,Ale jistě se o ně budou hlásit spousty zrzavých mužů,’ namítl jsem.
,Ani ne tolik, jak byste čekal,’ odpověděl mi Spaulding. ,Víte, právo na ně mají jen Londýňané a navíc dospělí. Ten Američan prý odjel ještě jako chlapec z Londýna a chtěl se svému starému městu nějak odvděčit. A slyšel jsem také, že kdo má vlasy jen světle ryšavé nebo temně zrzavé, se ani hlásit nemusí, přijmou prý jenom člověka s opravdu zářivou, plamenně ohnivou barvou. Kdybyste se chtěl přihlásit vy, pane Wilsone, stačí jen si tam zajít, ale třeba vám těch pár set liber za takovou štrapácí ani nestojí.’
Jak jste si snad povšimli, pánové, mají mé vlasy opravdu temný a živý odstín, takže jsem si řekl, že bych se v takové soutěži možná přece jen uplatnil. Vincent Spaulding byl patrně do celé věci podrobně zasvěcen a pomyslel jsem si, že by mi mohl být k užitku. Nařídil jsem mu proto, aby stáhl rolety a rozjel se rovnou se mnou. To víte, že si také rád trochu vyrazil, a tak jsme zavřeli krám a vydali se na adresu uvedenou v inzerátu.
Co živ budu, nikdy už asi něco takového neuvidím, pane Holmesi. Od severu, jihu, východu a západu se hrnul do City každý, kdo měl jen trochu nazrzlé vlasy, aby se přihlásil na inzerát. Na Fleet Street se mačkala jedna zrzavá hlava na druhé a Papežský dvůr vypadal jak kára prodavače pomerančů. Jakživ bych byl nevěřil, že se v celé Anglii najde tolik zrzků, co jich přilákal tenhle jediný inzerát. Svítili všemi odstíny — slámovým, citrónovým, pomerančovým, cihlovým, játrovým i hliněným — a někteří měli zas barvu irských setrů, ale jak Spaulding předpovídal, mohli se jen málokteří pochlubit opravdovým leskem živého plamene. Když jsem viděl, co jich tam čeká, nejradši bych byl v zoufalství všeho nechal, ale Spaulding nechtěl o něčem takovém ani slyšet. Sám nevím, jak to dokázal, ale nějak se protlačil, protáhl a prokličkoval davem a dovedl mě rovnou na schody vedoucí ke kanceláři. Po schodišti se sunuly dva proudy zrzků — jedni šli nahoru ještě plni naděje a druzí zklamaně sestupovali dolů, ale my jsme se mezi ně nějak vklínili a za chvilku jsme stáli v kanceláři.“
„Byl to rozhodně velmi zábavný zážitek,“ poznamenal Holmes, když se jeho klient odmlčel a osvěžil si pořádnou dávkou šňupacího tabáku paměť. „Pokračujte laskavě ve své nesmírně zajímavé výpovědi.“
„Kancelář byla prázdná až na dvě dřevěné židle a konferenční stolek a za ním seděl drobný mužík, který byl ještě zrzavější než já. Jak kolem procházeli zájemci, prohodil s každým pár slov, ale pak na nich na všech objevil nějakou chybu, která je ze soutěže vyřadila. Přece jen se nezdálo tak snadné to uvolněné místo dostat. Když jsme však přišli na řadu my, choval se ke mně drobný mužíček o moc přívětivěji než k ostatním, a jakmile jsme vstoupili, zavřel za námi dveře, aby si s námi mohl v klidu promluvit.“
,Tohle je pan Jabez Wilson,’ řekl můj pomocník, ,který je ochoten přijmout uvolněné místo ve Spolku.’
,A má k němu skutečně obdivuhodné předpoklady,’ odvětil druhý. ,Opravdu všechno, co žádáme. Nevzpomínám si, že bych kdy viděl tak krásnou barvu.’ Poodstoupil o krok dozadu, naklonil trochu hlavu a díval se mi tak upřeně na vlasy, že mi bylo až trapně. Pak ke mně pojednou přiskočil, chytil mne za ruku a vřele mi blahopřál k mému úspěchu.
,Jakékoli otálení by bylo ve vašem případě do nebe volající nespravedlností,’ řekl. ,Ale jistě mi prominete, když se přece jen napřed přesvědčím.’ S těmito slovy mne popadl oběma rukama za vlasy a zatahal za ně, až jsem vykřikl bolestí. ,Opravdu vám vyhrkly slzy,’ poznamenal, když mne pustil. ,Je tedy zřejmě všechno v pořádku. Víte, musíme se mít velmi na pozoru, protože jsme se již dvakrát nechali zmýlit parukou a jednou obarvením. Mohl bych vám toho o podobných podvodech navyprávět, až byste si navždycky znechutil lidskou povahu.’ Přistoupil k oknu a co nejhlasitěji zavolal, že místo je obsazeno. Zezdola se ozvalo zklamané mručení, zájemci se začali rozcházet do všech stran a nakonec nezbyla nablízku jediná zrzavá hlava až na mou a úředníkovu.
