Ještě nikdy si nepřipadala tak naživu.
Liriel se prodírala bludištěm zelené a hnědé k ohněm osvícené mýtině. Zde našla kněžky Eilistraee, všechny oděné ve stříbřitých řízách a usrkávající z hrnků kouřící a voňavý nápoj. Ysolde Veladorn při jejím příchodu vzhlédla a pokynula jí, aby přistoupila blíž.
„Jsem ráda, že ses dnes v noci vrátila, sestřičko,“ pronesla radostným hlasem a postavila se, aby Liriel přivítala. „Máme ještě jednoho návštěvníka, který by se s tebou rád setkal.“
Další temná elfka se postavil vedle Ysolde. Liriel zalapala po dechu, když se před ní strašidelně zhmotnily všechny příběhy z Času svárů. Šeptalo se, že tehdy Lloth procházela ulicemi Menzoberranzanu v podobě vysoké a až příliš krásné ženy. Tahle žena pak nemohl být nikdo jiný než samotná Eilistraee.
Tyčila se do výšky plných šesti stop a celou ji rámovala stříbřitá záře připomínající měsíční paprsky. Vlasy barvy stříbra se jí vlnily skoro až k zemi a její roucho se mihotalo vlastním světlem. Dokonce i oči měla stříbrné, větší než většina drowů a orámované silnými bledými řasami. Kůži měla stejně temnou jako Liriel a ve světle, které ji obklopovalo, zářila pyšnou černí.
Ohromená a vyděšená klesla Liriel na kolena. Pochybovala, že by mohla existovat jiná bohyně než Lloth, a teď se za svou neochvějnou víru v Pavoučí královnu měla dočkat smrti. Ruka mladé drowí elfky sklouzla k posvátnému symbolu visícímu jí kolem krku. Ten ji označoval za následovnici Llotha kněžku-novicku Paní chaosu. V její domovině byli všichni, kteří uctívali jakékoliv jiné božstvo než Lloth, bez milosti zahubeni. O tom, jaký osud ji tedy v rukou Eilistraee očekává, neměla nejmenší pochybnosti.
Ysoldin úsměv při dívčině nečekané reakci vybledl. Následovalo pochopení, doprovázené úžasem, který dal jejím rysům novou podobu. Vrhla se kupředu a vytáhla mladou elfku zpět na nohy. „Nemáš se čeho bát, Liriel. Tohle je má matka, Qilué Veladorn. Je kněžka Temné panny stejně jako my všechny.“
Vysoká elfka se usmála a její stříbrné oči dívku uklidnily. „Slyšela jsem, že jsi cestovatelka, Liriel Baenre. I já jsem daleko od svého domova. Připoj se k nám, jestli chceš, a možná bychom si mohly vyměnit příběhy o vzdálených zemích.“
Liriel se stále cítila zmatená, ale zároveň ji již zcela pohltila hřejivá krása vysoké elfky a její šarm, a tak Ysoldu následovala k ohni. Chvíli jí stačilo jen sedět, usrkávat horké svařené víno a naslouchat hovoru ostatních žen. Kněžky se k Qilué chovaly s velkou úctou a byly plné otázek o její práci v Promenádním chrámu. Lirielina vrozená zvědavost jí však nedovolovala zůstat dlouho zticha.
„Kde je ten chrám? Je také v lese?“
Qilué se usmála. „Ne, Promenáda leží blízko Přístavu Lebek, místa, které má jen velmi málo společného s touhle klidnou mýtinou.“
„Přístav Lebek,“ zamyslela se Liriel. Název zněl lákavě. Sliboval nebezpečná dobrodružství a plavbu po otevřeném moři. „Kde je to místo?“
„Je to podzemní město velmi podobné Menzoberranzanu a leží hluboko pod velkým pobřežním městem zvaným Hlubina. Většina obyvatel Hlubiny ví jen málo o světě pod nohama a ještě méně jich skutečně sestoupí pod zem. Z nich pak ještě méně přežije. Je to nebezpečné místo, kde neplatí zákony.“ Qilué se během řeči tvářila ponuře a smutně.
„Jestliže si to myslíte, proč tam zůstáváte?“ zeptala se Liriel.
„Je nás tam potřeba,“ odpověděla kněžka prostě.
