Holmes se posadil na divanu a viděl jsem, jak sebou najednou trhl, jako by lapal po dechu. Služebná rychle přiskočila k oknu a dokořán je otevřela. Vzápětí jsem již zahlédl, jak přítel zvedá ruku, hodil jsem na jeho znamení dovnitř doutnák a vykřikclass="underline" „Hoří!“ Můj výkřik ještě ani nedozněl a celý zástup shromážděných diváků, dobře i chudě oblečených, pánů, podkoní i služek, se přidal v strašlivém jeku: „Hoří!“ Pokojem se valil hustý dým a proudil ven otevřeným oknem. Zahlédl jsem, jak se k domu rozběhlo několik postav, a vzápětí jsem zaslechl zevnitř Holmese, jak uklidňuje ostatní, že je to všechno jen planý poplach. Proklouzl jsem povykujícím zástupem a dostal se až na roh ulice, kde se do mne k mé velké úlevě za deset minut zavěsil Holmes a odváděl mě od toho zmatku. Kráčel rychle a mlčky, dokud jsme po chvíli nezabočili za roh do jedné z tichých uliček, které vedou na Edgware Road.
„Udělal jste to výborně, doktore,“ poznamenal. „Lepší to ani být nemohlo. Všechno se povedlo.“
„Máte tedy tu fotografii!“
„Vím, kde je.“
„Ale jak jste to zjistil?“
„Sama mi k ní ukázala cestu, přesně, jak jsem předvídal.“
„Pořád ještě nic nechápu.“
„Nechci z toho dělat záhadu,“ řekl se smíchem. „Bylo to úplně jednoduché. Jistě jste pochopil, že všichni ti lidé v ulici pracovali pro nás. Najal jsem si je na ten večer.“
„To jsem uhodl.“
„Když vypukla vřava, měl jsem už připravenu v dlani trochu tekuté červené barvy. Vrhl jsem se ke kočáru, upadl, chytil se za obličej a rázem ze mne byl chudák k politováni. Je to starý trik.“
„I to jsem pochopil.“
„Pak mě zanesli dovnitř. Skutečně jí nezbývalo než mě pustit do domu. Co mohla jiného dělat? A zrovna do obývacího pokoje, kde jsem ji podezíral, že má tu fotografii. Buď tam, anebo v ložnici, a to jsem chtěl za každou cenu vědět najisto. Položili mě na divan a já předstíral, že se dusím, takže museli otevřít okno a vám se naskytla příležitost.“
„Ale co vám to bylo platné?“
„To bylo přece nejdůležitější. Když žena myslí, že v domě hoří, vrhne se z náhlého popudu k něčemu, čeho si nejvíc cení. Je to impuls nade vše silnější a kolikrát jsem ho už využil. Pomohl mi v případě darlingtonského skandálu a také v té záhadě na arnsworthském zámku. Vdaná žena popadne do náruče dítě, svobodná se rozběhne ke skříňce s klenoty. Bylo mi jasné, že dáma, kterou jsme dnes navštívili, nemá v domě nic cennějšího než věc, po níž pátráme. A věděl jsem, že se rozběhne přímo k ní. Ten poprask s ohněm byl proveden obdivuhodné. Tolik kouře a křiku by otřáslo i ocelovými nervy. Reagovala báječně. Fotografie je ve skříňce za posuvnou destičkou těsně nad šňůrou pravého zvonku. Přiskočila k ní jak laňka, a dokonce jsem zahlédl i obrázek, když ho napůl povytáhla. Vtom jsem vykřikl, že jde jen o planý poplach, ona fotografii zase zastrčila, pohlédla na doutnák a vyběhla z pokoje tak rychle, jak jsem to u ní ještě neviděl. Vstal jsem a nějak se vymluvil a rychle jsem hleděl zmizet z domu. Byl bych si fotografii nejraději vzal hned, ale do pokoje přišel její vozka a bedlivě mě pozoroval, takže jsem usoudil, že bude moudřejší vyčkat. Sebemenší ukvapenost by všechno jenom pokazila.“
„A co teď?“ zeptal jsem se.
„Náš úkol je prakticky splněn. Zítra zajdu do Briony Lodge s králem, a budete‑li chtít jít s sebou, i s vámi. Budeme jistě uvedeni do pokoje, abychom posečkali, než dáma přijde, ale je víc než pravděpodobné, že než se dostaví, nenajde už nás ani fotografii. Pro Jeho Veličenstvo bude snad zadostiučiněním, vyzvedne‑li si obraz vlastnoručně.“
„A kdy tam chcete jít?“
„V osm ráno. Paní Irena určitě nebude ještě vzhůru, takže nám nechá volné pole. A kromě toho si musíme pospíšit, neboť je dost možné, že se tím sňatkem její život i zvyky dočista zpřevrátí. Musím neprodleně zatelegrafovat králi.“
Došli jsme na Baker Street a můj přítel se zastavil u dveří. Hledal po kapsách klíč a tu na něj pojednou kdosi z kolemjdoucích zavolaclass="underline"
„Dobrou noc, pane Sherlocku Holmesi.“
Na chodníku bylo v té chvíli několik lidí, ale nám oběma se zdálo, že ho pozdravil štíhlý mládenec, který zahalen do pláště spěšně přešel kolem.
