Zvolna se ke mně přiblížil snědý plný pán v kulaté, šikmo posazené bílé čepičce a bílém obleku. Čapka měla průhledný zelený štítek a zelenou pentli, na níž bylo napsáno: „Vítáme vás!“ V lalůčku levého ucha se blýskala klipsová náušnice s miniaturním přijímačem.
„Doufám, že jste měl příjemnou cestu,“ oslovil mě ten pán.
„Dobrý den,“ odpověděl jsem.
„Buďte u nás vítán. Jmenuji se Amadeus.“
„Těší mě, já jsem Ivan,“ představil jsem se také.
Lehce jsme se jeden druhému uklonili a zadívali se na autobusy, do kterých už se rozsazovali rekreanti... Vesele halasili a teplý větřík od nich po náměstí hnal nedopalky a zmačkané papírky od bonbónů. Na Amadeův obličej dopadl zelený stín štítku.
„Rekreanti,“ poznamenal můj společník. „Bezstarostná hlučná chasa. Teď je rozvezou po hotelích a všichni se okamžitě vrhnou na pláž.“
„Takovou vyjížďku na vodních lyžích bych si taky nechal líbit,“ připojil jsem se.
„Skutečně? To bych do vás nikdy neřekl. Na turistu v žádném případě nevypadáte.“
„V pořádku,“ uklidnil jsem ho. „Já jsem k vám přijel za prací.“
„Za prací? Vlastně máte pravdu, i kvůli něčemu takovému občas někdo přijede. Před dvěma lety tu byl Jonathan Kreis, maloval tu obraz.“ Zasmál se. „Pak ho v Římě ztřískal nějaký papežský nuncius, jméno už si nepamatuju.“
„Kvůli tomu obrazu?“
„Ne, to sotva. Nakonec nic nenamaloval. Dnem i nocí trčel v herně... Nedal byste si něco k pití?“
„Proč ne,“ souhlasil jsem. „Co mi poradíte?“
„Radit je mou příjemnou povinností,“ opáčil galantně Amadeus.
Oba jsme se zároveň sehnuli a sáhli po držadle kufru.
„Ale co vás nemá, já si to vezmu sám...“
„Nene,“ namítl Amadeus. „Vy jste tu host a já hostitel... Pojďme tamhle do baru, teď tam bude prázdno.“
Vešli jsme do dveří pod modrým plátěným přístřeškem. Amadeus mě posadil ke stolku, postavil kufr na volnou židli a šel k barovému pultu. Bylo tu příjemně chladno, tiše cvrčel klimatizátor. Amadeus se vrátil s plným podnosem. Stály na něm dvě vysoké sklenice a ploché mělké talíře se zlatavými kousky másla.
„Není to nijak silné, zato opravdu dobře vychlazené,“ upozornil mě Amadeus.
„Já po ránu taky nemám rád silné nápoje.“
Zvedl jsem sklenici a usrkl. Bylo to dobré.
„Nejlepší je každý doušek zajíst,“ poradil mi můj společník. „Pěkně doušek — máslo, doušek — máslo. Takhle...“
Kousky másla příjemně tály na jazyku. Podle mého názoru by se to bývalo docela dobře obešlo i bez nich. Chvíli jsme zpod přístřešku mlčky vyhlíželi na náměstí. Tiše předoucí autobusy jeden po druhém šustivě odjížděly do vzrostlých alejí. Připadaly mi poněkud neohrabané, ale v té neohrabanosti zároveň nechyběla jistá zvláštní vznešenost.
