Odpoledne neslibovalo zlepšení, neboť Liriel musela zase jednou čelit následkům svého nekonvenčního dětství. Výcvik ve zbrani byl povinný pro všechny drowy bez ohledu na třídu nebo pohlaví. Liriel zasahovala se smrtící přesností vším, co se dalo hodit, a celý život jí taková dovednost připadala dostačující. Naneštěstí nebyly bola, praky ani vrhací pavouci považováni za součást výzbroje šlechtičen. Když drowové vstupovali do Akademie, očekávalo se od nich zvládnutí jak meče, tak typické drowí zbraně: malé kuše střílející otrávené šipky. Ta nepředstavovala problém – Liriel vždycky dokázala zasáhnout cokoliv, na co namířila – ale o šermířské umění se nikdy nezajímala. Jak se však měla rychle dozvědět, zájem byl volitelný; dovednost povinná.
Jejím instruktorem byl jeden ze starších studentů z Bojové Magthere. Statný a dosti nepohledný muž z jakéhosi menšího rodu vypadal napůl rozladěný tím, že musí vyučovat kněžky prvního ročníku, a napůl nadšený z toho, že dostal šanci vyvyšovat se nad příslušnici rodu Baenre.
„Třese se ti zápěstí,“ plísnil ji. „Jenom dvě hodiny cvičení, a už nemůžeš!“
Liriel nechala paži klesnout a hrot těžkého cvičného meče opřela o podlahu cvičného sálu. „Nejsem zvyklá na zacházení s mečem,“ pronesla na obranu.
„To je zjevné,“ ušklíbl se muž. „Viděl jsem i děti, co dokázaly bojovat líp. Co jsi celé ty roky dělala?“
Odhrnula si z čela pramen vlhkých vlasů a věnovala mu odhodlaný úsměv. „Poptej se po okolí. Jak jsi říkal, že se jmenuješ?“
„Dargathan Srune’lett.“
„Rod Srune’lett,“ zamyslela se Liriel a přejela přísného válečníka očima od hlavy k patě. „Ano, když to říkáš, už tu rodinnou podobu vidím.“
Muž se zamračil a tváře mu zahořely do ruda. „Kněžky rodu Srune’lett byly často označovány jako „tlusté sestry“ – samozřejmě že ne, když byly v doslechu – a mnoho členů jejich klanu, mužů i žen, postrádalo štíhle elegantní postavy, které představovaly drowí ideál krásy.“ Dargathan byl, jak se zdálo, na tento fakt více než jen trochu citlivý. Pozdvihl meč do vysokého výhružného střehu.
„Obranná pozice,“ zavrčel.
Liriel se mu přímo postavila a zvedla svou až příliš těžkou zbraň. Než se její unavené svaly zmohly na reakci, vrhl se muž do útoku. Jedinou ranou čepele rozťal příčným sekem její tuniku od ramene až k pasu. Nevěřícně se zadívala na odhalenou drátěnou zbroj.
Dívka na něj upřela vražedný pohled a několik okamžiků sledovala jeho posměšný výraz. Pak náhle s čepelí namířenou na jeho srdce vyrazila. Muž útok hravě srazil stranou a odtančil z dosahu rychlostí, která odporovala jeho neohrabané postavě.
„Obranná pozice,“ zopakoval Dargathan, tentokrát samolibě. „Pracuj na svém postavení. Stále nepříteli odhaluješ moc ze svého těla. Pamatuj si: levá noha vzadu, levé rameno vzadu. Cíl musí být co nejmenší.“
Liriel zaskřípěla zuby, avšak poslechla. Znovu a znovu s ní muž nacvičoval postavení a prováděl ji základními útoky a kryty v boji s jednou čepelí. Dargathan možná postrádal štíhle svalnatou postavu a bleskové reflexy nejlepších drowích bojovníků, ale jak hodiny plynuly, musela Liriel uznat, že je schopný učitel. Probíral s ní každý její pohyb a krok za krokem jí ukazoval dovednosti, které si bojovník osvojoval lety tvrdého výcviku a cvičení. Podle měřítek většiny ras byla Liriel schopnou bojovnicí. Od drowů se však očekávalo mnohem víc. Jak lekce pokračovala, uvědomovala si postupně, jak málo o tomto umění ve skutečnosti ví. A také ji bolel každý sval a šlacha.
„To bude prozatím stačit,“ prohlásil Dargathan konečně. „V šermu platí dvě základní přikázání: nauč se základy a připrav se na nečekané. Na tom prvním jsme dnes zapracovali. Se skvělým učitelem a tvrdou prací bys ještě mohla mít naději.“
S tímto arogantním prohlášením zasunul muž meč zpět do pochvy a obrátil se k odchodu. Liriel počkala, dokud nedošel ke dveřím, a pak na něj zavolala jménem.
