„Mě však zajímají všechny podrobnosti,“ odpověděl můj přítel, „ať se vám zdají podstatné nebo ne.“
„Vynasnažím se, abych nevynechala nic důležitého. Jedno mne na domě hned dost nepříjemně zarazilo, a to vzezření a chování služebnictva. Jsou to vlastně jen dva lidé, manželé. Toller, neboť tak se muž jmenuje, je hrubý neotesanec s prošedivělými vlasy a knírem a v jednom kuse z něj táhne alkohol. Co jsem v domě, byl už dvakrát úplně opilý, ale panu Rucastlovi to zřejmě vůbec nevadí. Jeho žena je vysoká a silná, má zatrpklý obličej a mlčenlivá je jak paní Rucastlová, ale zdaleka ne tak sympatická. Jsou to velice nepříjemní lidé, ale naštěstí trávím celé dny v dětském a ve svém pokoji, které leží vedle sebe v jednom křídle budovy. První dva dny po příjezdu k Měděným bukům mi uplynuly celkem klidně, ale třetího dne přišla paní Rucastlová hned po snídani za manželem a cosi mu pošeptala.
,Ach ano,’ řekl pan Rucastle a otočil se ke mně. ,Jsme vám nesmírně zavázáni, slečno Hunterová, že jste tak vyhověla našim libůstkám a dala si ostříhat vlasy. Musím vás ujistit, že vám to ani maličko neubralo na kráse. A teď uvidíme, jak vám sluší ty ostře modré šaty. Čekají vás už rozložené na posteli ve vašem pokoji a byli bychom vám velmi vděční, kdybyste byla tak hodná a oblékla si je.’
Šaty, které mi připravili, měly zvláštní odstín modře. Byly z prvotřídní látky, jakési zvláštní vlny, ale hned se na nich poznalo, že je už někdo nosil. Nemohly mi lépe padnout, ani kdybych je měla šité na míru. Když mě v nich pan Rucastle s paní viděli, úplně se rozplývali nadšením, které mi připadalo až přehnané. Čekali na mne v salónu, velikém pokoji, který se prostírá podél celého průčelí domu a má tři vysoká okna sahající až k podlaze. Ke střednímu oknu byla přistavena židle, obrácená opěradlem ven. Byla jsem vybídnuta, abych se na ni posadila, a potom začal pan Rucastle přecházet sem a tam po druhé straně pokoje a vykládat mi nejsměšnější historky, jaké jsem kdy slyšela. Neumíte si ani představit, jak byl legrační, a já se musela smát, že jsem sotva dechu popadala. Paní Rucastlová však nemá zřejmě nejmenší smysl pro humor, protože se ani neusmála a jen tam seděla s rukama v klíně a se smutným úzkostným úsměvem. Asi tak za hodinu pan Rucastle najednou poznamenal, že už je načase, abychom se trochu pustili do práce, a požádal mne, ať se převléknu a jdu do dětského pokoje za malým Edvardem.
Za dva dny nato se celé představení opakovalo za přesně stejných okolností. Opět jsem se musela převléknout, posadit se u okna a od srdce jsem se nasmála všem historkám, jichž měl můj zaměstnavatel nepřeberný repertoár a uměl je neodolatelně vykládat. Pan Rucastle mi potom podal nějaký nevalný románek, odsunul mi židli trošičku stranou, abych si při čtení nestínila, a požádal mne, ať mu chvíli nahlas čtu. Začala jsem uprostřed kapitoly a četla asi deset minut, když tu mi najednou v polovině věty z ničehož nic nařídil, ať toho nechám a převléknu se.
Jistě si umíte, pane Holmesi, představit, jak ráda bych se byla dopátrala, co má to zvláštní divadlo znamenat. Povšimla jsem si, že Rucastlovi dbají vždy velice o to, abych seděla s obličejem odvráceným od okna, a přímo mě stravovala touha přesvědčit se, co se děje za mými zády. Zprvu se mi to zdálo zhola nemožné, ale brzy jsem si vymyslela, jak na to. Rozbilo se mi příruční zrcátko a tu jsem přišla na šťastný nápad a schovala jsem si střípek do kapesníku. Při nejbližší příležitosti jsem si uprostřed všeho smíchu najednou přiložila kapesník k očím, a když jsem ho trošičku natočila, mohla jsem se konečně podívat, co se za mnou děje. Přiznám se vám však, že jsem byla zklamaná. Nedělo se tam vůbec nic.
