,Arture!’ vykřikl jsem. ,Ty ničemo! Ty zloději! Jak ses mohl opovážit dotknout se korunky?’
Plynové světlo přitlumeně svítilo, jak jsem je večer zanechal, a u svítilny stál jen tak v kalhotách a košili můj nešťastný chlapec a v ruce držel korunku. Zřejmě s ní kroutil nebo ji vší silou ohýbal. Když jsem vykřikl, pustil korunku na zem a zbledl jak stěna. Rychle jsem klenot zvedl a prohlížel si jej. Chyběl mu jeden ze zlatých růžků i s třemi beryly.
,Ty vyděrači!’ křičel jsem, úplně bez sebe vzteky. ,Zničil jsi nejvzácnější klenot! A navždy jsi mne zneuctil! Kde jsou ty ukradené drahokamy?’
,Ukradené?’ zvolal.
,Jistě, ty zloději!’ křičel jsem a lomcoval jím.
,Určitě žádné nechybějí. Přece se nemohly ztratit!’ řekl.
,Chybějí tři. A ty dobře víš, kde jsou. Nebo ti mám vyčinit nejen do zlodějů, ale i lhářů? Copak jsem neviděl na vlastní oči, jak jsi se snažil ještě kus odtrhnout?’
,Už ses mi naspílal až dost,’ řekl. ,A nemíním to déle snášet. Rozhodl ses, že mě budeš urážet, a já už o celé věci proto ani nepromluvím. Ráno odejdu z tvého domu a půjdu si po svých.’
,Však si tě odvede policie!’ křičel jsem napůl šílený zármutkem a zlostí. ,Tomuhle přijdu na kloub!’
,Ode mne se nedovíš nic,’ řekl vášnivě, jak bych to od něj byl nikdy nečekal. ,A jestli si zavoláš policii, ať si vypátrá, co umí.’
Mezitím byl už celý dům vzhůru, protože jsem v hněvu mluvil pořádně nahlas. První přiběhla do pokoje Marie, a když spatřila korunku a výraz v Arturově tváři, pochopila vše a se strašlivým výkřikem padla v bezvědomí na zem. Poslal jsem služebnou pro policii a svěřil ihned veškeré pátrání do jejích rukou. Inspektor s vrchním strážmistrem již vstupovali do domu a tu se mne Artur, který stál zamračen a se založenýma rukama, zeptal, zda ho míním obvinit z krádeže. Odpověděl jsem mu, že nejde již o soukromou záležitost, nýbrž o veřejnou, neboť zničená korunka je majetkem celého národa. A já rozhodně nemíním bránit tomu, aby se ve všem postupovalo podle zákona.
,Nedej mě aspoň zatknout rovnou,’ prosil mne Artur. ,Umožníš–li mi, abych se na pět minut vzdálil z domu, bude to k tvému i mému prospěchu.’
,Jistě, abys pak utekl anebo někde schoval, co jsi ukradl,’ řekl jsem. V tu chvíli jsem si znovu uvědomil, v jaké jsem strašlivé situaci, a zapřísahal jsem ho, aby pamatoval, že není ohrožena jen moje čest, ale i osoby stojící mnohem výš, a že může dojít ke skandálu, který by otřásl celým národem. Může jej ještě odvrátit, jestli mi řekne, co udělal s třemi chybějícími kameny.
,Uvědom si alespoň, že jsi byl přistižen při činu, a sebekajícnější doznání už tvoji strašnou vinu nezmenší,’ naléhal jsem. ,Chceš–li však napravit, alespoň co je v tvých silách, přiznej se, kde jsou beryly, a potom se na vše zapomene a bude ti odpuštěno.’
,Nech si své odpuštění pro toho, kdo o ně stojí,’ odpověděl mi a s úšklebkem se odvrátil. Viděl jsem, že je už úplně zatvrzelý a že ho žádnými slovy nepohnu. Zbývalo tedy jen jediné. Zavolal jsem inspektora, aby vzal syna do vazby. Policie ihned zahájila prohlídku nejenom u něj osobně, ale i v jeho pokoji a v každém koutě domu, kde jenom mohl drahokamy ukrýt. Nenašla po nich však sebemenší stopu a na zatraceného kluka jsme mohli naléhat jak chtěli a vyhrožovat mu sebevíc, a nedostali jsme z něj ani slovo. Dnes ráno byl odveden do cely a já vyřídil nejprve všechny formality a pak jsem se rozběhl k vám snažně vás poprosit, abyste vynaložil všechen svůj um a záležitost vyjasnil. Policie přiznala zcela otevřeně, že si s ní zatím neví rady. Pokud jde o výlohy, můžete vynaložit sebevětší částku, jakou uznáte za vhodnou. Sám jsem již nabídl odměnu tisíc liber. Můj bože, co si jen počnu! Za jedinou noc jsem ztratil svou čest, drahokamy i syna. Ach, co jen budu dělat!“
Sherlock Holmes seděl chvíli mlčky, obočí stažené a oči upřeny do ohně.
