„Sám nevím, co si o tom mám myslet. Jako kdybych tápal ve tmě.“
„Však ono se nám trochu rozjasní, jen co se ještě na chvilku zamyslíme. Co o tom soudíte, slečno Holderová?“
„Přiznám se, že jsem stejně zmatena jako můj strýc.“
„Když jste spatřil svého syna, neměl na nohou boty ani střevíce?“
„Ne, jenom kalhoty a košili.“
„Děkuji vám. V tomto šetření nám nesporně přálo výjimečné štěstí, a nepodaří–li se nám celou věc objasnit, je to jen naše chyba. Ale dovolíte‑li, pane Holdere, rád bych teď pokračoval v pátrání venku.“
Na své přání se odebral do zahrady sám a nám vysvětlil, že každé zbytečné stopy by mu úkol ještě víc ztížily. Věnoval se své práci něco přes hodinu a pak se vrátil s nohama celýma od sněhu a s výrazem stejně nevyzpytatelným jako vždy.
„Viděl jsem zřejmě vše, co se tu vidět dá, pane Holdere,“ pravil, „a posloužím vám teď nejlépe, vrátím‑li se do svého domu.“
„Ale co drahokamy, pane Holmesi. Kde jsou?“
„Na to vám nemohu odpovědět.“
Bankéř zalomil rukama. „Nikdy je již neuvidím!“ zvolal. „A můj syn? Dáváte mi naději?“
„Mé mínění se nikterak nezměnilo.“
„Jaká to temná historie se tedy pro boha živého odehrála včera v noci v mém domě?“
„Navštívíte‑li mne zítra mezi devátou a desátou ranní na Baker Street, rád vám ji pokud možno trochu objasním. Předpokládám, že mi k jednání poskytujete naprostou carte blanche za jediné podmínky, že vám získám zpět drahokamy a že mi nikterak neomezujete částku, kterou možná budu nucen vynaložit.“
„Dal bych vám celé své jmění, jen abyste ty kameny našel.“
„Výborně. Ihned se tedy do věci pustím a ráno s ní budu hotov. Sbohem a není vyloučeno, že se tu do večera stavím znovu.“
Bylo mi jasné, že si můj přítel utvořil již na celý případ svůj názor, ale ani mlhavě jsem si nedokázal představit, k jakým závěrům dospěl. Na zpáteční cestě jsem se několikrát pokoušel trošičku na něm vyzvídat, ale převedl vždycky řeč na jiné téma, až jsem se pokusů v zoufalství vzdal. Nebyly ještě ani tři hodiny, když jsme se znovu vrátili do svého pokoje. Holmes odešel rovnou do ložnice a za chvíli sešel zas dolů oblečen jako nejobyčejnější tulák. Límec měl vyhrnutý, kabát oblýskaný a ošuntělý, k tomu červenou kravatu a sešlapané boty a vypadal vskutku jak dokonalý prototyp svého druhu.
„Není to snad nejhorší,“ řekl, když se podíval do zrcadla nad krbem. „Škoda jen, že nemůžete se mnou, Watsone, ale bohužel se nedá opravdu nic dělat. Možná že se pouštím po stopě celého případu, a možná že jenom za bludným světlem, ale alespoň brzy zjistím, na čem jsem. Vrátím se pravděpodobně už za pár hodin.“ Uřízl si z kýty, která ležela na příborníku, plát hovězího, vložil jej mezi dva velké krajíce chleba, vstrčil to prosté jídlo do kapsy a vydal se na svou výpravu.
Právě jsem posvačil, když se Sherlock Holmes vrátil, zřejmě ve výtečné náladě, a v ruce mával starou botou s pružnými postranicemi. Hodil ji do kouta a nalil si šálek čaje.
„Stavil jsem se tu jen tak, jak jsem šel kolem,“ řekl. „Ale hned zase musím dál.“
„Ale kam?“
„Až na druhý konec West Endu. Vrátím se pravděpodobně dost pozdě. Kdybych se zdržel, raději na mne nečekejte.“
„A jak pokračujete?“
„Docela slušně. Co jsme se neviděli, zajel jsem znovu do Streathamu, ale v domě jsem se nestavil. Je to opravdu docela rozkošný problémek a nechtěl bych o něj přijít ani za svět. Ale proč tady sedím a vykládám, musím přece ze sebe honem shodit ty ostudné šaty a obléknout se zase jak pravý ctihodný gentleman.“
Poznal jsem z jeho chování, že má pádnější důvody ke spokojenosti, než mi napověděl slovy. Oči mu šelmovsky svítily a do bledých tváří se mu dokonce vkradlo i trochu barvy. Vyběhl nahoru a za chvíli jsem ho již slyšel, jak bouchl dveřmi od haly, z čehož jsem pochopil, že se pustil znovu do své tak zajímavé honby.