To se mi alespoň zdálo na první pohled. Když jsem se však podívala ještě jednou, povšimla jsem si, že na southamptonské silnici stojí jakýsi menší muž s bradkou a v šedém obleku, a zdálo se mi, že se dívá přímo na mne. Je to hlavní silnice, takže po ní pořád někdo chodí. Ten člověk stál však opřen o plot, který ohrazuje naši louku, a díval se na mne velmi dychtivě. Spustila jsem kapesník, pohlédla na paní Rucastlovou a tu jsem zjistila, že si mne moje paní upřeně a zpytavě prohlíží. Neřekla ani slovo, ale určitě si domyslela, že držím v ruce zrcátko a dívám se, co se za mnou děje. V té chvíli ihned povstala. ,Jephro,’ řekla, ,na silnici postává nějaký drzý chlap a prohlíží si slečnu Hunterovou.’
,Není to nějaký váš známý, slečno Hunterová?’ zeptal se mne pan Rucastle.
,Ne, já tady vůbec nikoho neznám.’
,Proboha, to je ale drzost! Otočte se laskavě a pokyňte mu, aby odešel.’
,Jistě by se hodilo lépe, kdybych si ho nevšímala?’
,Ne, ne, to by se nám tu potloukal pořád. Jen se laskavě obraťte a ukažte mu, ať si jde po svých.’
Učinila jsem, jak mi přikázal, a paní Rucastlová hned stáhla žaluzii. To bylo před týdnem a od té doby jsem už ani jednou v okně neseděla, neoblékla si modré šaty ani neviděla toho muže na silnicí.“
„Pokračujte prosím,“ řekl Sherlock Holmes. „Vaše vyprávění je nanejvýš zajímavé.“
„Obávám se, že vám musí připadat trochu nesouvislé, a třeba se ukáže, že různé ty zážitky, o nichž vám vyprávím, ani mnoho společného nemají. Hned prvního dne, kdy jsem byla U měděných buků, mne pan Rucastle zavedl k malé kůlně, postavené za dveřmi od kuchyně. Jak jsem se k ní blížili, zaslechla jsem hlasité řinčení řetězu a hluk, jako když tam pobíhá jakési veliké zvíře.
,Podívejte se,’ vybídl mě pan Rucastle a ukázal mi škvíru mezi dvěma prkny, ,není to krasavec?’
Nahlédla jsem dovnitř a spatřila dvě žhnoucí oči a jakési tělo schoulené ve tmě.
,Jen se nebojte,’ řekl můj zaměstnavatel a srdečně se smál mému leknutí. ,To je jen Carlo, můj pes. Říkám sice můj, ale vlastně si s ním dovede poradit jenom můj kočí, starý Toller. Krmíme ho jen jednou denně, a ještě ne moc, takže je pořád hladový jak vlk. Toller ho na každou noc pouští ven a bůh pomoz zloději, který by se mu dostal do spárů. Ne aby vás pro všechny svaté někdy napadlo vyjít si pod nějakou záminkou z domu, protože tady jde opravdu o život!’
Nebylo to nikterak zbytečné varování, protože dvě noci nato jsem náhodou asi ve dvě hodiny vyhlédla z okna své ložnice. Byla překrásná měsíční noc a trávník před domem zalévalo stříbrné světlo, takže se celý třpytil. Stála jsem okouzlena poklidnou krásou scenérie, když tu jsem si pojednou uvědomila, že se ve stínu pod měděnými buky cosi pohnulo. Vzápětí se to už vynořilo v měsíčním světle a viděla jsem, co to je. Byl to obrovský pes, veliký jak tele, žlutohnědý, s převislým podbradkem, černou mordou a obrovskými vyčnělými kostmi. Pomalu přešel přes trávník a zmizel mi ve tmě na druhé straně. Zalekla jsem se toho příšerného tichého hlídače víc, než by mě myslím dokázal vystrašit nějaký lupič.
A teď vám musím povědět, co se mi stalo za velmi podivnou věc. Jak víte, dala jsem se v Londýně ostříhat a uložila jsem si vlasy ve velkém vrkoči na dně kufru. Jednoho večera, kdy dítě už spalo, jsem si krátila dlouhou chvíli prohlížením nábytku a přerovnáváním svých drobností. Mám v pokoji starý prádelník s třemi zásuvkami, z nichž horní dvě byly prázdné a třetí až dole zamčená. Do prvních dvou jsem si uložila prádlo, a protože jsem potřebovala ještě leccos vybalit, pochopitelně mě zlobilo, že nemohu použít i třetí zásuvku. Napadlo mne, že možná zůstala zamčena nedopatřením, a tak jsem vyndala svazek klíčů a zkoušela ji otevřít. Hned první zapadl do zámku jak ulitý a snadno jsem zásuvku otevřela. Byla v ní jedna jediná věc a určitě byste neuhodl co. Vrkoč mých vlasů.