Holmes i já jsme naslouchali jejímu neobyčejnému vyprávění jak očarováni. Potom můj přítel povstal a začal přecházet s rukama v kapsách a s velmi vážným výrazem ve tváři sem a tam po místnosti.
„Je Toller ještě opilý?“ zeptal se.
„Ano. Slyšela jsem, jak si jeho žena stěžuje paní Rucastlové, že neví, co s ním.“
„To je jen dobře. A Rucastlovi budou večer pryč?“
„Ano.“
„Je v domě sklep s pořádným pevným zámkem?“
„Jistě, ukládá se tam víno.“
„Zachovala jste se v celé té záležitosti jak velmi odvážná a statečná dívka, slečno Hunterová. Myslíte, že byste dokázala podniknout ještě něco, k čemu je třeba značné odvahy? Nežádal bych to po vás, kdybych nevěděl, že jste naprosto výjimečná žena.“
„Pokusím se. A co bych měla udělat?“
„V sedm hodin přijdeme, můj přítel a já, k Měděným bukům. Rucastlovi budou již pryč a Toller, jak doufám, neschopný pohybu. Zbývá jen paní Tollerová, ale není vyloučeno, že by mohla ztropit poprask. Velmi byste nám práci ulehčila, kdybyste ji poslala pod nějakou záminkou do sklepa a otočila za ní klíčem.“
„Zařídím to.“
„Výborně. A pak se na celou věc podíváme jaksepatří. Je ovšem jen jediné pravděpodobné vysvětlení. Rucastlovi vás k sobě povolali, abyste někoho zpodobňovala, někoho, kdo je uvězněn v tom pokojíku. To je nad slunce jasnější. Pokud jde o to, kdo je tam uvězněn, pak jsem si zcela jist, že je to slečna Alice Rucastlová, o níž, pokud si správně pamatuji, tvrdí její otec, že odjela do Ameriky. Vybral si vás bezpochyby proto, že ji připomínáte výškou, postavou i barvou vlasů. Nejspíše prodělala nějakou nemoc a musela se dát ostříhat, a tak jste samozřejmě musela obětovat vlasy i vy. Úplnou náhodou jste přišla na její cop. Muž na silnici byl bezpochyby její přítel — a možná i snoubenec — a protože jste sedávala u okna v jejích šatech a tolik jí byla podobná, a protože kdykoli vás viděl, jste se smála, usoudil zřejmě z vašeho veselí a později i pohybu, jímž jste mu naznačovala, aby odešel, že slečna Rucastlová je zcela spokojená a nepřeje si již, aby jí projevoval zájem. Psa pouštějí na noc ven, aby mu znemožnili veškeré pokusy jakkoli se s ní domluvit. Až potud je mi vše jasné. Nejzávažnějším bodem celého případu je ovšem povaha dítěte.“
„Co s tím má proboha dítě společného?“ zvolal jsem.
„Můj milý Watsone, jako lékař si přece den co den ověřujete sklony dítěte tím, že zkoumáte jeho rodiče. Což nechápete, že může mnohé napovědět i opačný postup? Často jsem pochopil povahu rodičů teprve tehdy, když jsem dost dlouho pozoroval jejich děti. A založení tohoto dítěte je abnormálně kruté; ten chlapec je krutý jen proto, že ho to těší, a ať již zdědil tuto vlastnost po svém usměvavém otci, což se mi zdá nejpravděpodobnější, nebo po matce, nevěští to pro ubohé děvče, které je v jejich moci, nic dobrého.“
„Určitě máte pravdu, pane Holmesi,“ zvolala naše klientka. „Vybavuje se mi na tisíc maličkostí, které jen potvrzují, jak přesně jste to vystihl. Ach, neztrácejme již ani okamžik, ať té ubohé dívce pomůžeme.“
„Musíme jednat velmi obezřele, neboť máme co dělat s nesmírně prohnaným člověkem. Do sedmi hodin nemůžeme podniknout nic. Ale v sedm jsme u vás a pak již tu záhadu brzy vyřešíme.“
Svoje slovo jsme splnili, neboť jsme zanechali bryčku v nedalekém zájezdním hostinci a přesně v sedm dorazili k domu U měděných buků. I kdyby na prahu nestála usmívající se slečna Hunterová, poznali bychom byli dům podle skupinky stromů, jejichž temné listí zářilo v zapadajícím slunci jak naleštěný kov.
