Sama Liriel se však nezastavovala, aby si promyslela, co proti skupině drowů udělá ona sama. Koneckonců byla princezna Baenre a kouzelnice, smrtící a odhodlaná najít Poutníkův amulet.
Zkoumala zem tak dlouho, dokud nenašla stopy krvavých kapek vedoucí z jeskyně. Některým netopýrům se podařilo setkání s Fjodorovým mečem a palicí přežít a jeden z nich byl dost zraněný na to, aby za sebou zanechal stopu. Protože poraněný netopýr se nakonec vždy vracel do svého hnízda, měla Liriel dostatečnou jistotu, že ji tahle stopa dříve či později přivede zpět na místo původního boje.
Liriel stvořila kouli kouzelného ohně, aby mohla stopu lépe sledovat. Vzrušení ji pohánělo kupředu.
Cestička krvavých kapek skončila v rozlehlé temné jeskyni. Tady nebylo žádné světlo, žádný kámen z fosforu nebo světélkující rostliny jako v té, které si zvykla říkat Fjodorova jeskyně. Liriel ale viděla dostatečně dobře. Vzory tepla ve vzduchu a v kameni ukazovaly ponuré okolí v takových detailech, o kterých by si světlo mohlo nechat jen zdát. Dokonce i nejchladnější kameny Temných říší si držely trochu tepla.
A těla dvou drowích mužů, stejně chladná jako jejich kamenná hrobka, vydávala typicky slabou namodralou záři mrtvého masa.
Liriel k nim přistoupila. Klekla si vedle nich a začala je prohledávat. Její snaha jí vynesla několik pěkných nožů a cetek, ale ne hledaný amulet.
Statečně spolkla zklamání, posadila se na paty a znovu zvažovala celou situaci. Tihle muži byli jen poddaní a žádný z nich neměl odznak, který by ukazoval na podřízenost některému z menzoberranzanských rodů. Byli dobře vyzbrojení, ale i tak bylo divné, že jsou jenom dva. Liriel si do Temných říší mohla troufnout díky kouzlům, ale jen drowí kouzelníci vycházeli v takhle malých skupinách. Tihle muži však neměli žádnou knihu kouzel, váčky se složkami kouzel, hůlky ani jiné kouzelné zbraně. Rozhodně šlo o vycvičené bojovníky, možná ještě tak zloděje, ale nic víc.
Oba muži utrpěli zranění od dragazhařích tesáků a spárů na křídlech, ovšem žádné z nich nebylo dostatečně hluboké, aby se ukázalo být smrtelným. Tihle drowové byli zřejmě zabiti netopýřími jedovými ostny.
Liriel se postavila a vyvolala další kouli kouzelného ohně. Pozdvihla ji vzhůru a obhlédla okolní jeskyni. Jako němé svědectví dlouhého a tvrdého boje ležela na zemi těla asi tuctu dragazharů. Bylo možné, aby tito dva drowové bojovali sami?
Ne, všude kolem leželo pohozeno tolik zbraní, že by je ti dva nikdy nemohli unést. Lirielinu pozornost upoutaly dva stejné meče, štíhlé a pokryté runami. Sehnula se a přejela prsty po jedné ze třpytících se čepelí; magie jí protékala jako krev žilami. Tohle byly neocenitelné zbraně a nepochybně pýcha jejich majitele. Pustila z hlavy nápad, že přeživší drowové uprchli a nechali těla padlých přátel ležet. Žádný temný elf by neopustil takové zbraně, dokud by byl schopný je používat.
Několik kroků od pohozených zbraní zahlédla Liriel skvrnu chladné, zaschlé krve. Pár okamžiků strávila hledáním, až konečně o nějakých deset stop dál objevila další cákanec. Náhle všemu porozuměla.
Hlubinní netopýři si kořist obvykle dotáhli zpět do svého hnízda, aby si usnadnili její následné požírání, obzvláště cítili-li se ohroženi. Boj s drowy by se za takové ohrožení rozhodně počítat dal – Liriel musela dragazhary obdivovat, že vůbec takhle dlouho odolávali. Museli být hodně vyhladovělí. Bylo však divné, že tu jen tak nechali ležet dvě těla.
Po chvilkovém váhání se Liriel znovu vydala po krvavé stopě. Netopýří hnízdo muselo být poblíž. Jakkoliv byli dragazhaři velcí, nemohli těla dospělých drowů nést příliš daleko.