To bylo na Lirielino chápání příliš jednoduché. Byla vychována, aby vše zkoumala po jednotlivých vrstvách a pátrala po skrytých významech a motivech. Proto se nedokázala zbavit pocitu, že Qilué jí neříká všechno. Byl Přístav Lebek podobný Temným říším, odkud drowové nemohli nadlouho odejít, aniž by přišli o své schopnosti?
„Můžete na Povrchu sesílat kouzla?“ vyrazila ze sebe.
Qilué se zatvářila překvapeně. „Ale jistě. Temná panna slyší vyvolené kdekoliv a také kdekoliv odpovídá.“
Liriel zamyšlené přikývla. Kněžka samozřejmě mluvila o kněžské magii, která byla velmi rozdílná od vrozených sil, jimiž ona sama vládla od dětství. Stále to ale bylo něco. Přemýšlela, jestli by ji Lloth slyšela i tak daleko od menzoberranzanské kaple. Ruka jí zabloudila k symbolu Pavoučí královnya tiše pronesla slova kouzla, které by jí umožnilo přečíst myšlenky téhle královsky vznešené elfky.
Nepřišel ani záblesk, ani zašeptání. Kouzlo nefungovalo; modlitba zůstala nevyslyšená. V Zemích světla byla skutečně sama.
Vzhlédla k laskavým očím Qilué. „Ysolde mi říkala, že jsi schopná kouzelnice a skvěle zvládáš otevírat brány. Řekni mi, jaký je tvůj příští cíl?“
„Tohle je můj poslední výlet na Povrch na mnoho dalších let,“ přiznala Liriel smutně. „Až do konce výcviku nesmím opouštět Arach-Tinilith. Zatím jsem měla štěstí, ale dříve nebo později mě chytí. Moji lidé by s něčím takovým mírně řečeno nesouhlasili.“
„Chápu. A jejich souhlas je pro tebe důležitý?“
„Pro mě je důležité přežití,“ odvětila prostě.
Qilué zůstala dlouhou chvíli zticha. „Máš i jiné možnosti.“
„Tančit při měsíčku,“ řekla Liriel hořce. „To je sice hezké, ovšem co pak? Co třeba úsvit? Nenáviděl a pronásledoval by mě každý člověk nebo elf pod sluncem a neměla bych ani nejjednodušší kouzla, abych se zaštítila.“
Zdvihla cíp piwafwi a zatřásla třpytivým pláštěm Qilué před očima. „Podívejte se na tohle: každým okamžikem je matnější. Takhle daleko od sil Temných říší jeho magie slábne. Ve své domovině dokážu kráčet tiše a neviditelná. Tady bych byla zranitelná a všem na očích. Moje zbraně, moje zbroj, složky mých kouzel – všechno by se na slunci rozpustilo.“
„Nebyla bys bezbranná,“ vložila se do řeči Ysolde. „Máš meč.“
Liriel zasténala a promnula si bolavé svaly v pravé paži. „To mi ani nepřipomínej! Takže mi říkáš, že bych se kvůli přežití musela spoléhat na nejslabší z mých schopností. Děkuju, ale ne.“
„Naučila by ses nové cesty,“ řekla Ysolde.
„Toho se právě bojím!“ pronesla Liriel vášnivě. „Vy mi vůbec nerozumíte. Já nemůžu jen tak zahodit svoje dědictví. Nemůžu zapomenout na drowí kulturu, ztratit vrozenou magii nebo jakoby nic zapomenout všechno, co jsem se naučila za tři desetiletí studia kouzel temných elfů! Vám to možná zní jenom jako sbírka zvyků či schopností, ale ve skutečnosti to představuje mě samotnou.“
Qilué položila ruku na rameno své dcery. „Nech ji být, Ysolde. Všichni musíme kráčet po nám určené cestě,“ pronesla s lehkým pokáráním. Liriel pak řekla: „Přišla jsi se sem učit. Tvůj čas je krátký. Proč se tedy nezeptáš na vše, co by tě zajímalo?“
Otevřeně ohleduplný přístup starší ženy zastihl Liriel nepřipravenou. Protože však žádnou příležitost nikdy neodmítla, zeptala se na Rašemen a zvyky té země.
„Rašemen leží daleko na východ odtud,“ začala Qilué. „Žijí tam Čarodějnice, moudré ženy vládnoucí mocným a málo známým druhem magie. Jedna z mých sester s nimi nějaký čas studovala.“ Odmlčela se a v koutcích úst jí zahrál drobný úsměv. „Mnozí ji nazývají Čarodějnicí, ale málokdo vlastní ví proč.“