„Povedlo se vám to?“ zeptal se Holmes.
Odněkud zdola se rozléhalo hlasité bušení. „To bouchá paní Tollerová ve sklepě,“ řekla slečna Hunterová. „A její manžel chrápe v kuchyni na podlaze. Tady jsou klíče, duplikáty klíčů pana Rucastla.“
„Vedla jste si opravdu báječně!“ zvolal nadšeně Holmes. „A teď nám ukažte, kudy jít, ať brzy dořešíme tu temnou záležitost.“
Vystoupili jsme nahoru po schodech, odemkli dveře a následovali slečnu Hunterovou úzkou chodbičkou až k zabarikádovaným dveřím, které nám včera popsala. Holmes rozřízl provaz a odstranil železnou tyč. Pak začal zkoušet jeden klíč po druhém, ale žádný do zámku nezapadal. Z pokojíku se neozýval ani sebemenší šramot a Holmesovi se to ticho zřejmě nelíbilo, neboť se vážně zachmuřil.
„Doufám, že nejdeme pozdě,“ řekl. „Raději tady počkejte, slečno Hunterová. Vy se, Watsone, opřete ramenem do těch dveří a uvidíme, jestli se dostaneme dovnitř.“
Dveře byly staré a chatrné a pod naším společným náporem rázem povolily. Vpadli jsme oba do pokoje. Ten však byl prázdný. Nebyl tu žádný nábytek, jen úzká postel se slamníkem, malý stolek a košíček s nějakým šitím. Vikýř nahoře byl otevřený a vězeňkyně pryč.
„Zase tu provedli nějakou ničemnost,“ řekl Holmes. „Ten chlap určitě uhodl, k čemu se slečna Hunterová chystá, a svoji oběť unesl.“
„Ale jak?“
„Vikýřem. Hned se přesvědčíme, jak to dokázal.“ Vyšvihl se na střechu. „Samozřejmě,“ zvolal. „Je tady dlouhý lehký žebřík opřený o okap. Tak po něm tedy slezli.“
„Ale to přece není možné,“ řekla slečna Hunterová. „Když Rucastlovi odjížděli, žebřík tu ještě nebyl.“
„Zřejmě se vrátil a provedl to. Říkal jsem vám, že je to prohnaný a nebezpečný chlap. A ani by mě nepřekvapilo, kdyby teď běžel po schodech, slyším tam nějaké kroky. Měl byste si, Watsone, připravit revolver.“
Ještě to téměř nedořekl a do dveří vpadl tlustý hřmotný chlap s těžkou sukovicí v ruce. Slečna Hunterová vykřikla a ucouvla před ním ke zdi, ale Holmes se vrhl kupředu a postavil se mu tváří v tvář.
„Vy ničemo!“ zvolal. „Kde máte dceru?“
„Na to bych se měl ptát já vás,“ zaječel muž. „Vy zloději! Vy špehové zlodějští! Ale teď jsem vás přistihl, co? A mám vás pěkně v hrsti! Však vám to taky ukážu!“ Otočil se, a co mu nohy stačily, hlučně seběhl ze schodů.
„Utíká pro psa!“ vykřikla slečna Hunterová.
„Mám přece revolver,“ utěšoval jsem ji.
„Zavřete raději hlavní dveře!“ zvolal Holmes a všichni jsme se společně řítili dolů po schodech. Ještě jsme ani nebyli v hale, když jsme zaslechli štěkot obrovského psa a potom děsivý bolestný výkřik a strašný úzkostný jek, který nám přímo rval uši. Z postranních dveří vyvrávoral jakýsi starší chlapík se zarudlým obličejem a roztřesenýma nohama.
„Můj ty bože!“ zvolal. „Někdo pustil psa! A on nedostal dva dny žrát. Honem, pospěšte si, než bude pozdě!“