Fairbank byl rozlehlý čtvercový dům z bílého kamene, postavený kus od silnice. Ke dvěma velkým železným mřížím, které uzavíraly vchod, tu vedla široká kočárová cesta a před domem se rozkládal zasněžený trávník. Napravo rostlo nevelké houští a sahalo až k pěšince, která se táhla mezi dvěma úpravně zastřiženými živými ploty od silnice ke dveřím kuchyně a kudy zřejmě chodili do domu různí dodavatelé. Nalevo vedla cesta ke stájím, ale ta již k pozemku nepatřila, byl to veřejný, i když málokdy užívaný průjezd. Holmes nás nechal stát u dveří a začal pomalu obcházet dům, nejprve kolem průčelí, potom po cestičce pro dodavatele a zahradou až na cestu ke stájím. Trvalo mu to tak dlouho, že jsme zatím s panem Holderem zašli do jídelny a čekali u ohně, až se vrátí. Seděli jsme mlčky, když tu se otevřely dveře a vstoupila mladá dáma. Byla trošičku vyšší než průměrné postavy, štíhlá a tmavovlasá, s tmavýma očima, které vypadaly tím tmavší, že byla ve tváři bílá jak křída. Nepamatuji se, že bych kdy viděl tak smrtelně bledý ženský obličej. I na rtech by se jí krve nedořezal, zato oči měla rozpálené pláčem. Tiše vstoupila do pokoje a já z ní měl dojem většího smutku než ráno z bankéře, smutku o to nápadnějšího, že to byla zřejmě žena velice neohrožená, která se dovedla nesmírně ovládat. Aniž si mne povšimla, přistoupila rovnou k strýci a se sladkou ženskou něhou ho pohladila.
„Dal jste příkazy, aby pustili Artura na svobodu, viďte, tatínku?“ zeptala se.
„Ne, ne, holčičko, ta věc se musí prozkoumat až do konce.“
„Ale já jsem naprosto přesvědčena, že je nevinen. Víte přece, jaký mají ženy instinkt. Určitě nic zlého neudělal a jednou budete litovat, že jste se k němu zachoval tak tvrdě.“
„Proč tedy mlčí, když je nevinen?“
„Kdo ví? Třeba se rozzlobil, že ho tak podezíráte.“
„Jak bych ho také nepodezíral, vždyť jsem ho viděl na vlastní oči s korunkou v ruce.“
„Ach ano, ale on ji jistě jen zvedl a chtěl si ji prohlédnout. Opravdu je nevinen, věřte mi to. Víte co, necháme už celou věc v tichosti a nebudeme o ní mluvit. Vždyť je to strašné jenom si pomyslet, že je náš drahý Artur ve vězení!“
„Nikdy po tom nepřestanu pátrat, dokud se drahokamy nenajdou — nikdy, Marie! Jsi náklonností k Arturovi tak zaslepená, že zapomínáš, jak strašné následky by to mělo pro mne. Naprosto nemíním nic ututlat, naopak přivezl jsem si z Londýna jistého gentlemana, který ji blíže prozkoumá.“
„Tohoto gentlemana?“ zeptala se a otočila se ke mně.