Čekal jsem na něj do půlnoci, ale nikde nebylo ani náznaku, že by se byl měl k návratu, a odebral jsem se proto do své ložnice. Ani mě nepřekvapilo, že se tak zdržel, neboť pouštěl‑li se po čerstvé stopě, často býval pryč celé dny a noci. Nemám tušení, v kolik se vrátil, ale když jsem po ránu sešel k snídani, seděl již u stolu s šálkem kávy v jedné ruce a s novinami v druhé, docela svěží a upravený.
„Omluvíte mne snad, že jsem se dal do snídaně bez vás, Watsone,“ řekl mi, „ale jistě si vzpomínáte, že čekáme dost časně ráno svého klienta.“
„Jistě, vždyť už je po deváté,“ odpověděl jsem. „Ani by mě nepřekvapilo, kdyby se tu teď objevil. Zdálo se mi aspoň, že jsem zaslechl zvonek.“
Byl to skutečně náš přítel finančník. Úplně mnou však otřáslo, jak strašlivě se změnil. Jindy tak široký a masivní obličej měl teď ztrhaný a propadlý a vlasy jakoby nejméně o odstín bělejší. Vstoupil tak unaveně a malátně, že to působilo ještě bolestněji než jeho včerejší prudkost, a ztěžka se sesul do křesla, které jsem mu přistrčil.
„Nevím, čeho jsem se dopustil, že mám být tak krutě trestán,“ zahořekoval. „Před dvěma dny jsem byl ještě šťastný a zámožný člověk a neměl jsem na světě jedinou starost. A teď mám dožít svůj život docela opuštěn a zneuctěn. Stíhá mě neštěstí za neštěstím. Opustila mě i má neteř Marie.“
„Cože, opustila vás?“
„Ano, ráno jsme našli její postel netknutou, pokoj prázdný a na stole v hale mě čekal dopis. Večer jsem jí spíš ze zármutku než ze zlosti vyčetl, že kdyby se byla provdala za mého syna, mohlo to s ním jinak dopadnout. A to jsem asi neměl dělat. Marie se ve svém dopise odvolává na mou výčitku: ,Můj nejdražší strýčku, stále si myslím, že jsem celé to neštěstí uvalila na Vaší hlavu já a že kdybych se byla zachovala jen trochu jinak, nemuselo k té strašlivé tragédii dojít. Již nikdy bych nemohla při takovém pomyšlení být šťastna pod Vaší střechou, a musím proto od Vás odejít navždy. Nestrachujte se o moji budoucnost, neboť je o ni postaráno, a hlavně po mně, prosím Vás, nepátrejte, bylo by to zcela zbytečné a nijak byste mi tím neprospěl. Zaživa i po smrti věčně Vám oddaná Marie.’ Co může ten dopis znamenat, pane Holmesi? Myslíte, že naráží na sebevraždu?“
„Ne, na nic takového. Je to snad nejlepší možné řešení. Domnívám se, pane Holdere, že budete mít brzy po starostech.“
„Opravdu? Co to říkáte? Vy jste se něco dověděl, pane Holmesi, něco jste vypátral! Kde jsou drahokamy?“
„Pokládal byste tisíc liber za každý z nich za příliš přehnanou sumu?“
„Dal bych i deset tisíc.“
„To by snad ani nebylo nutné. Tři tisíce k urovnání stačí. A k tomu snad ještě malá odměna. Máte s sebou šekovou knížku? Tady je pero. Napište raději rovnou čtyři tisíce.“
S úplně omráčeným výrazem vyplnil bankéř žádaný šek. Holmes přistoupil ke svému psacímu stolu, vzal z něho malý trojhranný kousek zlata se třemi drahokamy a hodil jej na stůl.
Náš klient jej s radostným výkřikem popadl.
„Našel jste je!“ zvolal. „Jsem zachráněn! Jsem zachráněn!“
Jeho radost byla stejně tak vášnivá jako včerejší smutek a bankéř si něžně tiskl zachráněné drahokamy k hrudi.
„Ještě však někomu něco dlužíte, pane Holdere,“ řekl dost přísně Sherlock Holmes.