,Jmenuji se Duncan Ross,’ pravil ten pán, ,a pobírám rovněž důchod z nadace, kterou nám zanechal náš ušlechtilý dobrodinec. Jste ženat, pane Wilsone? Máte děti?’
Odpověděl jsem, že ne.
Nato se rázem zachmuřil.
,Jaká škoda!’ řekl vážně. ,To je skutečně velká překážka. Nesmírně mne mrzí, co mi tu říkáte. Nadace byla ovšem založena pro další rozšiřování a rozkvět rudovlasých a také pro jejich zachování. Že jste svobodný, je skutečně krajně nepříjemné.’
Užuž jsem propadal zklamání, pane Holmesi, protože jsem myslel, že místo přece jen nakonec nedostanu, ale pan Ross se chvilku rozmýšlel a potom prohlásil, že to přece jen půjde.
,V každém jiném případě,’ řekl, ,by měla závada osudné důsledky, ale má–li někdo vlasy jako vy, musíme mu to přičíst k dobru. Kdy byste se mohl ujmout svých povinností?’
,To nebude tak snadné, protože mám už svůj obchod,’ řekl jsem.
,Na to se neohlížejte, pane Wilsone,’ domlouval mi Vincent Spaulding. ,Však já to za vás zastanu.’
,Jakou bych měl pracovní dobu?’ otázal jsem se.
,Od deseti do dvou.’
V zastáváme se obchody uzavírají většinou večer, pane Holmesi, a hlavně ve čtvrtek a v pátek odpoledne, těsně před výplatami, takže se mi docela hodilo, že si mohu dopoledne trochu přivydělat. Kromě toho jsem věděl, že se mohu na Vincenta Spauldinga spolehnout a že zařídí všechno, co se vyskytne.
,To by mi velmi vyhovovalo,’ řekl jsem. ,A jaký je plat?’
,Čtyři libry týdně.’
,A práce?’
,Čistě formální.’
,Čemu říkáte čistě formální?’
,Musel byste po celou tu dobu setrvávat v kanceláři anebo alespoň v budově. Jakmile byste se jen jednou vzdálil, přijdete navždycky o místo. Poslední vůle je v tomto směru naprosto jasná. Kdybyste přes den odešel, porušujete její podmínky.’
,Vždyť jde jen o čtyři hodiny denně a ani by mi nenapadlo někam chodit,’ řekl jsem.
,Neplatí tady žádná omluva,’ upozornil mne pan Duncan Ross, ,nemoc, nějaké jednání, nic. Musíte setrvat na místě, anebo o své postavení přijdete.’
,A co mám dělat?’
,Budete opisovat Britskou encyklopedii. Tady v knihovně najdete první díl. Inkoust, pera a pijáky si musíte obstarat sám, ale stůl a židli vám poskytneme my. Můžete začít již zítra?’
,Samozřejmě,’ odpověděl jsem.
,Pak tedy sbohem, pane Wilsone, a dovolte mi, abych vám znovu blahopřál k významnému postavení, jež jste tak šťastně získal.’ Vypoklonkoval mne ze dveří a já se vracel i se svým pomocníkem domů, tak blažen štěstím, které mne potkalo, že jsem ani nevěděl, co říci a co si počít.
Přemýšlel jsem o tom všem celý den a k večeru mě dobrá nálada dočista přešla, protože jsem sám sebe přesvědčil, že celá ta věc musí být veliký humbuk anebo podvod, i když mě vůbec nenapadalo, k čemu by mohla sloužit. Připadalo mi naprosto k nevíře, že by někdo mohl udělat takovou poslední vůli a že by nějaká instituce byla ochotna zaplatit tolik peněz za něco tak snadného, jako je opisování Britské encyklopedie. Vincent Spaulding se snažil všemožně mě rozveselit, ale než jsem si šel lehnout, nevěřil jsem po všem tom přemýšlení vůbec ničemu. Ráno jsem se však rozhodl, že se přece jen podívám, co se bude dít, koupil jsem si za penci lahvičku inkoustu a s brkem a sedmi archy kancelářského papíru se vydal do Papežského dvora.
K mému překvapení a nadšení bylo všechno v naprostém pořádku. Stůl byl už pro mne připraven a pan Duncan Ross mě očekával, aby dohlédl, jak se pustím do práce. Ukázal mi, že mám začít písmenem A, a potom odešel, ale čas od času se přišel podívat, jestli si vím se vším rady. Ve dvě hodiny mi popřál příjemného dne, pochválil mne, kolik jsem toho opsal, a zamkl za mnou dveře kanceláře.