Když nastal večer, pomyslel jsem si, že by bylo věru nehorázné nechávat tak cennou věc v kanceláři. Kolikrát byly již bankovní sejfy vypáčeny, a proč by se něco takového nemohlo jednou stát i mně? V jak strašné situaci bych se pak octl! Rozhodl jsem se proto, že příštích několik dnů budu s sebou nosit pouzdro domů a zase do kanceláře, abych je měl neustále na dosah ruky. S tímto předsevzetím jsem si zavolal drožku a rozjel se i s klenotem do svého domu v Streathamu. Neoddechl jsem si, dokud jsem jej neodnesl nahoru a nezamkl do sekretáře ve své šatně.
A nyní bych vám měl zřejmě prozradit něco o své domácnosti, pane Holmesi, neboť bych byl rád, abyste podrobně poznal celou situaci. Můj kočí a sluha spí mimo dům, takže je můžeme rovnou vynechat. Mám tři služebné, které jsou u mne již řadu let, a o jejich naprosté spolehlivosti jsem nikdy nezapochyboval. Mladší služebná Lucy Parrová u mne pracuje teprve několik měsíců. Přišla však s výtečným doporučením a velmi dobře se osvědčila. Je to moc hezké děvče a má spoustu ctitelů, kteří se tu a tam potloukají kolem domu. To je jediná chyba, jakou jsme na ní shledali, jinak však věříme, že je to po všech stránkách naprosto svědomité děvče.
To je vše, pokud jde o služebnictvo. Má rodina je tak malá, že nebude trvat dlouho, než vám o ní vše vypovím. Jsem vdovec a mám jediného syna Artura. Dočkal jsem se na něm však velkého zklamání, pane Holmesi, bolestného zklamání. Vím, že vinu mohu přičítat jenom sám sobě. Lidé mi říkají, že jsem ho příliš rozmazlil. A asi tomu tak bude. Když má milovaná žena zemřela, upnul jsem se k němu vší svou láskou. Nesnesl jsem, aby mu třeba jen na okamžik vymizel úsměv z tváře. Nikdy jsem mu neodmítl jediné přání. Snad by pro nás oba bývalo lepší, kdybych se k němu choval trochu přísněji, ale myslel jsem to opravdu dobře.
Přál jsem si pochopitelně, aby se po mně ujal obchodu, ale Artur neměl k peněžnictví nejmenší sklony. Byl divoký, neukázněný, a abych se přiznal, nemohl jsem mu nikdy svěřit větší peněžní částku. Ještě jako mladík vstoupil do jakéhosi šlechtického klubu, a protože má příjemné vystupování, spřátelil se brzy se spoustou bohatých mladých mužů, kteří si mohou dovolit nákladné záliby. Naučil se hrát den co den karty a rozhazovat na dostizích, takže za mnou co chvíli přišel a prosil mě, abych mu vyplatil alespoň část kapesného předem, protože potřebuje uhradit jakési čestné dluhy. Několikrát se již snažil odtrhnout se od tak nebezpečné společnosti, ale pokaždé ho tam znovu přivábil sir George Burnwell, který má na mého syna nemalý vliv.
Sám jsem se věru nedivil, že mu Artur tak podléhá, neboť nezřídka přivedl sira George Burnwella domů a tu jsem si uvědomil, že i mě jeho chování téměř okouzluje. Je starší než můj syn, světák každým coulem, člověk, který všude byl a všechno viděl, obratný v řeči a vyložený krasavec. Zamyslím‑li se však nad ním s chladnou hlavou, vzdálen jeho oslňující osobnosti, a vzpomenu‑li na jeho cynické poznámky a pohled, který jsem zachytil v jeho očích, tu jsem přesvědčen, že je to člověk, který si naprosto nezaslouží důvěru. Takový alespoň dělá dojem na mne i na mou holčičku Marii a ta dovede svým ženským postřehem leckoho prohlédnout.
A teď bych vám snad měl něco povědět o ní. Je to má neteř, když však můj bratr před pěti lety zemřel a zanechal ji na světě zcela samotnou, přijal jsem ji za vlastní a od té doby jako by mi byla dcerou. Je to sluníčko mého domova — milá, laskavá a krásná, dovede všechno výborné zařídit a postarat se o domácnost, ale nadto je i něžná, tichá a jemná, jak jen má žena být. Je mou pravou rukou. Ani představit si nedovedu, co bych si bez ní počal. Jen v jedné věci nevyhověla mému přání. Můj syn ji dvakrát požádal, aby se za něj provdala, neboť ji oddaně miluje, ale vždycky jej odmítla. Myslím si, že kdyby ho někdo dokázal dovést na správnou cestu, pak je to jedině ona, a že by mu to manželství změnilo celý život, ale běda, teď je již pozdě — nenapravitelně pozdě!
