Obzvlášť příběh, který jí člověk vyprávěl, se stále vracel a hrál jí v hlavě jako vtíravá, dokola se opakující melodie. Liriel se opravdu líbil nečekaný zvrat na konci. Kdyby si drowové potrpěli na příběhy, právě tenhle by je dokázal zaujmout. Ačkoliv jeho poselství ji značně mátlo. Když jí člověk vyprávění nabídl, považovala to jen za podivný lidský zvyk, možná trochu podobný krutému slovnímu šermování drowů. Ale ne, celý příběh byl až příliš dobře vybraný a podobný tomu, k čemu mezi nimi nakonec došlo.
Stejně jako rolník, který zachránil vlka před lovci, i Liriel nejspíš zachránila v boji s hlubinnými netopýry mužův život. Podle drowích zvyků byl její následný nárok na jeho život naprosto oprávněný. Otroctví často vznikalo i na základě menšího práva. A nebo vůbec žádného.
„Staré služby jsou brzy zapomenuty,“ řekl jí muž v příběhu a následně ji obelstil a získal si zpět svobodu. Omlouval se snad předem za zrádné úmysly, a nebo ji rovnou varoval? Jestli tomu tak bylo, zvažovala Liriel s náznakem černého humoru, potom měl muž až příliš vyvinutý smysl pro spravedlnost!
Liriel však trápil i fakt, že mužův příběh se v mnoha směrech podobal těm, které četla ve staré knize lidského vědění. Vyprávěli si snad všichni lidé takové příběhy? Bylo vypravěčství přirozeným darem lidí, a nebo možná uměním, které si časem osvojili? Zdálo se jí neuvěřitelné, že by rasa s tak krátkým životem, kterou vždy považovala za méněcennou, mohla mít takhle poutavý zvyk.
Ještě tu ale byla jiná, lákavější možnost, která měla něco do činění s podobností mužova příběhu s těmi v knize. Říkal si Fjodor z Rašemenu. Kde takové místo mohlo být, neměla Liriel ponětí. Možná však daleko se plavící Rusové rozšířili svoji kulturu a kouzla do země modrookého člověka. Možná že rašemenský zvyk zvaný dajemma, tedy tradice posílat mladé muže na dalekou cestu, byl odkazem Fjodorových nepokojných předků.
Možná. Potíž byla v tom, že tohle se Liriel nikdy nedozví. Rašemen možná nutil své mladé k cestování a svobodným průzkumům, ale drowové z Menzoberranzanu měli na věc zcela jiný názor.
Liriel si povzdychla a odsunula stranou svitek, který předstírala, že čte. Ani se neobtěžovala svlékat si roucho a praštila sebou na postel, aby si trochu zdřímla. K přežití dalšího dne potřebovala alespoň trochu odpočinku. A bude to těžký den, protože si nestihla připravit látku na přednášky. Dokonce ani příjemná vyhlídka na probírání detailů Shaktina nevydařeného plánu ji nerozveselila.
Nový den se blížil a z chodby začaly doléhat zvuky ranních ptáčat, ale mladá elfka nemohla usnout. Realita jejího postavení na ni doléhala se všemi svými nepříjemnými požadavky. Výlet na Povrch byl vzrušující a zajímavý, avšak zároveň extrémně riskantní. A k čemu to vedlo? Stejně byla na mnoho dalších let uvězněná v Arach-Tinilith. Od okamžiku, kdy se za ní uzavřela pavučinová brána, se Liriel snažil nepřipouštět si svůj osud a během toho až moc často pokoušela štěstí. Jestliže však měla v tomhle ponurém místě přežít, bude muset přestat se žertíky a přitáhnout uzdu smyslu pro černý humor. Už to samo o sobě bylo dost těžké, ale Liriel hluboko v srdci věděla, že se bude muset vzdát i snu o dobrodružství na vzdálených místech.
Tedy po dnešku.
Zatímco se temná elfka vrtěla v hedvábných polštářích, věděla, že ji očekává ještě jedna probděná noc. Po dnešku se plně oddá kněžským studiím. Usmíří si mistru Zeld a povinnostem se bude věnovat s takovým zápalem, že tím zahanbí i cílevědomou a zbožnou Sos’Umptu. Nejvyšší kněžkou se stane v rekordním čase a přinese čest rodu Baenre. Po dnešku.
