Liriel ani nenapadlo zamyslet se, proč by se o něj měla starat. Nemohla prostě ztrácet čas a v hlavě se jí rychle zrodil plán, který sliboval dosažení potřebného cíle. Vytáhla knihu kouzel a vytvořila magickou bránu do Kharzovy věže. K tomuhle potřebovala kouzelníkovu pomoc.
Když ale vstoupila do studovny, nebyl Kharza sám. Její učitel seděl za stolem a ruce svíral tak pevně, až mu zbělely klouby. Rozvalený v blízkém křesle pak byl drowí muž, pravděpodobně nejexotičtější temný elf, jakého kdy Liriel viděla. Své dlouhé, měděné zbarvené vlasy měl svázané do silného uzlu a ve slabém světle svíčky mu oči zářily stejně černě jako ebenová kůže. Ostře řezaný obličej se vyznačoval vysokými lícními kostmi, špičatou bradou a úzkým nosem. Byl štíhlý a bohatě oblečený a z jeho chování čišela pýcha a moc. Tohle všechno vstřebala Liriel jediným pohledem a okamžitě opět pustila z hlavy. Jindy by se o něj snad zajímala, ovšem tentokrát měla na starosti důležitější věci.
„Kharzo, musíme si promluvit,“ řekla spěšně, zatímco na cizího elfa upírala významný pohled.
Než mohl kouzelník odpovědět, postavil se zrzavý drow a vysekl Liriel zdvořilou úklonu. „Pozdravil bych vás, paní, avšak neznám vaše jméno ani rod,“ pronesl. „Kharzo, byl bys tak laskav?“
Kouzelníkovy ustarané vrásky se změnily v kaňony, ale přesto začal s formálním představováním. „Liriel z rodu Baenre, dcero arcimága Gromfa Baenre, mám tu čest představit ti mého společníka Nisstyreho, kapitána kupecké družiny Dračí poklad.“
Nisstyreho černé oči zazářily a znovu se uklonil. „Neočekával jsem takovou čest. Náš společný přítel mě právě ujišťoval, že jste byla jeho nedávným darem velmi potěšená.“
„Kniha lidského vědění,“ řekl Kharza neochotně, když si všiml Lirielina tázavého výrazu. „Získal jsem ji právě od Nisstyreho.“
„A považoval bych si za čest, kdybych vám mohl poskytnout další, pokud byste si to ovšem přála. Dračí poklad je známý tím, že dokáže opatřit cokoliv, a to bez ohledu na cenu. Jsem si jistý, že tady kouzelník by to jistě potvrdil. Jeho rod zásobujeme již mnoho let.“
Taková uspořádání nebyla neobvyklá, to Liriel věděla. Mnoho šlechtických rodů sponzorovalo kupecké společnosti, které představovaly jediný kontakt se světem mimo Menzoberranzan. Na oplátku pak strach z případné odvety Matrony matky poskytoval společnosti takový stupeň ochrany, kterého by jinak nemohla dosáhnout. Liriel si okamžitě uvědomila cenu takového spojence, a tak na exotického muže bez váhání obrátila plnou sílu svého úsměvu.
„Dnes v noci nepotřebuji další knihy, ale možná bys mi mohl pomoct s jinou záležitostí. Potřebovala bych si najmout diskrétní pracovní sílu.“
Kupec povytáhl měděně zbarvené obočí. „Ve městě by měl být dostatek žoldnéřských skupin.“
„Ano, a většina z nich podléhá nějaké Matroně,“ zavrhla tu možnost. „Tohle je osobní a citlivá záležitost.“
„Chápu. Co přesně máte v úmyslu?“
„Našla jsem v tunelech drowí hlídku pobitou dragazhary. Potřebovala bych jejich těla spolu s mrtvými netopýry přemístit do ústí Suchoříčného tunelu a tam naaranžovat tak, aby to vypadalo, že k boji došlo právě tam.“
Nisstyre dívku dlouho pečlivě studoval. „To by se jistě dalo zařídit, ovšem nedochází mi účel takového jednání.“
Liriel pozdvihla bradu do podoby královské přezíravosti. „Přijmi úkol, nebo odmítni, ale neodvažuj se vyzvídat.“
„Tisícero omluv, paní,“ zamumlal kupec bez náznaku upřímnosti. „A jestli ho přijmu, potom předpokládám, že takovou výpravu můžete financovat, že?“
Nonšalantně vyslovil požadovanou cenu; byla vysoká, avšak ani zdaleka ne tak, jak Liriel očekávala.
