„Snad byste o tom raději neměl mluvit. Zřejmě vás to velmi rozrušuje.“
„Ne, teď mi to již nevadí. Budu muset vypovědět všechno policii, i když nebýt tak hmatatelného důkazu, jako je moje zranění, ani bych se jim nedivil, kdyby mé výpovědi nevěřili, protože je opravdu víc než podivná a jen těžko ji mohu dokázat. A i kdyby mi přece uvěřili, mohu uvést jen tak mlhavé údaje, že se stejně stěží dostane spravedlnosti zadost.“
„Ha, ha!“ zvolal jsem, „chcete‑li rozřešit podobný problém, vřele bych vám doporučoval, abyste nechodil rovnou na policii, ale obrátil se nejprve na mého přítele Sherlocka Holmese.“
„Jistě, o tom pánovi jsem už slyšel,“ řekl můj návštěvník, „a byl bych velice rád, kdyby se záležitosti ujal, i když se policii musím samozřejmě svěřit také. Nedal byste mi na svého přítele doporučení?“
„Udělám něco lepšího. Zavedu vás k němu.“
„Byl bych vám nesmírně zavázán.“
„Vezmeme si drožku a hned se za ním rozjedeme. Stihneme ho právě u snídaně a můžeme s ním maličkost pojíst. Co myslíte, vydržíte to?“
„Ano. Nebudu mít klidu, dokud svůj příběh někomu nevypovím.“
„Požádám tedy služebnou, aby zavolala drožku, a za chvilku jsem u vás.“ Vyběhl jsem nahoru, vysvětlil všechno ve stručnosti manželce a za pět minut jsem již seděl ve fiakru, který mne odvážel spolu s mým novým známým k Baker Street.
Jak jsem očekával, přecházel Sherlock Holmes v županu po obývacím pokoji, pročítal v Timesech inzeráty pátrající po pohřešovaných osobách a kouřil svou ranní lulku nacpanou všemi drobty a zbytky ze včerejšího kouření, jak si je pečlivě sušil a shrnoval na hromádku na rohu krbové římsy. Přijal nás se svou poklidnou srdečností, objednal čerstvou slaninu s vejci a zasedl s námi k vydatnému jídlu. Když jsme posnídali, usadil našeho nového známého na divan, podložil mu hlavu polštářem a postavil mu na dosah ruky sklenici s brandy a vodou.
„Je vidět, že jste neprodělal jen tak ledajakou zkušenost, pane Hatherley,“ řekl. „Lehněte si, prosím vás, a počínejte si úplně jako doma. Vypovězte nám všechno, co můžete, ale budete‑li se cítit jen trochu unaven, odpočiňte si a posilněte se tady tím životabudičem.“
„Děkuji vám,“ řekl můj pacient, „ale co mne pan doktor ošetřil, jsem zase ve své kůži a myslím, že vaše brandy mě postavila na nohy už úplně. Nechci vás však zbytečně připravovat o drahocenný čas, a proto již raději rovnou začnu se svými prapodivnými zážitky.“
Holmes se usadil v rozložitém křesle s unaveným výrazem a ztěžklými víčky, která zastírala jeho dychtivou zvídavou povahu, a já se posadil proti němu. V tichosti jsme pak naslouchali prazvláštní historii, kterou před námi se všemi podrobnostmi rozvíjel náš návštěvník.
„Nejprve bych vám měl říci,“ začal, „že již nemám rodiče, ženat že také nejsem a bydlím docela sám ve svém londýnském bytě. Povoláním jsem inženýr pro obor hydraulických strojů a získal jsem nemalé zkušenosti, protože jsem sedm let pracoval u známé greenwichské firmy Venner a Matheson. Před dvěma lety mi uplynula smluvní lhůta, a protože jsem asi v té době zdědil po smrti svého ubohého otce i větší peněžní částku, rozhodl jsem se, že se osamostatním, a najal jsem si kancelář na Victoria Street.
První krok ve vlastním podnikání bývá asi pro každého těžký. Pro mne byly začátky obzvláště krušné. Za dva roky se ke mně jen dvakrát obrátil někdo o radu a jednou jsem dostal malou zakázku, což bylo úplně vše, co mi mé povolání přineslo. Na hotovosti mi zbývá již jen sedmadvacet a půl libry. Den co den jsem vyčkával od devíti ráno do čtyř odpoledne ve svém těsném doupěti, ale časem jsem začal ztrácet odvahu a pomalu jsem dospíval k názoru, že se snad nikdy neuplatním.