„Ne, jeho přítele. Chtěl zůstat chvíli o samotě. Prohlíží si teď cestu ke stájím.“
„Cestu ke stájím?“ Udiveně pozvedla tmavé obočí. „Co tam chce najít? Ale tohle je jistě on. Doufám, pane, že se vám podaří dokázat, v co sama pevně věřím — že můj bratranec Artur je v tomto zločinu zcela nevinen.“
„Sdílím naprosto váš názor a spolu s vámi věřím, že to můžeme dokázat,“ opáčil Holmes, vrátil se na rohožku a oklepal si z bot sníh. „Mám zřejmě tu čest mluvit se slečnou Marií Holderovou. Smím vám položit několik otázek?“
„Jistěže, pane, jestliže vám to pomůže osvětlit tu strašnou záhadu.“
„Sama jste včera v noci nic neslyšela?“
„Nic, teprve když strýc začal nahlas mluvit. Jak jsem to zaslechla, běžela jsem dolů.“
„Večer jste zavírala dveře a okna. Zajistila jste dobře všechna okna?“
„Ano.“
„A byla i ráno pevně zavřená?“
„Ano.“
„Vaše služebná má prý mládence? Zmínila jste se tuším včera večer před strýcem, že si za ním vyšla ven?“
„Ano, jde o děvče, které nám servírovalo v salóně a mohlo vyslechnout strýčkovy poznámky o korunce.“
„Ach tak. Domníváte se, že mohla vyjít z domu, svěřit se se vším svému milému a společně možná pak zosnovali loupež.“
„Co jsou nám ale platné takové mlhavé teorie,“ zvolal netrpělivě bankéř, „vždyť jsem vám přece řekl, že jsem přistihl Artura s korunkou v ruce.“
„Mějte jen trochu strpení, pane Holdere, k tomu se ještě vrátíme. Jak to bylo s tím děvčetem, slečno Holderová? Neviděla jste je snad, jak se vrací kuchyňskými dveřmi?“
„Ano, šla jsem se podívat, jsou‑li dveře na noc zamčené, a tu jsem viděla, jak vklouzla dovnitř. V šeru jsem spatřila i toho muže.“
„Znáte ho snad?“
„Ale samozřejmě, je to zelinář a vozí nám zeleninu. Jmenuje se Francis Prosper.“
„Nestál nalevo od dveří — totiž kousek dál na cestičce a ne přímo u vchodu?“
„Ano, stál.“
„A nemá dřevěnou nohu?“
Ve výrazných očích mladé ženy se kmitlo cosi jako strach. „Vy jste úplný čaroděj,“ řekla. „Jak to všechno víte?“ Usmála se, ale Holmesův štíhlý dychtivý obličej jí úsměv neopětoval.
„Velmi rád bych se teď podíval nahoru,“ řekl Holmes. „Ale pravděpodobně se budu ještě chtít porozhlédnout venku. Snad bych si měl nejprve prohlédnout dolní okna.“
Rychle přecházel od jednoho okna k druhému a zastavil se až u velikého okna, které vedlo z haly na cestu ke stájím. Otevřel je a podrobně si prohlížel silnými zvětšovacími skly jeho římsu. „A teď půjdeme nahoru,“ řekl po chvíli.
Bankéřova šatna byla prostě zařízená menší místnost s šedým kobercem, velkým sekretářem a dlouhým zrcadlem. Holmes přistoupil nejdříve k sekretáři a upřeně se zadíval na zámek.
„Kterým klíčem byl otevřen?“ zeptal se.
„Tím, o kterém se zmínil můj syn — od skříně ve skladišti.“
„Máte jej tady?“
„Leží na toaletce.“
Sherlock Holmes si vzal klíč a odemkl sekretář.
„Zámek je úplně nehlučný,“ řekl. „Není pak divu, že vás neprobudil. A v tomto pouzdru je zřejmě korunka. Musíme se na ni podívat.“ Otevřel pouzdro, vyndal diadém a položil jej na stůl. Byla to překrásná ukázka klenotnického umění a těch šestatřicet kamenů vypadalo tak nádherně, že jsem něco takového jakživ nespatřil. Po jedné straně měla korunka zohýbaný a naprasklý kraj, odkud byl zřejmě ulomen výstupek se třemi beryly.
„A nyní, pane Holdere,“ řekl Holmes, „tu máme výstupek odpovídající růžku, který se naneštěstí ztratil. Buďte tak laskav a ulomte jej.“
Bankéř zděšeně ucouvl. „O něco takového bych se nepokusil ani ve snu,“ namítl.
„Tak to zkusím já,“ Holmes uchopil korunku a vší silou se ji pokoušel ohnout, ale marně. „Trochu se přece jen poddává, to cítím,“ řekl, „ale nezlomil bych ji za nic na světě, i když mám výjimečnou sílu v prstech. Obyčejný smrtelník by to rozhodně nedokázal. A co myslíte, že by se stalo, kdybych ji přece jen zlomil, pane Holdere? Třesklo by to jak výstřel z pistole. A vy mi budete povídat, že to všechno se odehrálo jen na pár kroků od vaší postele, a vy jste nic neslyšel?“