Co však z těchto vládnoucích sil zůstalo? Prastará Matrona Baenre, která vedla město po několik staletí, chybovala ve snaze o vyvolání války na Povrchu a za svou chybu zaplatila životem. Několik nejmocnějších rodů bylo v rozkladu. Za normálních okolností se většina městských drowů nestarala, kterých osm rodů zasedá ve Vládnoucí radě. Nyní je ale blížící se boj o moc ohrožoval všechny. Mnozí se obávali, že oslabené a rozptýlené město může být vystaveno útoku, možná ze strany blízkého společenství illithidů a nebo jiného drowího města.
Nisstyre zastával názor, že takové obavy rozhodně nejsou nepodložené. Plná polovina z dvacetitisícové drowí populace Menzoberranzanu vytáhla na Mitrilovou síň a nikdo nevěděl jistě, kolik se jich vlastně vrátilo. I během klidnějších dob bylo jen málo rodů, které poskytovaly informace o přesném početním stavu svých vojsk, tím méně se jim chtělo přiznat sníženou sílu během období zmatků.
Nebylo žádným tajemstvím, že několik nejsilnějších bojových mistrů – generálů armád jednotlivých rodů – zemřelo nebo zmizelo. Stejně tak se ztráty neomezily jen na oblast profesionálních vojáků. Stovky běžných poddaných sloužily v rolích pěšáků a jen několik tuctů se jich vrátilo zpět ke své práci. Tento problém byl ještě umocněný ochromujícími ztrátami na životech mezi příslušníky ras, které menzoberranzanským drowům sloužily jako otroci. Koboldi, minotauři i skřeti byli využiti jako obětní jednotky a pod sekerami trpaslíků Mitrilové síně a meči a šípy jejich spojenců padali po tisících. Jejich obvyklé úkoly tak dnes zůstávaly nesplněny.
Jiné kultury by snad mohly přilákat pracovní sílu i nadanější jedince odjinud, ale něco takového přesahovalo kapacitu hrdosti pyšných drowů. Postavení znamenalo vše a nikdo nebyl ochotný se tvrdě vydobyté pozice vzdát pro společný prospěch. Menzoberranzanští drowové se nedokázali spojit v cestě za vítězstvím a ani semknout po nevyhnutelné porážce.
A právě zde, přemítal Nisstyre, se nacházelo jádro jeho problému. Temní elfové mohli být motivováni jen příslibem osobního zisku. Postavení, moc: tohle byla lákadla potřebná k vytažení hrdých drowů na světlo. I když život v Temných říších a Menzoberranzanu čelil novému stupni děsivého chaosu, většina drowů si nedokázala představit jiný svět. Svět na Povrchu jim nabízel jen porážku, zostuzení a zrak spalující hrozivé slunce.
S hlubokým povzdechem spustil kupec znovu závěs a obrátil se k úplně jinému divadlu. Drowí muž, poddaný středních let a nezajímavého vzhledu, seděl připoutaný řetězy k těžké kamenné židli. Okolo něj jiskřivě praskala koule slabého nazelenalého světla a nad ním se nakláněl černě oděný drowí muž, který se zavřenýma očima a nataženýma rukama pronášel litanii zaklínání. Kněžská magie splývala z konečků každého jeho prstu a s prskáním se jako temný blesk uzemňovala v těle přikovaného drowa. Vězeň se bolestně zmítal, zatímco se mu jeho mučitel – kněz Vhaerauna, patrona zlodějů – přehraboval v hlavě a kradl jeho tajemství.
Konečně kněz spokojeně přikývl. Světelná koule s tichým lupnutím vyhasla a vězeň, slabě napůl bolestí a napůl úlevou sténající, by se nebýt řetězů zhroutil k zemi.
Trochu zvláštní zacházení s důvěryhodným zdrojem informací, ale Nisstyre neměl jinou možnost. Cena za chybně vloženou důvěru bývala vysoká. V Menzoberranzanu k rozsudku smrti stačilo jen podezření z uctívání jiného boha než Lloth. Následování jiných, či dokonce žádných bohů bylo nanejvýš moudré pečlivě střežit.