Včera však, právě když jsem chtěl odejít z kanceláře, vstoupil můj úředník a sděloval mi, že na mne čeká jakýsi gentleman a chce se mnou obchodně mluvit. Přinesl mi i jeho navštívenku s vyrytým jménem ,plukovník Lysander Stark’. Vzápětí za ním vstoupil i plukovník, vyšší, neobyčejně hubený muž. V životě jsem snad neviděl tak vyzáblého člověka. Celý obličej jako by se mu zašpičatil do nosu a brady a kůži měl pevně napjatou na vystouplých kostech. Zřejmě byl však vychrtlý odjakživa, a ne až po nějaké nemoci, protože oči mu živě svítily, chůzi měl ráznou a choval se zcela sebejistě. Oblečen byl jednoduše, ale úpravně, a pokud jde o léta, byl bych mu hádal něco ke čtyřicítce.
,Pan Hatherley?’ zeptal se s lehkým německým přízvukem. ,Byl jste mi doporučen, pane Hatherley, nejen jak člověk dokonale zběhlý ve svém oboru, ale i diskrétní a schopný zachovat tajemství.’
Uklonil jsem se, velmi polichocen, jak by se ostatně po takovém oslovení cítil každý mladý muž. ,Smím se vás zeptat, kdo mi dal takové doporučení?’ otázal jsem se.
,Snad bych vám to prozatím raději neměl říkat. Z téhož pramene jsem se dověděl, že nemáte rodiče ani manželku a že žijete docela sám v Londýně.’
,To je zcela pravda,’ odpověděl jsem, ,ale jistě mi prominete, řeknu‑li vám, že skutečné nechápu, co to má společného s mou odbornou kvalifikací. Domníval jsem se, že jste si se mnou přišel pohovořit v nějaké odborné záležitosti.’
,Samozřejmě. Ale sám uvidíte, že co jsem vám říkal, mělo skutečně svůj význam. Mám pro vás odbornou zakázku, ale velice mi záleží na tom, aby byla udržena v tajnosti — v naprosté tajnosti, jak jistě chápete, a to lze očekávat mnohem spíš od muže, který žije sám než uprostřed rodiny.’
,Zaváži‑li se vám mlčením, můžete se naprosto spolehnout, že svůj slib dodržím,’ řekl jsem.
Velmi upřeně mne při těch slovech pozoroval a já měl dojem, že se snad v životě na mne nikdo nedíval tak podezíravě a zkoumavě.
,Slibujete tedy?’ řekl po chvíli.
,Ano, slibuji.’
,Naprosté a úplné mlčení, než se práce ujmete, během ni i potom? Nikdy se o ní nikomu nezmíníte slovem ani písmem?’
,Dal jsem vám přece slovo.’
,Dobrá.’ Pojednou vyskočil, přelétl rychlostí blesku pokoj a prudce otevřel dveře. Chodbička za nimi byla prázdná.
,Všechno v pořádku,’ řekl a vrátil se. ,Dobře však vím, jak bývají úředníci zvědaví na záležitosti svých zaměstnavatelů. Můžeme si tedy v klidu promluvit.’ Přitáhl si židli těsně k mé a znovu se na mne zahleděl zkoumavým zamyšleným pohledem.
Podivné a zároveň i směšné počínání vyzáblého muže mi už začínalo být odporné, a pocítil jsem dokonce cosi jako strach. Nechtěl jsem za nic na světě přijít o klienta, ale přesto jsem se neovládl, abych nedal najevo svou netrpělivost.
,Prosím vás, pane, abyste přešel k věci,’ řekl jsem. ,Můj čas je vzácný.’ Bůh nechť mi odpustí ten dovětek, ale sám ani nevím, jak mi přešel přes rty.
,Jak by vám vyhovovalo padesát guinejí za jednu noc práce?’ zeptal se mne můj host.
,Opravdu výborně.’
,Říkám za jednu noc, ale spíš bych měl mluvit o jediné hodině. Chtěl bych se s vámi prostě poradit, protože se nám porouchal hydraulický lis. Když nám ukážete, v čem je závada, snadno si ji opravíme sami. Co byste řekl takové zakázce?’
,Práce mi připadá snadná a odměna více než štědrá.’
,Přesně tak. Rádi bychom, abyste za námi přijel dnes v noci posledním vlakem.’
,Ale kam?’
,Do Eyfordu v Berkském hrabství. Je to malá vesnička na pomezí Oxfordského hrabství, asi na sedm mil od Readingu. Dostanete se tam vlakem z Paddingtonu asi ve čtvrt na dvanáct.´