„Míváte hodné hostů?“ zeptal se.
„Žádné, až na mého společníka a jeho rodinu a občas nějaké Arturovy přátele. V poslední době se u nás párkrát stavil sir George Burnwell. Jinak myslím nikdo.“
„A chodíte často do společnosti?“
„Artur ano. My jsme však většinou s Marií doma. Žádný z nás o společnost zvlášť nestojí.“
„To je u mladé dívky poněkud neobvyklé.“
„Marie je velmi klidné povahy. A není už ani zvlášť mladá. Je jí čtyřiadvacet.“
„Z vaší výpovědi soudím, že celá záležitost byla i pro ni velkým otřesem.“
„Zapůsobila na ni strašně. Je ještě rozrušenější než já.“
„Žádný z vás nepochybuje o vině vašeho syna?“
„Jak o ní můžeme pochybovat, když jsem ho na vlastní oči viděl s korunkou v ruce?“
„Nepokládám to za tak docela nezvratný důkaz. Byl zbytek korunky nějak poškozen?“
„Ano, byl zkroucený.“
„A nemyslíte si, že se váš syn možná pokoušel jej vyrovnat?“
„Bůh vám žehnej! Děláte pro něj i pro mne, co jenom můžete. Ale čeká vás přetěžký úkol. Co měl v té šatně vůbec co pohledávat? A jestli tam přišel za nevinným účelem, proč nic neřekl?“
„Ano. O to právě jde. A proč si nevymyslel nějakou lež, jestli se provinil? Podle mne se jeho mlčení dá vysvětlit dvojím zcela různým způsobem. Na celém případě je však několik pozoruhodných podrobností. Co usoudila policie o hluku, který vás probudil ze spánku?“
„Domnívala se, že Artur možná tak hlasitě zavřel dveře ložnice.“
„To je věru pravděpodobné! Člověk, který se chystá k zločinu, práskne asi dveřmi, aby probudil celou domácnost! A co vám řekli policisté k zmizení drahokamů?“
„Proklepávají ještě celé dřevěné ostění a prohledávají nábytek. Doufají, že třeba drahokamy najdou.“
„Venku je hledat nenapadlo?“
„Ano, projevili neobyčejnou energii. Bez prodlení prozkoumali celou zahradu.“
„Můj milý pane,“ pravil Holmes, „což jste ještě nepochopil, že celá záležitost sahá mnohem hlouběji, než se vám i policii zpočátku zdálo? Připadala vám jako naprosto jednoduchý případ — mně však se zdá mnohem složitější. Uvažte jen, co vyplývá z vaší teorie. Předpokládáte, že váš syn vstal z postele, podstoupil tak nesmírné riziko, že se vkradl do vaší šatny a otevřel váš sekretář, vyndal korunku, vší silou z ní kousek ulomil, někam odešel a ukryl tam tři z třiceti devíti drahokamů, a to tak obratně, že je nikdo nemůže najít, a pak se se zbývajícími třiceti šesti vrátil do pokoje a vystavil se krajnímu nebezpečí, že bude objeven. Ptám se vás nyní, připadá vám taková teorie vůbec pravděpodobná?“
„Ale co jiného si mám myslet?“ zvolal bankéř a zoufale rozpřáhl ruce. „Jestli měl nevinné motivy, proč tedy všechno nevysvětlí?“
„Je na nás, abychom to vypátrali,“ odpověděl Holmes. „A proto se, pane Holdere, jestliže vám to vyhovuje, vydáme společně do Streathamu a vynaložíme asi hodinu, abychom trochu podrobněji prozkoumali všechny podrobnosti.“
Můj přítel trval na tom, abych je při výpravě provázel, a já jsem jen dychtivě souhlasil, protože příběh, který jsem vyslechl, vzbudil mou zvědavost i soucit. Musím se přiznat, že stejně jak nešťastnému otci mi připadalo jasné, že vinen je bankéřův syn, avšak pevně jsem věřil v Holmesův úsudek a v duchu jsem tušil, že má–li Holmes svoje výhrady k vysvětlení, které už všichni přijali za jedině možné, určitě zbývá ještě důvod k naději. Holmes po celou cestu do jižní předměstské čtvrti skoro nepromluvil, seděl s bradou opřenou o hruď a kloboukem staženým přes oči, ponořen do nejhlubších myšlenek. Zato našeho klienta tak povzbudil slabounký záblesk naděje, která se před ním zjevila, že se chvílemi se mnou i rozpovídal o svých obchodních záležitostech. Krátká cesta vlakem a ještě kratší procházka nás přivedla k Fairbanku, skromnému sídlu velkého finančníka.