Prosím, Lloth, modlila se Liriel tiše, zatímco pomalu usínala. Prosím, dopřej mi ještě jednu noc.
Poprvé za poslední dny poháněla Fjodorovy kroky naděje. Po několika hodinovém pátrání nalezl tunel, o kterém drowí dívka mluvila. Byla tam malá jeskyně posetá kameny a s nepatrným pramínkem vody na dně. Dál prudce stoupala cesta, která mizela v průrvě ve skalní stěně. Jestli tu něco odpovídalo jménu Suchoříčný tunel, pak to bylo tohle.
Sklouzl do rokle a brodil se mělkým pramínkem. Přesně jak předpokládal, byla průrva vstupem do úzkého tunelu. Ten prudce stoupal v těsné spirále, ale mladík se jí takřka rozběhl k slunečnímu svitu.
Do Temných říší se ještě vrátí, vždyť přísahal, že amulet najde, a na to nezapomene, dokud bude žít, ale myšlenka na krátký oddech mu značně zlepšila náladu. Až teď, když byl vnější svět takřka na dosah, si uvědomil, jak stísněné Temné říše vlastně jsou. A to nejen nedostatkem prostoru. Doslova kradly naději a potlačovaly ducha.
Přesto si Fjodor vzpomínal na upřímný smích temné elfky a zvědavost v jejích zlatých očích. Tak vypadal někdo, kdo žije naplno, a ne jen přežívá bez naděje na lepší život. Přesto musel přemýšlet, jaký druh stvoření může žít na takovém temném a zlém místě. Fjodor za svůj život poznal nebezpečí i těžkosti a několik posledních dní vyzkoušelo jeho sílu a odvahu až na samou hranici. Nemohl ani odhadnout, co mohly Temné říše způsobit těm, kteří v jejich hlubinách prožili všechny dny. Elfí dívka byla krásnější, než se slovy dalo vyjádřit, a v bitvě stejně odvážná a schopná jako kterékoliv rašemenské děvče, přesto byl její drowí původ neoddiskutovatelný. Co tohle znamenalo, neměl Fjodor ponětí.
Mladý bojovník si musel znovu připomenout, že si musí dávat větší pozor na okolí a že tahle ponurá a nebezpečná země není místem pro ty, kteří sní.
Když se ale škrábal vzhůru, provázela ho temná dívka na každém kroku.
Čas v Arach-Tinilith plynul vlastním tempem. Liriel si byla jistá, že během ranní přednášky o výlučnosti drowů uplynuly dva nebo tři dny. Tiše děkovala za všechny divoké noční oslavy, kterých se za ty roky zúčastnila. Bez takového tréninku by nikdy nedokázala sebrat dostatek energie, aby teď mohla zůstat vzhůru. I přesto cítila, jak se jí během mistřina řečnění zavírají oči. Liriel doufala, že mistra si její otupělý výraz vyloží jako napjatou pozornost.
Dokonce i lekce o nižších sférách byla zklamáním. Mistra vytvořila sledovací portál do Tartaru, který nebyl podle Lirielina názoru hodný ani návštěvy. Bylo to místo šedé mlhy a bezcílného zoufalství. Kroutící se cesty podle všeho nikam nevedly a okřídlení běsi s psími hlavami nebyli ničím víc než banální inkarnací zla. Létali, vřeštěli, roztrhali na kusy každou nešťastnou bytost, která zavítala do jejich temného světa. Všechno bylo tupě předvídatelné.
Hodina neposkytla ani žádné osobní drama. Shakti byla přítomná, jako vždy vážná a vzdálená, ale stále zjevně v přízni přítomné mistry. Vypadalo to, že její selhání proběhlo na čistě soukromé úrovni, rozhodla se nakonec Liriel. Shakti musela nějak odolat nutkání ohlásit, že mladá členka rodu Baenre opustila půdu Akademie. To Liriel rozladilo – doufala, že Shakti způsobí nepříjemnosti – ovšem i na ni zapůsobila trpělivost a odhodlání její sokyně. Kněžka Hunzrin patřila k houževnatým typům a zjevně byla odhodlaná sledovat svoji kořist tak dlouho, dokud neobjeví něco dostatečně odsouzeníhodného. Ze Shakti se stávala zajímavá sokyně. Trpělivá jako pavouk a stále poblíž na číhané, čekající na jediný chybný krok. Ta myšlenka Lirielině náladě nijak nepomohla.