„Rašemenské Čarodějnice by cvičily drowy?“ zeptala se ohromeně Liriel. „To jsou ti lidé naprosto šílení?“ V Menzoberranzanu bylo jakékoliv vědění pečlivě schraňováno a jen neochotně sdíleno. A nebyla to jen záležitost lakoty, ale přímo přežití. Jakákoliv zbraň poskytnutá drowovi by byla zcela jistě obrácena proti dárci.
„Učily moji sestru,“ odpověděla kněžka s opatrným výrazem, „protože věděly, že se z její strany nemusí ničeho obávat. Proč se o tu zemi zajímáš?“
„V Temných říších jsem narazila na lidského muže. Říkal si Fjodor z Rašemenu a vyprávěl, že podstupuje dajemmu – objevitelskou cestu.“
„Takový je jejich zvyk,“ souhlasila Qilué, „ale překvapuje mě, že by někdo z nich sestoupil pod zem. Lidé Rašemenu jsou sice nebojácní, avšak nemají ve zvyku zahazovat své životy.“
„Tak to jste nepotkala Fjodora,“ odvětila Liriel suše. „Ten vypadal odhodlaný udělat přesně tohle. Řekněte mi, víte něco o lidech zvaných Rusové?“
Kněžka přijala rychlou změnu tématu bez jediné poznámky. „Před mnoha staletími žili takoví lidé. Za ta léta však spojili svou krev s lidmi mnoha národů a mnoho z jejich jazyka a zvyků bylo ztraceno. Staré způsoby jsou nejsilnější na ostrově Ruathym.“
„Dostali se Rusové až do Rašemenu?“
Kněžka se zamyslela. „Nejsem učenec, ale vzpomínám si, že před dávným časem, ještě než se lesy a řeky Anaurochu obrátily v prach, byl Rašemen obsazen a osídlen rasou mořských barbarů, kteří cestovali tak daleko do vnitrozemí, jak jim řeky umožňovaly. Nikdy jsem mezi nimi nehledala spojitost, ale když se nad tím zamýšlím, mají prastará kouzla obou zemí mnoho společného.“
Zdviženou rukou zastavila Lirielinu další otázku. „O jejich kouzlech vím málo. Jen tohle: obě kultury jsou silně propojené se svými zeměmi. Obě čerpají magii z míst moci a duchů, kteří na nich sídlí.“
Liriel přikývla. Velmi dobře věděla, že i Temné říše mají taková místa. Právě to ji nejspíš nejsilněji vázalo k zemím dole, neboť magie jejího lidu silně závisela na vyzařování Temných říší.
„Když Čarodějnice vládnou zemi, znamená to, že nesmí překročit její hranice,“ hádala Liriel. „Ale co Rusové, kteří neustále cestovali? Nevypadá pravděpodobně, že by se jen tak vzdali takové síly.“
„O Rusech mnoho nevím,“ přiznala Qilué. „Ze starých příběhů bych hádala, že nájezdníci spoléhali více na meč a sekyru než na kouzla, ale Čarodějnice mohou a také občas cestují. Sestra mi říkala o unikátním artefaktu, prastarém amuletu, který dokázal načerpat moc takových míst pro případ, že by Čarodějnice potřebovaly opustit svoji zemi.“
„Amulet,“ zopakovala Liriel a vzpomněla si na drobnou zlatou dýku, jejíž obraz zahlédla ve Fjodorově mysli. „Nevíte, jak vypadá?“
„Ale jistě. Sestra ho před mnoha lety vlastnila. Říkala mu Poutník. Je to drobná dýka v runami pokrytém pouzdře.“
Liriel jen s velkým úsilím dokázala zakrýt příval vzrušení. „Jak funguje?“ zeptala se tak lhostejně, jak jen dokázala.
„Neznám všechny podrobnosti,“ odpověděla starší elfka. „Sylune – má sestra – mi říkala, že amulet dokáže načerpat sílu z míst moci, avšak pouze dočasně. Jen málo Čarodějnic opouští zemi na dlouho, a proto jim to stačí. Podle legend by měl ale Poutník dokázat sílu načerpat i trvale. Jak, to bohužel nevím. Tohle tajemství bylo ztraceno.“
Možná ano, a možná ne, prohodila Liriel tiše. Její bystrá mysl mezitím přeskakovala od jedné možnosti k druhé a spřádala zoufalá vlákna do nového a tudíž nečekaného celku. Jestli se toulaví Rusové usadili v Rašemenu, mohl být Poutník jejich dílem. Pokud ano, klíčem k jeho silám by měla být runová magie. Jestliže Fjodor skutečně pátral po Poutníkově amuletu, mělo by prastaré zařízení být někde v Temných říších. Jestliže se jí podaří ho najít, mohla by ho přizpůsobit k načerpání své vlastní magie. A proč ne? Drowí vrozené schopnosti a magie v jimi vytvořených předmětech byly posíleny vyzařováním typickým pro Temné říše. Nebyla tohle snad jistá forma místní magie?