Dokonce i nyní, s městem ve zmatku a s podrytým systémem základních pravidel, se jen málo drowů odvážilo zašeptat Vhaeraunovo jméno, nebo dokonce snít o životě bez menzoberranzanských omezení. Právě takové jedince však Nisstyre opatrně vyhledával. Někteří z nich byli jako tento zmučený elf, jehož nenávist k matriarchální vládě byla natolik silná, že byl dobrovolně ochotný podstoupit cokoliv, jen aby se dožil jejího konce. Většina drowů ale požadovala víc: něco, co by mohlo vymazat hořké vzpomínky a nabídlo příležitost k získání mnohem většího dílu moci, než měli k dispozici nyní.
Časem, zapřísahal se Nisstyre, najde to něco, co menzoberranzanské drowy přivede na jeho stranu. Koneckonců byl Dračí poklad proslulý právě tím, že dokázal sehnat naprosto cokoliv, a to bez ohledu na náklady.
Menzoberranzan nebyl jediným místem, které trpělo válkou a spory. Daleko v drsné zemi kopců a lesů v nejvýchodnější výspě Faerunu zažívali obyvatelé Rašemenu vlastní období zmatků. Magie – síla, která vládla a chránila jejich zemi – se v nedávné době zrádně zvrtla. Prastaří bohové a dávno mrtví hrdinové kráčeli zemí a národ tkalců snů byl mučen podivnými nočními můrami a ze sna burcujícími stavy šílenství. Ze všeho nejnebezpečnější bylo selhání mystických ochran utkaných vládnoucími Čarodějnicemi, které k Rašemenu znovu obrátilo zrak jeho nepřátel.
Ze všech rašemenských válečníků zřejmě žádný nepocítil zhroucení magie stejně intenzivně jako Fjodor. Byl to mladý muž, který se pyšnil klidnýma rukama u kovářské výhně a chladnou rozvahou v bitvě. Tvrdě pracoval, ale podle všeho byl tak trochu ztracený ve snech, a to i podle rašemenských měřítek. Fjodor vždy přispěchal s nějakou písní nebo příběhem tak hbitě, že by tím zostudil nejednoho potulného barda, a jeho hluboký znělý bas se při práci často mísil se zvoněním kladiva. Stejně jako většina jeho krajanů dokázal ocenit prosté radosti života, zatímco těžkosti přijímal s odevzdaným klidem. Jeho jemná povaha a pohotový úsměv se zdály být v přímém rozporu s hrozivou pověstí, které se těšil; Rašemen byl proslulý silou a zuřivostí svých berserkrů, mezi něž patřil i Fjodor.
Rašemenští proslulí válečníci používali málo známý kouzelný rituál, kterým u sebe vyvolali stav bojové zuřivosti. Podivným zvratem osudu se kousek tohoto zbloudilého kouzla uvolnil a usadil se v mladém Fjodorovi. Stal se tímhle podivným způsobem přirozeným berserkrem, schopným vstoupit do stavu neuvěřitelného bojového šílenství jen silou vůle. Nejdříve byla tato jeho nová schopnost uctívána jako bohy seslaná, a když se z východních stepí přihnala Tuiganská horda, stanul po boku svých stejně nadaných bratří a bojoval s bezbřehou zuřivostí.
Všechno by bylo dobré, nebýt další matné vzpomínky z časů pokřivených kouzel. Fjodor, tkadlec snů, byl neustále pronásledován nočními můrami, které sužovaly jeho krajany v Času svárů. Nikomu o tom neřekl, protože velká část jeho lidu – většinou prostí rolníci – v sobě měla hluboko zakořeněnou pověrčivost a každému opileckému snu přisuzovala symbolické významy a viděla v nich zvěst blížící se zkázy. Fjodor sám věřil, že ví, čím sny skutečně jsou, a čím ne.
Dnes si však nebyl jistý. Probral se přímo z jedné noční můry a zjistil, že zalitý ledovým potem a s bušícím srdcem vzpřímeně sedí na svém slamníku. Znovu se neúspěšně pokusil o návrat do říše spánku, protože druhého dne měl opět čelit Tuiganské hordě, a potřeboval proto veškerou sílu. Dnes také bojoval a bojoval dobře – nebo mu to alespoň říkali. Jeho druzi mu nadšeně připíjeli a vychvalovali množství barbarů, jež toho dne padlo pod Fjodorovým černým mečem. On sám si ale z bitvy skoro nic nepamatoval. Vlastně z každého dalšího boje si pamatoval méně a méně, což ho velice znepokojovalo. Možná proto ho neustále pronásledovala ona noční můra.