„Ten hlas mi připadal nějak povědomý,“ řekl Holmes a zamyšleně se zadíval do spoře osvětlené ulice. „U všech ďasů, to bych rád věděl, kdo to jen mohl být.“
Té noci jsem přespal v Baker Street a právě jsme snídali topinky a kávu, když do pokoje vtrhl český král.
„Opravdu jste ji získal!“ zvolal, popadl Sherlocka Holmese za obě ramena a dychtivě se mu zahleděl do tváře.
„Ještě ne.“
„Ale máte naději?“
„Naději mám.“
„Tak pojďte. Nemohu se už dočkat, až vyjedeme.“
„Musíme si zavolat drožku.“
„Čeká tu na mě kočár.“
„Tím se všechno zjednodušuje.“
Sešli jsme ze schodů a znova se rozjeli k Briony Lodge.
„Irena Adlerová se vdala,“ poznamenal Holmes.
„Vdala? A kdy?“
„Včera.“
„Ale koho si vzala?“
„Jednoho londýnského advokáta, jmenuje se Norton.“
„Ale vždyť ho přece nemůže milovat?“
„Pevně doufám, že ho miluje.“
„Proč vám na tom tak záleží?“
„Protože by to Vašemu Veličenstvu ušetřilo v budoucnu mnoho nepříjemností. Miluje‑li ta dáma svého manžela, pak již nemiluje Vaše Veličenstvo. A nemiluje‑li Vaše Veličenstvo, nemá důvodu, proč by zasahovala do vašich plánů.“
„To je pravda. A přece — nu, co se dá dělat! Škoda že není mého postavení. Jaká by z ní byla královna!“ Upadl do zamyšleného mlčení, které nepřerušil celou cestu, dokud jsme nedojeli na Serpentine Avenue.
Dveře od Briony Lodge byly otevřené a na schodech stála postarší žena. Ironicky nás pozorovala, jak vystupujeme z kočáru.
„Jeden z vás bude asi pan Holmes?“ zeptala se.
„Já jsem pan Holmes,“ odpověděl můj přítel a tázavě, poněkud užasle se na ni zadíval.
„Tak přece! Má paní říkala, že se tu pravděpodobně stavíte. Odjela dnes se svým manželem ranním vlakem v 5.15 z Charing Cross směrem na kontinent.“
„Cože?“ Sherlock Holmes vrávoravě ustoupil a zděšením a překvapením zbělel jak křída. „Chcete říci, že odjela z Anglie?“
„Ano a nikdy se již nevrátí.“
„A co dokumenty?“ zeptal se chraptivě král. „Všechno je ztraceno.“
„Uvidíme,“ řekl Holmes, protáhl se kolem služebné a vrhl se do salónu. Král běžel za ním a já také. Nábytek byl rozstrkán bez ladu a skladu po celém pokoji, ve skříňkách všechno zpřeházeno a zásuvky vytaženy, jako kdyby je dáma ještě těsně před odjezdem prohledávala. Holmes přiskočil ke šňůře od zvonku, prudce odsunul destičku, sáhl dovnitř a vytáhl fotografii s dopisem. Na fotografii však byla jen Irena Adlerová a dopis byl adresován „Váženému panu Sherlocku Holmesovi. K vyzvednutí zde.“ Přítel roztrhl obálku a všichni tri jsme se společně dali do čtení. Dopis byl datován o půlnoci předešlého dne a zněl takto:
„Můj milý pane Sherlocku Holmesi, skutečně se Vám to povedlo výtečně. Dočista jste mne oklamal. Až do chvíle, kdy vypukl poprask, že hoří, jsem neměla nejmenší podezření. Když jsem si však potom uvědomila, jak jsem se před Vámi prozradila, znovu jsem se nad vším zamyslila. Přátelé mne před Vámi varovali již před několika měsíci. Upozorňovali mne, že pověří–li král někoho touto záležitostí, budete to určitě vy. A obstarali mi i Vaši adresu. Přes to všechno jste se ode mne dověděl, co jste se dovědět chtěl. I když jsem pojala podezření, nedokázala jsem si skutečně myslet nic špatného o tak milém a laskavém starém knězi. Ale víte přece, že jsem se také učila herectví. Mužské převlečení mi není ničím novým. Často užívám svobody, kterou mi umožňuje. Poslala jsem proto svého vozku Johna, aby mi na Vás dohlédl, vyběhla nahoru, převlékla jsem se do oblečení, kterému říkám ,vycházkové’, a právě když jste odcházel, jsem sešla dolů.