„Zaplatím tolik i víc,“ slíbila. „Můžu i okamžitě, a to ve zlatě nebo v drahých kamenech, jak je libo. Také ti ukážu polohu dragazhařího hnízda. Všechny poklady vykopané z jejich guana si můžeš nechat, na ně si nárok nekladu. Navíc jsem ještě napočítala asi čtyřicet mláďat. Hlubinní netopýři jsou oblíbenými společníky kouzelníků; chyť si jich několik a vycvič jako mazlíčky. Tím získáš dobře dvacetinásobek naší dohodnuté částky. To všechno můžeš mít, pokud uděláš všechno, co ti řeknu – a bez otázek. Přijímáš tyhle podmínky?“
Nisstyre se usmál. „S radostí.“
„Skvěle. Kharzo, tebe budu taky potřebovat.“
Kouzelník se zalekl. „Mě? Mám vstoupit do dragazhařího doupěte?“
„No jistě, proč ne? K čemu jsou dobrá kouzla, když se nepoužívají?“
„Ale…“
„Jestli je připravíme o zdroj potravy, zaútočí. S tím počítej. A podle toho, co jsem viděla, žije v té jeskyni velká komunita, minimálně šest loveckých smeček. Budeme potřebovat dalšího kouzelníka.“
„Řekl bych, že v tom vám mohu pomoci já, má paní,“ skočil jí do řeči kupec. „Stejně jako vy jsem i já velmi dobře obeznámen s uměním magie.“
Liriel si zrzavého drowa prohlédla od hlavy k patě a rozhodla se jeho prohlášení věřit. Kupečtí kapitáni se často mohli pyšnit velkým bohatstvím a vlivem. Nikdo nemohl takového postavení dosáhnout bez pozoruhodné zručnosti se zbraní nebo kouzly a tenhle muž nevypadal jako bojovník. Byl až příliš štíhlý, příliš jemný a neprakticky elegantní.
„Bude to stačit, Kharzo?“
„Jeho schopnosti jsou dostatečné,“ připustil starý drow neochotně.
Liriel přikývla. „Dobře, tak tedy začněme.“
„Ihned?“ zajímal se kupec.
„Jistěže ihned!“ odsekla. Zmocnila se přesýpacích hodin z Kharzova stolu, obrátila je a se zaduněním postavila zpět. „Nejdřív musím vzít pár věcí ze svého pokoje. Zatím sežeň tři svoje nejlepší mužské bojovníky – tři, ne víc – a přiveď je sem, než se písek přesype.“ Na ta slova vyvolala portál do Arach-Tinilith a přímo jím proskočila.
„Jak zajímavé,“ pronesl Nisstyre a upřel na hostitele výsměšný pohled svých černých očí. „Neřekl jsi mi, že Liriel Baenre byla na Povrchu.“
„A jak jsi…“ Kharza-kzad náhle zmlkl a kousl se do rtu.
„Jak jsem to věděl?“ posmíval se kupec. „Vždyť je to zřejmé, můj drahý kolego. Sice ne detaily, ale obecný rámec jejího plánu je jasný. Jak jistě víš, Suchoříčný tunel vede na Povrch. Naše malá princezna chce někoho odradit od toho, aby ji sledoval až do Temných říší. A jaký lepší způsob by se dal najít než zinscenovat děsivou bitvu? Rozházej těla několika drowích válečníků, několik nestvůrných netopýrů a i ten nejodvážnější obyvatel Povrchu si pronásledování raději rozmyslí. Vlastně je to celkem chytré. Víc by mě však zajímalo,“ pokračoval zamyšleně, „jakého nepřítele považuje za hodného takové námahy.“
„Nemám tušení,“ odpověděl xorlarrinský kouzelník a založil si paže na hubené hrudi. „A jsem si jistý, že to ani zjistit nechci!“
Kupec se zdvihl z křesla. Oběma rukama se opřel o stůl a naklonil se až ke starému kouzelníkovi.
„Riziko,“ pošeptal mu spiklenecky. „Každý následovník Vhaerauna musí být připravený ho podstoupit.“
S posledním posměškem zanechal Kharzu samotného, aby si, jak bývalo jeho zvykem, prskal své námitky. Byla to podivná hra, ale Nisstyremu se líbila. Časem si třeba Kharza na všechny narážky zvykne. Nebylo to příliš pravděpodobné, ale kouzelník z rodu Xorlarrin a mistr Čarodějce by pro uctívače Vhaerauna představoval zajímavou posilu.