Vyběhli jsme s Holmesem z domu, řítili se dozadu ke kůlně a Toller klopýtal za námi. Před sebou jsme spatřili obrovské vyhladovělé zvíře s černou mordou zahryzlou do Rucastlova hrdla a pod ním Rucastla svíjejícího se na zemi a ječícího děsem. Vrhl jsem se k nim, rozrazil psovi lebku a zvíře se prudce převalilo, pořád ještě zakousnuto nenasytnými bílými tesáky do záhybů na krku svého pána. Dalo nám mnoho práce, než jsme je od sebe odtrhli, a Rucastla jsme pak odnesli živého, ale zle pokousaného do domu. Položili jsme ho na pohovku v salónu, a když jsem nejprve poslal vystřízlivělého Tollera, aby vyřídil paní, co se stalo, snažil jsem se mu alespoň trochu zmírnit bolesti. Stáli jsme všichni kolem něj, když tu se otevřely dveře a vstoupila vysoká vyzáblá žena.
„Paní Tollerová!“ zvolala slečna Hunterová.
„Ano, slečno. Pan Rucastle mi odemkl, když se vrátil, a pak běžel teprv za vámi. Ale jaká škoda, že jste mi, slečno, nesvěřila, co chcete udělat, hned bych vám byla řekla, že se namáháte zbytečně.“
„Aha!“ řekl Holmes a dychtivě se na ni zadíval. „Paní Tollerová je zřejmě do celé věci dobře zasvěcena.“
„Ano, pane, jsem, a ráda vám řeknu všechno, co vím.“
„Posaďte se tedy prosím, ať si vás poslechneme, neboť se musím přiznat, že několik věcí je pro mne ještě temnou záhadou.“
„Však vám je brzy vyjasním,“ řekla paní Tollerová, „a byla bych vám to vysvětlila hned, jen kdybych se dostala ze sklepa. Jestli tohle všechno přijde před policejní soud, tak si pamatujte, že jsem vždycky stála při vaší přítelkyni a že jsem měla ráda i slečnu Alici.
Ona nebyla slečna Alice doma šťastná, aspoň ne od té doby, co se jí otec znovu oženil. Pořád ji odstrkovali a nesměla do ničeho ani promluvit, ale nejhorší bylo, když se u jedné přítelkyně seznámila s panem Fowlerem. Jak jsem se aspoň doslechla, měla nárok na nějaké dědictví, ale byla chudinka vždycky tak tichá a trpělivá, že se o něm jakživa slovem nezmínila a všechno nechávala na panu Rucastlovi. Věděl, že se jí bát nemusí, ale jak si uvědomil, že by si mohla najít manžela a ten že by potom jistě žádal, co mu po právu náleží, rozhodl se, že jí v tom radši zabrání. Nejdříve na ní chtěl, aby mu podepsala nějaký dokument, že ať se vdá nebo ne, má na její peníze právo on.
Když odmítala, naléhal na ni tak dlouho, až z toho dostala mozkovou horečku a šest neděl se potácela mezi životem a smrtí. Pak se konečně pozdravila, ale byla jak pouhý stín a i ty krásné vlasy jí ustřihli, jenže její mládenec se tím nedal nijak odradit a zůstal jí věrný jak pravý muž.“
„Ach tak,“ řekl Holmes, „z toho, co jste nám laskavě vysvětlila, je mi už záležitost naprosto jasná a zbytek si dovedu domyslet. Pan Rucastle pak zřejmě přistoupil k metodě věznění?“
„Ano, pane.“
„A přivezl z Londýna slečnu Hunterovou, aby se zbavil nepříjemné vytrvalosti pana Fowlera.“
„Opravdu, tak to bylo, pane.“
„Jenže pan Fowler se hned tak odbýt nedal, jako ostatně žádný dobrý námořník, a obléhal dům tak dlouho, až se s vámi dohodl a pomocí jistých argumentů, zřejmě i pěkně šustivých, vás nakonec přesvědčil, že jeho zájmy se kryjí s vašimi.“
„Pan Fowler je moc laskavý a štědrý gentleman,“ odpověděla vážně paní Tollerová.
„A proto se také postaral, aby vašemu dobrému muži nikdy nechybělo něco k napití a aby tu čekal žebřík připravený na chvíli, kdy váš pán odejde z domu.“
„Přesně tak se to stalo, pane.“
„Pak bychom se vám měli omluvit, paní Tollerová,“ řekl Holmes, „neboť jste rozhodně objasnila vše, čemu jsme dosud nerozuměli. Ale teď již přichází místní lékař s paní Rucastlovou a mám dojem, Watsone, že bychom měli nejspíše doprovodit slečnu Hunterovou do Winchesteru — zdá se mi totiž, že náš locus standi je tu poněkud pochybený.“
Tak byla tedy vyřešena záhada zlověstného domu, před jehož vchodem rostly nádherné měděné zbarvené buky. Pan Rucastle zranění nepodlehl, ale stal se z něj zlomený člověk udržovaný naživu jen péčí své oddané manželky. Pořád u sebe mají své staré sluhy, kteří toho pravděpodobně vědí o Rucastlově minulém životě tolik, že se s nimi jen těžko může rozloučit. Pan Fowler a slečna Rucastlová byli den po svém útěku oddáni na zvláštní povolení v Southamptonu a panu Fowlerovi se dostalo vládního poslání na ostrově Mauritius. Pokud jde o slečnu Hunterovou, ztratil o ni můj přítel k mému značnému zklamání zájem, sotva pro něj přestala představovat jeden z jeho problémů, a teď je ředitelkou jakési soukromé školy ve Walsallu, kde prý si vede neobyčejně dobře.