,Ne,’ řekla jsem poněkud zaražena jeho slovy.
,Anebo kdybychom vám třeba řekli, abyste se posadila tu i onde, neurazila byste se, že?’
„Jistěže ne.’
,A co kdybychom vás požádali, abyste si ostříhala vlasy, než k nám přijedete?’
Nemohla jsem ani uvěřit svým uším. Snad jste si všiml, pane Holmesi, že mám dost bohaté vlasy zvláštního kaštanového odstínu, a vždycky jsem je pokládala za svou největší okrasu. Ani ve snu by mě nenapadlo takhle nazdařbůh je obětovat.
,To je bohužel zcela vyloučeno,’ řekla jsem. Pán mne dychtivě pozoroval svýma drobnýma očima a všimla jsem si, jak mu po mých slovech přeběhl přes obličej jakýsi stín.
,Jenže já na tom musím naneštěstí trvat,’ pravil. ,Je už to takový rozmar mé ženy, a jak sama víte, madam, ženským rozmarům se musí někdy ustoupit. Nejste tedy ochotna dát se ostříhat?’
,Ne, pane, to bych opravdu nemohla,’ odpověděla jsem pevně.
,Co se dá dělat, tím to tedy padá. Škoda, protože v jiných ohledech byste se nám hodila moc dobře. Budu si muset v tom případě prohlédnout ještě několik mladých dam, slečno Stoperová.’
Vedoucí kanceláře se po celou dobu našeho rozhovoru přehrabovala ve svých papírech a na žádného z nás ani nepromluvila, ale teď se na mě podívala tak dopáleně, až jsem ji chtě nechtě podezírala, že ji mé odmítnutí připravilo o slušnou provizi.
,Přejete si, abychom vás i nadále vedli ve svých záznamech?’ zeptala se mne.
,Ano, buďte tak laskavá, slečno Stoperová.’
,Připadá mi to téměř zbytečné, když takto odmítáte nejvýtečnější nabídky,’ řekla mi ostře. ,Těžko od nás můžete očekávat, že se budeme kdovíjak namáhat, abychom vám sehnali další takovou možnost. Sbohem, slečno Hunterová.’ Udeřila do gongu na stole a sluha mne vyvedl z kanceláře.
Když jsem však přišla domů, pane Holmesi, a našla v zásobárničce poslední zbytky a na stole několik účtů, začala jsem si říkat, že jsem se možná zachovala pošetile. Ti lidé mají sice zvláštní vrtochy a očekávají poslušnost v nejpodivnějších ohledech, ale aspoň jsou ochotni za svou výstřednost zaplatit. Jen málokterá vychovatelka v Anglii dostává sto liber ročně. A co jsou mi koneckonců platné mé vlasy? Mnoha ženám krátký účes jen prospěl a třeba bych patřila mezi ně i já. Druhého dne jsem si už skoro myslela, že jsem udělala chybu, a třetího dne jsem o tom byla přesvědčena. Málem jsem již zapřela svou hrdost a zašla se optat do zprostředkovatelny, není–li místo ještě volné, ale tu jsem najednou dostala dopis přímo od onoho gentlemana. Mám jej s sebou a přečtu vám jej.
U měděných buků, pošta Winchester
Milá slečno Hunterová, slečna Stoperová mi dala laskavě Vaši adresu a píši Vám ještě z domova, abych se zeptal, jestli jste náhodou svoje rozhodnutí znovu neuvážila. Má paní by byla velmi ráda, kdybyste k nám přijela, neboť jste se jí podle mého popisu nesmírně zalíbila. Jsme ochotni platit Vám třicet liber čtvrtletně, to jest 120 ročně, abychom Vás trochu odškodnili za menší, možná trošičku nepříjemné nároky, které si na Vás při svých rozmarech budeme klást. Nejsou však tolik nepříjemné. Má žena si například potrpí na určitý odstín ostré modři a snad byste byla ochotna chodit dopoledne po domě v takových šatech. Nemusela byste si ovšem dělat výlohy a kupovat si je sama, máme doma podobné šaty patřící naší drahé dceři Alici (která je nyní ve Filadelfii) a jistě by Vám dobře padly. Pokud bychom na Vás chtěli, abyste se posadila tu i onde nebo se bavila, jak Vás požádáme, určitě by Vám to nijak nemuselo vadit. Co se Vašich vlasů týče, je jich nesporně škoda, protože i za našeho krátkého rozhovoru jsem si musel povšimnout, jak jsou krásné, ale nezbývá mi bohužel než zůstat v tomto bodě pevný, a doufám jen, že zvýšený plat Vám ztrátu poněkud vynahradí. Pokud jde o Vaše povinnosti k dítěti, budou velice snadné. Pokuste se prosím, přijet a já Vás budu očekávat s bryčkou ve Winchesteru. Napište jen, kterým vlakem pojedete.