Dargathan se otočil a spatřil svou žačku, jak na něj míří mečem zdviženým vysoko nad ramenem v poloze oštěpu připraveného k hodu. V očích jí zaplálo nebezpečné světlo a vrhla zbraň přímo na něj. Meč letěl rychle a přesně a čepel se zakousla hluboko do mezery mezi zárubní dveří a zdí. Tam se chvěla jen několik palců od jeho vytřeštěného obličeje.
„Děkuji za výuku, ó nejskvělejší z učitelů,“ pronesla Liriel sladce s rukama v bok ve výsměšně ženské póze. „Ale příště bychom mohli zapracovat na přípravě na nečekané.“
Aby ještě víc zdůraznila svá slova, vytáhla ze skryté kapsy bola a začala je roztáčet nad hlavou. Muž se obrátil a utekl ze sálu, kde zcela zanechal své nadřazené vystupování.
Takže i v Arach-Tinilith je možné užít si trochu zábavy, pomyslela si Liriel, zatímco znovu schovávala svou oblíbenou zbraň z dohledu.
Jakmile skončila večerní bohoslužba, odspěchala Liriel do svého pokoje. Nic, dokonce ani pálivá ztuhlost svalů po vyčerpávající lekci šermu ji nemohlo odradit od další výpravy na Povrch. Pro poslední cestu by byl každý jiný cíl nedostatečný.
Liriel se chvatně oblékla a ozbrojila. Přitom si všimla, že její piwafwi ztratilo něco ze svého lesku a že chůze v jejích kouzly opředených elfich botách již není tak dokonale tichá. Šokovalo ji, že i jediná hodina na Povrchu dokázala takhle oslabit její drowí magii. Jak jen mohou kněžky Eilistraee přežívat? pomyslela si. Kolik magie a dědictví musely obětovat, aby mohly tančit v měsíčním světle? Byly ještě drowy, a nebo jen elfy s tmavou kůží? To byly jen některé z otázek, které hodlala kněžkám Temné panny položit.
Mladá kouzelnice spěšně nastudovala potřebné kouzlo a pak přivolala portál do Kharza-kzadovy pracovny. Doufala, že instruktor již bude spát a vyhne se dalším nekonečným otázkám. K jejímu překvapní se však z kouzelníkových soukromých pokojů ozýval tichý, ale rozzlobený mužský hlas. Její vrozená zvědavost jí nedala a donutila ji to prozkoumat; Kharza byl natolik samotářský, že přítomnost jiného temného elfa v jeho útočišti musela znamenat něco skutečně významného.
Měsíční svit však lákal až příliš silně hlasem, který nedokázala ignorovat, a proto znovu vstoupila do vířícího tunelu, který vedl na lesní mýtinu.
Znovu se ocitla na kolenou a s rukama na lesní půdě. Znovu se dostavil překvapivý nával živoucí zeleně, která ji ze všech stran obklopovala. A znovu slyšela hudbu temných elfu, strašidelně vířivou melodii, která jí byla tak povědomá. V Temných říších by samozřejmě nebyla hraná na harfu. Drowové ji považovali za fádní a rušivou, ale zde, v měsíčním světle, zněly její stříbřité tóny přirozeně a případně.
Liriel rychle vyrazila k hudbě. Tentokrát již věděla, že mimo podzemí se zvuk nese podivně přímým směrem, a proto ji sledovala rovnou až na palouk Temné panny. Tenhle svět byl tak jiný. Liriel byla zvyklá sledovat zvuky, které prosakovaly vrstvami kouzel nebo se odrážely kamenným bludištěm chodeb. Zde se dal každý zvuk snadno rozeznat, ovšem kladlo to o hodně větší nároky na sluch.
Potemnělé chodby Temných říší, pohybem překypující jeskyně s Menzoberranzanem uvnitř: to vše, ačkoliv rozhodně ne tiché, bylo zahalené v oparu neustálého šepotu. Tady vládla všudypřítomná radostná kakofonie. Všude kolem cvrkal drobný neškodný hmyz a tlustí vodní ještěři kvákali své písně. Zpívaly však i stromy, jejichž větvemi a listy se proháněl šustivý vítr. Zvuky hvězdami zalité země byly stejné jako její barvy – příliš živé, příliš rozmanité. Tenhle svět útočil na všechny smysly takovým způsobem, jaký ani divoká Liriel nepovažovala za možný. Zde se každý její nerv zdál být odhalený a přecitlivělý. Ještě nikdy si nepřipadala tak malá a bezvýznamná.