitost inženýra Hatherleyho byla již od samého svého počátku tak zvláštní a ve všech svých podrobnostech natolik dramatická, že stojí patrně spíše za zaznamenání, i když Sherlock Holmes při jejím řešení zdaleka nemohl uplatnit všechny své deduktivní metody, jimiž dosahoval tak pozoruhodných výsledků. Pokud vím, přinesly tu historii nejedny noviny, ovšem jak všechna podobná vyprávění nemůže zdaleka vyznít tak působivě, vypoví–li se en bloc v jediném tiskařském půlsloupku, jak když se události pomalu odvíjejí čtenáři přímo před očima a každým novým objevem, vytvářejícím stupínek na cestě k úplné pravdě, se záhada postupně vyjasňuje. Hluboce na mne zapůsobily i okolnosti, za nichž k případu došlo, a ani dva roky, které již od té doby uplynuly, nedokázaly jejich účinek oslabit.
K událostem, jež se tu právě chystám shrnout, došlo v létě roku 1889, nedlouho po mém sňatku. Vrátil jsem se opět ke své lékařské praxi a nakonec jsem se i odstěhoval z Holmesova domu na Baker Street, i když jsem se nezřídka u svého přítele stavil, a někdy ho dokonce i přemluvil, aby pozapomněl na své bohémské zvyklosti a zašel k nám na návštěvu. Klientela se mi stále rozrůstala, a protože jsem náhodou bydlel v blízkosti Paddingtonského nádraží, měl jsem několik pacientů i mezi tamními zaměstnanci. Jednoho z nich jsem vyléčil z bolestivé a vleklé choroby a on pak pěl neúnavně chválu na mé vynikající schopnosti, a jak jen vypátral nějakého trpitele, na kterého měl sebemenší vliv, ihned ho za mnou poslal.
Jednoho rána mě krátce před sedmou vzbudila služebná, která zaklepala na dveře a oznamovala mi, že za mnou přišli nějací dva pánové z Paddingtonu a čekají v ordinaci. Věděl jsem již ze zkušenosti, že úrazy na železnici bývají jen zřídkakdy lehké, a tak jsem se honem oblékl a spěchal dolů. Jak jsem sbíhal ze schodů, vyšel z místnosti můj starý spojenec, nádražní hlídač, a pečlivě za sebou zavřel.
„Mám ho vevnitř,“ šeptal a ukazoval palcem přes rameno. „Ale už je mu líp.“
„Koho že tam máte?“ zeptal jsem se, neboť si počínal, jako by mi zavřel v ordinaci kdovíjak exotického tvora.
„Nového pacienta přece,“ šeptal. „Říkal jsem si, že bych ho raději měl zavést až sem, aby nám nakonec ještě nefrnkl. A tak ho tu teda máte, živého a celého. Ale teď už musím jít, pane doktor, mám taky svoje povinnosti zrovna tak jako vy.“ Ani jsem mu nestačil poděkovat a můj spolehlivý přítel spěšně odešel.
Vešel jsem do ordinace a spatřil jakéhosi gentlemana sedícího za stolem. Oděn byl zcela nenápadně, do obleku z drsného tvídu, a na mé knihy si odložil měkkou soukennou čepici. Jednu ruku měl ovázánu kapesníkem, jímž rudě prosakovala krev.
Byl ještě mladý, podle mého soudu ne víc než pětadvacetiletý, a měl výrazný mužný obličej. Teď však byl v tváři bledý jak stěna a působil dojmem člověka, který je čímsi silně vzrušen a ovládá se jen s největším přemáháním.
„Omluvte mne laskavě, že vás budím tak časně ráno, pane doktore,“ řekl. „Ale utrpěl jsem v noci těžký úraz. Přijel jsem ráno na Paddingtonské nádraží, a když jsem se vyptával, kde bych našel lékaře, zavedl mě jakýsi dobrý chlapík laskavě až k vám. Dal jsem vaší služebné navštívenku, ale jak vidím, nechala ji ležet vedle na stolku.“
Vzal jsem kartičku a četclass="underline" „Pan Viktor Hatherley, inženýr pro obor hydraulických strojů, Victoria Street 16 A, 3. patro.“ Takové tedy bylo jméno, povolání a bydliště mého ranního návštěvníka. „Mrzí mne, že jsem vás nechal čekat,“ řekl jsem. „Zřejmě jste právě přijel a noční cestování bývá obvykle dost nudné.“
„Rozhodně bych nemohl tvrdit, že mám za sebou nudnou noc,“ řekl můj návštěvník a rozesmál se. Smál se na celé kolo, pronikavě a ječivě, zakláněl se na židli a celý se smíchy otřásal. Všechen lékařský instinkt se ve mně vzbouřil proti takovému smíchu.
„Hned toho nechte!“ vzkřikl jsem. „Vzchopte se přece!“ a nalil jsem mu z karafy trochu vody.
Marně jsem se však pokoušel ho uklidnit. Dostal prudký hysterický záchvat, jak se to někdy stává u silných povah, jestliže prodělají nějakou těžkou krizi. Po chvíli se však zase ovládl a seděl přede mnou vyčerpán a zrudlý rozpaky.
„Choval jsem se jak pěkný blázen,“ vypravil ze sebe.
„Ale kdepak. Vypijte si tohle!“ Nalil jsem mu do vody trochu brandy a po chvíli se mu začala do bledých tváří, v nichž jako by nebyla kapka krve, vracet barva.
„Už je mi trochu líp,“ řekl můj host. „Ale teď byste byl snad, pane doktore, tak laskav a ošetřil mi palec, či lépe řečeno místo, kde jsem ještě nedávno palec měl.“
Odvinul kapesník a ukázal mi ruku. Pohled na ni otřásl i mými otrlými nervy. Z ruky trčely čtyři prsty a na místě, kde býval palec, zbyla jen strašlivá rudá houbovitá plocha. Palec byl zřejmě useknut či vytržen ze samých kořenů.
„Pro boha živého!“ zvolal jsem. „To je ovšem strašlivé zranění! Muselo velmi krvácet.“
„Ano, ztratil jsem spoustu krve. Když jsem byl zraněn, omdlel jsem a zřejmě jsem dlouho ležel v bezvědomí. Jakmile jsem se však probral a zjistil, že palec ještě krvácí, ovázal jsem si pevně kapesníkem zápěstí a podložil je klacíkem.“
„Počínal jste si výtečně. Byl by z vás dobrý chirurg.“
„Šlo přece o oběh kapaliny a ten spadá do mého oboru.“
„Ta rána byla způsobena velice těžkým a ostrým nástrojem,“ řekl jsem, když jsem mu prohlížel ruku.
„Jistě, něčím, co nápadně připomíná řeznickou sekyrku,“ odpověděl.
„Šlo zřejmě o nešťastnou náhodu?“
„Naprosto ne!“
„Tedy o vražedný útok!“
„A o pořádně vražedný.“
„Naháníte mi hrůzu.“
Pečlivě jsem mu vysušil ránu tampónem, ošetřil a nakonec jsem ji přikryl kouskem mulu a ovázal karbolovým fáčem. Pacient seděl opřen na židli, ani okem nemrkl a jen tu a tam se kousl do rtu.
„Jak je vám teď?“ zeptal jsem se, když jsem byl s ošetřením hotov.
„Báječně! Po vaší brandy a obvazech jsem jako znovuzrozený. Pořádně mě to zranění vyčerpalo, ale mám ještě moc co zařizovat.“