S nejsrdečnějším pozdravem Váš Jephro Rucastle
To tedy je dopis, který jsem právě dostala, pane Holmesi, a rozhodla jsem se, že nabídku přijmu. Napadlo mne však, že než se odhodlám ke konečnému kroku, měla bych ještě předložit celou věc k uvážení vám.“
„Jestliže jste se již rozhodla, slečno Hunterová, je tím vše vyřešeno,“ řekl Holmes s úsměvem.
„Ale neradil byste mi, abych nabídku spíše odmítla?“
„Přiznám se vám, že bych nikterak neuvítal, kdyby se o takové místo ucházela má sestra.“
„Co tím myslíte, pane Holmesi?“
„Nemám bohužel informace. A nemohu vám proto ještě nic říci. Sama jste k nějakému názoru nedospěla?“
„Zdá se mi, že je tu jen jedno možné řešení. Pan Rucastle mi připadal jako nesmírně hodný, dobrosrdečný člověk. Třeba má pomatenou ženu a nechce, aby se to dostalo na veřejnost, protože by ji mohli vzít do ústavu, a tak jí raději vychází vstříc ve všech jejích rozmarech a snaží se zabránit tím výbuchu.“
„To je dost možné řešení — a pokud jsme zatím s věcí obeznámeni, jediné, které by bylo přijatelné. Ale na každý pád mi ta domácnost nepřipadá zvlášť vhodná pro mladou dámu.“
„Ale ty peníze, pane Holmesi, ty peníze!“
„Ano, jistě, plat je to dobrý — až příliš dobrý. A to mně právě znepokojuje. Proč by vám měli platit sto dvacet liber ročně, když si mohou za čtyřicet ještě vybírat? Za tím musí být nějaký pádný důvod.“
„Myslela jsem si, že když vám všechno vysvětlím, spíše mne pochopíte, obrátím‑li se k vám později o pomoc. Kdybych věděla, že za mnou stojíte, hned bych měla víc odvahy.“
„Rozhodně můžete odjet s tímto přesvědčením. Ujišťuji vás, že váš problém vypadá nejzajímavěji ze všech, které se mi v posledních několika měsících naskytly. Je na něm cosi úplně nového. Kdybyste upadla do jakýchkoli pochybností anebo nebezpečí — “
„Nebezpečí! Jaké nebezpečí předvídáte?“
Holmes vážně zavrtěl hlavou. „Jakmile bychom je mohli definovat, přestává být nebezpečím,“ řekl. „Ale kdykoli mě budete potřebovat, ve dne či v noci, pošlete telegram a přijedu vám na pomoc.“
„To mi úplně stačí.“ Slečna Hunterová svižně povstala ze židle a všechna úzkost jí vymizela z obličeje. „Pojedu teď do Hampshiru s naprostým klidem. Napíši rovnou panu Rucastlovi, obětuji své ubohé vlasy a zítra se rozjedu do Winchesteru.“ Vděčně ještě Holmesovi poděkovala, s oběma se s námi rozloučila a hbité zas vyšla z pokoje.
„Alespoň že se ta mladá dáma o sebe umí zřejmě postarat,“ řekl jsem, když jsme slyšeli, jak rychle a pevně sestupuje ze schodů.
„A bude to asi potřebovat,“ řekl Holmes vážně. „Moc bych se mýlil, jestli o ní za pár dní neuslyšíme znovu.“
Netrvalo dlouho a Holmesova předpověď se splnila. Uplynulo čtrnáct dní a já se často přistihl, jak se v myšlenkách vracím k osamělé dívce a uvažuji, na jakou podivnou postranní pěšinku lidské zkušenosti asi zabloudila. Mimořádný plat, podivné podmínky a nevelké povinnosti, to vše svědčilo o něčem nenormálním, i když jsem nedokázal uhodnout, zda jde o pouhý rozmar, či spiknutí a je‑li ten člověk lidumil, nebo zločinec. I na Holmesovi jsem pozoroval, že často prosedí půl hodiny se staženým obočím a zamyšleným výrazem, ale když jsem se o věci zmínil, odbyl ji mávnutím ruky. „Informace! Potřebuji informace a zase informace!“ zvolal netrpělivě. „Bez hlíny cihly neuhnětu.“ A nakonec vždycky dodal, že jeho sestra by jakživa takové místo nesměla přijmout.