Přesně jak očekávala, dorazila zanedlouho k cíli. Vchod do hledané jeskyně se nacházel vysoko v kamenné stěně tunelu. Šlo o téměř horizontální štěrbinu, která se pro obří netopýry zdála být až příliš malá. Liriel vyskočila, zachytila se za její okraj a vytáhla se vzhůru, aby nahlédla dovnitř.
Uvnitř bylo jen několik málo dospělých dragazharů, kteří viseli za ocas ze stropu jeskyně. Kromě nich viděla asi čtyřicet nebo víc mladých. Ti se svou lesklou černou srstí a drobnými naducanými tělíčky vypadali celkem roztomile. Také oni viseli v úhledné řadě, podle všech známek nakrmení a spokojení.
Liriel pokývala hlavou, když několik další dílů skládačky zapadlo na místo. Nutnost nakrmit tolik mladých musela být motivem k útoku na skupinu drowů. Netopýři nechali ty dva otrávené bojovníky ležet nejspíš proto, že jejich mladí se nemohli nakrmit otráveným masem. Podle počtu mláďat Liriel usuzovala, že jeskyně slouží jako domov pro několik loveckých smeček – minimálně šedesát až osmdesát dospělých jedinců. To by ke zničení menší skupiny drowích bojovníků jistě stačilo.
Pečlivě jeskyni s nízkým stropem přejela očima. Jen málo drowů navštívilo podobná místa, ale ti, kteří tak učinili, pak tvrdili, že jsou hotovými nalezišti pokladů. Liriel měla na mysli jeden konkrétní poklad.
Drowí elfka se opatrně ohlédla přes obě ramena. Tunel byl, kam až oko dohlédlo, tichý a pustý. Netopýři byli znovu na lovu a v jeskyni zůstalo jen několik samic dohlížejících na mláďata. Liriel si uvědomovala, že její vyhlídky nejsou dobré; na druhou stranu však nikdy nebudou lepší.
Vytáhla se na římsu. Zabalila se do piwafwi a vkradla se do hnízda. Do nosu ji udeřil ostrý pach guana a v duchu děkovala za své elf! boty, jež jí umožnily kráčet bez nechutného křupavého mlaskání, které by jinak její příchod nevyhnutelně doprovázelo. Nedošla ani moc daleko, když šlápla do něčeho měkkého. Sklonila se, aby se mohla podívat.
Bylo to tělo vysokého drowího muže – nebo spíš to, co z něj zbývalo. Jemná drátěná zbroj zastavila tesáky a zanechala tělo prakticky nepoškozené, avšak z končetin zůstalo sotva víc než kosti. Poblíž ležela další dvě těla ve stejném stavu jako to první.
Kdyby Liriel potřebovala připomenout nezbytnost opatrného a tichého postupu, nemohla by si ani přát lepší způsob. Opatrně prohledala napůl snědená těla. Našla slušnou zásobu otrávených šipek a několik velmi pěkných nožů. Za jiných okolností by si je přivlastnila, ale tahle těla ještě v budoucnu budou prohlížet a ona nechtěla, aby o její návštěvě kdokoliv věděl.
Uplynulo několik okamžiků, než Liriel konečně našla, co hledala. Jeden z mrtvých drowů měl na krku, schovaný pod drátěnou vestou kožený váček pověšený na dlouhém řemínku. V něm nalezla tři palce dlouhou dýku v runovém pouzdře visícím na přetrženém řetízku. Liriel sevřela amulet vítězoslavně v pěsti a vycouvala z doupěte.
Odspěchala do relativního bezpečí zářící jeskyně, kde si svoji kořist důkladně prohlédla. Ano, přesně tuhle cetku zahlédla ve Fjodorově mysli. Konečně pochopila, jak něco takového mohlo muže přilákat do Temných říší. Pokud to skutečně byl Poutník, pak šlo o unikátní magický poklad, artefakt z dávno minulé éry podivných a mocných čar. Nalézt takovou věc stálo za celoživotní hledání. Vlastnit ji pak stálo za všechna rizika, která Fjodor podstoupil.
A podstoupí. S touhle myšlenkou se Lirielino nadšení vypařilo a na tváři se jí usadil zamračený výraz. Samozřejmě že se člověk vrátí, a jestli ona našla mrtvé kupce, jemu by se to také mohlo podařit. Za tu krátkou dobu, co ho znala, se ukázal být schopným a silným mužem. Bez výhody elfích bot a piwafwi poskytovanou neviditelností se však nepochybně připojí k drowím bojovníkům a nakrmí netopýří mláďata.