A nyní jste, pane Holmesi, poznal všechny, kdo žijí pod mou střechou, a já mohu pokračovat ve svém nešťastném příběhu.
Když jsme onoho večera pili po večeři v salónu kávu, vyprávěl jsem Arturovi a Marii, co se přihodilo a jaký to cenný poklad skrýváme pod střechou. Jen jméno klienta jsem zamlčel. Kávu nám přinesla Lucy Parrová, ale jsem si jist, že v té chvíli v pokoji již nebyla; ovšem nemohl bych přísahat, byly‑li dveře zavřené. Marii a Artura to nesmírně zajímalo a chtěli se na korunku podívat, ale já se rozhodl, že ji raději nebudu vyndávat.
,A kam jsi ji uložil?’ zeptal se mne Artur.
,Do svého sekretáře.’
,Pak jenom pevně doufám, že nás v noci nikdo nevykrade,’ poznamenal.
,Vždyť jsem ji zamkl,’ odpověděl jsem.
,Prosím tě, ten sekretář se dá otevřít kdejakým klíčem. Jako kluk jsem se do něj dostal jednou klíčem od skříně ve skladišti.’
Často mluvil tak nevázaně, takže jsem si jeho slov ani moc nevšímal. Večer však za mnou přišel do pokoje velmi zkroušený.
,Poslyš, tati,’ oslovil mne se sklopenýma očima, ,nemohl bys mi půjčit dvě stě liber?’
,To bych nemohl!’ odpověděl jsem mu zostra. ,Pokud jde o peníze, byl jsem k tobě již velkorysý až dost.’
,Byl jsi skutečně nesmírně šlechetný,’ řekl. ,Ale já ty peníze nutně potřebuji, jinak se už nemohu v klubu ani ukázat.’
,To bych také jen uvítal!’ zvolal jsem.
,Ano, ale jistě nechceš, abych byl úplně zneuctěn,’ namítl, ,takovou potupu bych nesnesl. Nějak ty peníze sehnat musím, a jestli mi je nedáš, opatřím si je jinak.’
Rozčililo mě to do krajnosti, protože se na mě v tomto měsíci obracel o peníze už potřetí. ,Nedám ti ani penci,’ zvolal jsem, načež se uklonil a bez dalšího slova vyšel z pokoje.
Když odešel, odemkl jsem sekretář, přesvědčil se, že je můj poklad v bezpečí, a zase jej uzamkl. Pak jsem obešel celý dům, abych se podíval, je‑li vše v pořádku, i když obvykle jsem tuto povinnost nechával na Marii. Jak jsem sestupoval ze schodů, zahlédl jsem Marii u jednoho postranního okna v hale a zamířil jsem k ní. Právě je zavírala a zajišťovala.
,Poslyšte, tatínku,’ řekla mi s trochu ustaraným výrazem, ,dovolil jste Lucy, aby si večer vyšla ven?’
,Rozhodně ne.’
,Právě se vrátila zadním vchodem. Zřejmě se jenom sešla s někým u branky, ale nepřipadá mi to zvlášť bezpečné a měli bychom jí to zakázat.’
,Měla by sis s ní ráno promluvit, anebo bude‑li ti to milejší, promluvím s ní sám. Je určitě všude zamčeno?’
,Docela určitě, tatínku.’
,Tak tedy dobrou noc.’ Políbil jsem ji, odešel do své ložnice a zanedlouho usnul.
Snažím se vám, pane Holmesi, vypovědět všechno, co může jakkoli souviset s případem, a prosím vás, abyste se mne na cokoli zeptal, nevyjádřím‑li se někdy dost přesně.“
„Naopak, líčíte všechno naprosto jasně.“
„Přicházím nyní k části příběhu, ve které bych chtěl být zvlášť přesný. Nemám nikterak tvrdý spánek a tentokrát na mne starosti doléhaly zřejmě tak tíživě, že jsem spal ještě lehčeji než obvykle. A tu mě asi ve dvě ráno probudil jakýsi šramot v domě. Než jsem se probudil úplně, ustal, ale i tak jsem měl pocit, jako by se před chvilkou kdesi nablízku tichounce zavřelo okno. Ležel jsem a napjatě poslouchal. A náhle jsem k svému zděšení zaslechl vedle v pokoji tiché kročeje. Celý rozechvělý strachem jsem vyklouzl z postele a nahlédl do své šatny.