„Je tam ovšem dost hlučno,“ řekl Amadeus. „Báječné bungalovy, mnoho žen pro každé gusto, moře hned u ruky, ale žádné soukromí. Mám takový pocit, že by vám to nevyhovovalo.“
„Máte pravdu,“ přisvědčil jsem. „Hluk by mi vadil. A pak, Amadee, já nemám rekreanty rád. Nemůžu vystát, když všichni kolem mě poctivě a snaživě jásají.“
Amadeus přikývl a opatrně si vložil do úst další skrojek másla. Pozoroval jsem, jak žvýká. V soustředěném rytmu jeho spodní čelisti jsem tušil kus určité profesionality. Polkl a řekclass="underline"
„Kdepak, syntetika se nikdy nevyrovná přírodnímu produktu. To je totiž zcela jiná chuťová škála.“ Zahýbal rty, tichounce mlaskl a pokračoval. „Uprostřed města stojí dva přepychové hotely, ale jak to tak vidím...“
„Hotel by taky nebylo to pravé,“ přerušil jsem ho. „Bydlení v hotelu přináší spoustu povinností. A ještě jsem neslyšel, že by někdo dokázal napsat něco kloudného v hotelu.“
„V tomto ohledu bych s vámi tak docela nesouhlasil,“ namítl Amadeus a kritickým pohledem zhodnotil zbylý kousek másla. „Kdysi jsem četl jednu knížku a tam se psalo, že vznikla v hotelu Florida.“
„Aha,“ řekl jsem. „Máte pravdu. Ale vaše město přece nikdo neostřeluje z děl...“
„Z děl? To jistě ne. Každopádně to tu není pravidlem.“
„To jsem si mohl myslet. Jenže ono už je prokázáno, že dobrá věc se dá napsat jedině v ostřelovaném hotelu.“
Můj společník si poslední kousek másla nakonec přece jen vzal.
„Něco takového by asi šlo těžko,“ soudil zamyšleně. „Dneska se takové dělo strašně špatně shání. A byl by to drahý špás — hotel by přišel o svou klientelu.“
„Hotel Florida svého času taky přišel o veškerou klientelu. Hemingway tam žil sám.“
„Kdo?“
„Hemingway.“
„Aha... Ale to už je dlouho, že, to bylo snad někdy za fašistů. Časy se ovšem změnily, Ivane.“
„Ano,“ připustil jsem. „V naší době už nemá smysl psát o hotelích.“
„No dobře, čert vzal hotely,“ mávl rukou Amadeus. „Já už vím, co byste potřeboval. Vy byste potřeboval penzión.“ Vytáhl z kapsy notes. „Sdělte mi vaše podmínky, pokusíme se vybrat pro vás něco šikovného.“
„Penzión?“ zamyslel jsem se. „To nevím. Nějak se mi to nezdá, Amadee. Pochopte — prostě se nechci seznamovat s lidmi, se kterými se seznamovat nechci. To za prvé. A za druhé: Kdo dnes bydlí v soukromých penziónech? Taky rekreanti, jenže ti, kteří nemají na samostatnou vilku či chatu. A ti taky poctivě a snaživě jásají. Pořádají pikniky a noční dýchánky při kytaře. Kromě toho se zmocní každého, koho mají na dosah, a nutí ho do soutěží o nejdelší polibek. No a nakonec jsou to všechno zahraniční turisté. Kdežto mě zajímá vaše město, Amadee, vaše země. Vaši lidé. Já vám řeknu, co bych si představoval. Potřeboval bych útulný domek se zahrádkou. V rozumné vzdálenosti od středu města. Tichou rodinu s hospodyní. Za mimořádně žádoucí bych považoval mladou dcerku. Chápete?“
Amadeus se chopil prázdných sklenic, zaběhl s nimi k pultu a přinesl plné. Teď byla v nádobách čirá tekutina a na talířcích mnohapatrové jednohubky mikroskopických rozměrů.
„O jednom takovém útulném domku bych věděl,“ prohlásil Amadeus. „Vdově je pětačtyřicet, dceři dvacet, synkovi jedenáct. Dopijem a jedem. Myslím, že se vám to bude zamlouvat. Cena je přiměřená zvyklostem, i když to samozřejmě bude o něco dražší než v penziónu. Jste tu nadlouho?“
„Na měsíc.“
„Propánakrále! Jen na měsíc?“
„Ještě nevím, jak mi půjde práce od ruky. Možná se tu zdržím déle.“
„Zdržte se rozhodně,“ pronesl důrazně Amadeus. „Vidím, že vůbec nemáte představu, kam jste to vlastně přijel. Vy zkrátka nevíte, jak je tady u nás ohromně. Tady nemusíte přemýšlet absolutně o ničem.“
Dopili jsme, zvedli se a vyrazili pres náměstí zalité horkým sluncem k parkovišti. Amadeus, který si to čile, trochu kolébavě vykračoval po mém boku, si posunul zelený štítek, hluboko do čela a nedbale mával kufrem. Z celnice se vyrojila další várka turistů.
„Můžu vám něco naprosto upřímně říct?“ zeptal se najednou,
„Můžete,“ řekl jsem. Co jiného taky odpovědět? Už jsem na světě čtyřicet let, ale ještě jsem se nenaučil, jak se téhle nepříjemné otázce zdvořile vyhnout.