Jestli, a ještě jednou jestli. V celém plánu bylo příliš mnoho ‚jestli‘, ale to Liriel v nadšení nebrzdilo. Poprvé v životě měla sen o cestování Zeměmi světla na dosah. Někteří drowové – jako tyhle kněžky – mohli opustit své dědictví a zavrhnout Paní chaosu. To však nebylo pro Liriel myslitelné. Milovala divokou krásu Temných říší, a ačkoliv toužila po dobrodružství v zemi pod nebem, chtěla mít možnost vrátit se domů. Kdyby dokázala najít amulet a vyzkoušet jeho síly, mohla by najít způsob, jak vystoupit na Povrch za vlastních podmínek: tichá, nepředvídatelná, záhadná, mocná, kouzelná, smrtící temná elfka.
Liriel se náhle spontánně natáhla dopředu a objala královskou ženu. „Musím teď jít, ale nedokážu ani vyjádřit, jak moc pro mě tahle návštěva znamenala!“
Qilué si na dlouhý okamžik změřila dívčin nadšený výraz a zlaté oči. „Promenádní chrám,“ zopakovala měkce. „Pamatuj si to jméno. Ještě bys ho někdy mohla potřebovat.“
11.
Falešné stopy
Rychle a tiše běžela Liriel lesem zpět ke své magické bráně. Její spěch překvapil podivné stvoření, velké, šedivě zbarvené zvíře s hnědýma očima a dvojicí silně rozvětvených rohů. Zvíře odskákalo a brzy se ztratilo mezi stromy. Liriel se na okamžik zastavila a pozorovala to vznešené stvoření. Kdykoliv jindy by ho následovala, možná kvůli lovu a možná jen aby se o něm dozvěděla něco víc. Dnes ji však očekávala mnohem důležitější kořist.
Měla jistou představu, kde by asi Poutníkův amulet mohl být, a čas k jeho nalezení se krátil. Rychle vstoupila do brány, která ji vrátila zpět do Temných říší. Kouzelný let byl svižný a krátký a donesl ji kousek od místa, kde spolu s mužem bojovala proti hlubinným netopýrům.
Liriel kráčela po vlastních stopách zpět do jeskyně, kde se s Fjodorem z Rašemenu poprvé setkala. Očekávalo ji tajemství, které musela rozluštit. Klekla si na zem, aby prozkoumala tělo jednoho z netopýrů, kterého ten člověk zabil.
Dokonce i ve smrti působil hrozivě. Pomačkaná křídla dosahovala rozpětí dobrých sedm stop a jako dýka ostré tesáky v ochablých čelistech byly stejně dlouhé jako její prsty. Byl zázrak, že člověk dokázal něco takového zabít, ale ještě podivnější bylo, že obří netopýři vůbec zaútočili. Ačkoliv dragazharové byli extrémně nebezpeční, mohli se zároveň pyšnit nezvyklou inteligencí a jen zřídka zaútočili na něco většího a nebezpečnějšího než velkou krysu. Muselo se stát něco, co je povzbudilo nebo ohrozilo natolik, že se zachovali v rozporu se svými zvyky.
Uchopila dragazhara oběma rukama za křídlo a obrátila ho na záda, aby mohla prozkoumat i jeho břicho. Tam nalezla hledanou odpověď. Podbřišek i nohy zbrázdilo několik dlouhých a tenkých řezných ran: vzájemně se křížící stopy po dvojici čepelí. Taková zranění byla příliš jemná, než aby je mohl způsobit člověkův tupý meč. Dragazhara poznamenala drowí ocel.
Prohlédla těla dalších tří mrtvých netopýrů a na všech našla ty samé stopy a jako přídavek ještě jedové šipky z drowích kuší. Tihle netopýři museli na Fjodora narazit, zatímco prchali z jiné, větší bitvy. Po potyčce s drowími bojovníky musel osamělý člověk vypadat jako velmi snadná kořist.
Tenhle objev potvrdil jedno z jejích podezření: Fjodor při pátrání po amuletu pronásledoval skupinu temných elfů. Co měl ale v úmyslu udělat, pokud by je dostihl, to se Liriel neodvažovala ani hádat. Sice bojoval dostatečně dobře, ovšem stále to byl jen jeden osamělý člověk proti skupině nejsmrtonosnějších bojovníků z podzemních říší!