„Taková škoda,“ zareagoval kupec zapáleně.
„Takové rouhání,“ opáčila Liriel. „Ale protože nejsi z Menzoberranzanu, Lloth ti tvá slova snad odpustí. Teď bys možná rád viděl cestu do dragazhařího hnízda.“
Nisstyre následoval dívku do úzkého tunelu, který vedl k jeskyni hlubinných netopýrů. Povšiml si sebevědomého způsobu, jakým se divokým terénem pohybovala, a také absolutní nepřítomnosti strachu, přestože nebezpečím Temných říší čelili jen sami dva. Tahle mladá dívka byla nepochybně ostřílená veteránka s touhou poznávat neznámé. Ano, tuhle by jistě dokázal vylákat do Noci nad zemí, ujišťoval se Nisstyre sebevědomě. Jedno postrčení a šťouchnutí a bude jeho.
A tím pádem i Vhaeraunova. V některých záležitostech se i bůh zlodějů musel spokojit s druhým místem.
12.
Trolí Most
Fjodor mnoho hodin kráčel strmým tunelem, aniž by měl reálnou představu o tom, kolik času skutečně uplynulo. Když nedokázal dál běžet, zvolnil do kroku, a když se odvážil, tak i odpočíval. Za čas – jak dlouhý nebo krátký říct nedokázal – se stoupání srovnalo a cesta skončila v malé jeskyni.
V ní již temnota nebyla tak neproniknutelná, a i když Fjodor uhasil poslední pochodeň, viděl dostatečně dobře. Po krátké prohlídce našel východ, malou průrvu jen kousek nad úrovní jeho hlavy a ne o moc větší než díra do jezevčí nory. Fjodor použil meč a začal jím odsekávat kámen a hlínu. Když už si myslel, že mu díra bude stačit, chytil se za její okraj a vytáhl se vzhůru. Pomalu a pracně procpal ven ramena. Konečně se vykutálel ven, vyčerpaný, ale šťastný. Dlouhou chvíli ležel na zemi, ztěžka dýchal a obhlížel okolí.
Zem pod ním byla tvrdá a kamenitá a po obou stranách strmě stoupaly stěny rokle. Podle hladkých a kulatých balvanů kolem sebe poznal, že tohle muselo být vyschlé říční koryto. Někdo nebo něco muselo řeku odvést stranou, protože jinak by se tudy v téhle roční době hnala voda z tajícího ledu a sněhu. Vzduch tu byl chladný, avšak o poznání teplejší, než když naposledy viděl denní světlo. Buď strávil podzemním blouděním mnohem víc času, než by kdy hádal, nebo ho magická brána odvedla mnoho mil od Jasanového lesa.
Fjodor obrátil pohled vzhůru. Nad ním se proplétaly koruny mnoha stromů, skrz které k němu prosvítalo narůžovělé ranní světlo. Svítalo. Byl to nejnádhernější pohled jeho života, který navíc již ani neočekával, že by ještě spatřil. Díky drowí dívce nalezl cestu zpět ke slunci. Nedlužil jí tedy jen jeden život, ale rovnou dva.
Postavil se a vyškrábal se do strmého svahu. Pátral po čemkoliv, co by mu mohlo říct, kam se vlastně dostal. Les kolem něj byl hustý a temný, ale k západu porost řídnul a okolí vyschlého koryta tím směrem pokrývalo jen ostružiní a nízké, čerstvě olistěné keře. Vládlo zde jaro, a to mnohem pokročilejší než v jeho domovském Rašemenu.
Fjodor rychlými kroky překonal říční břeh a zamířil k okraji lesa. Ocitl se na vrcholku svahu klesajícího do nízkého úrodného údolí. Spatřil louky hustěporostlé zelenou trávou i rozsáhlé křoviny obsypané bílými květy. Nejvíc ho povzbudil pohled na políčka žita, neboť to jednoznačně ukazovalo na přítomnost blízkých osad.
Mladý válečník spokojeně pokýval hlavou. I přes radost z opětovného nalezení cesty nahoru byl odhodlaný se do Temných říší co nejrychleji vrátit a znovu najít stopu drowích zlodějů. 1 kdyby místní osada nečítala víc než pár usedlostí, stejně by si mohl opatřit nutné zásoby na cestu. Stříbrňáky vydělané během učení u kováře mu stále zvonily v měšci. Dlouhými a nedočkavými kroky zamířil do údolí.
Nedošel ani příliš daleko a již zaslechl zvuky kladiv a pil v pilné práci. Kousek za políčky se k sobě choulilo několik budov skrytých za pevnou dřevěnou palisádou. Fjodor přispěchal k bráně a hlasitě na ni zabušil.
Otevřela se malá fortna a v ní se objevil přísný obličej se šedivými kníry. „Kdo jsi a co tu chceš?“ otázal se chladně.
„Cestovatel, který chce nakoupit zásoby,“ odpověděl Fjodor.
„Pche! Na to je moc brzo,“ zavrčel strážný, ovšem pohled, který na mladíka upíral, ztratil něco z ledovcového chladu.
Fjodor pohlédl zpět k východu. Slunce vystoupalo nad zalesněné kopce a dlouhými paprsky zalévalo obilná pole. „Ráno je ještě mladé,“ souhlasil, „ale slyším, že vesnice je již v pilné práci.“
„Připravujeme se na jarní slavnosti,“ vysvětloval strážný. „Řeka o něco klesla a kupci sem dorazí každým dnem. Odkudpak že jsi?“
„Mým domovem je Rašemen.“
„O něm jsem slyšel,“ řekl strážný a podezřívavě přimhouřil oči. „Nejsi jeden z těch šílených berserkrů?“
Na okamžik Fjodor nevěděl, jak nejlépe odpovědět. Mnoho lidí se rašemenských válečníků obávalo, a mohl mu proto být odepřen vstup do vesnice. On však zoufale potřeboval zásoby, a tak si tuhle příležitost nemohl dovolit propást. Na druhou stranu byl zvyklý vždy říkat pravdu.
„To jsem, pane, ale bojuji, jen když musím.“
„Hmm. No možná ti někdo prodá, co potřebuješ.“
Dřevěná brána se rozevřela dokořán a Fjodor se udiveně zadíval na zvláštní vesnici za ní. Dobytek a kozy se mačkaly v těsných ohradách, a navzdory okolním bohatým pastvinám přežvykovaly suchou zimní píci. Jedinou ulici lemovaly masivní budovy ze dřeva a z kamene, které postrádaly jakékoliv pohodlí rašemenských stavení. Žádné malované okenice ani zářivá květinová výzdoba, která vždy rozjasňovala příbytky ve Fjodorově domovině. Na střechách z tvrdé břidlice místo pečlivě spletených došků nehnízdil ani jeden čáp. Všude kolem nebyl ani zlomek barvy, ani zlomek krásy. Celá ze dřeva a kamene vesnice Fjodorovi připomínala pevnost uprostřed zimy.
Její obyvatelé byli stejnou měrou ponuří. Žádný hlouček vesničanů nepostával na dvorech, kde by sdílel poháry horkého kvasu a ranní drby. Muži i ženy spěchali za svými povinnostmi, a pokud se vůbec obtěžovali prohodit pár slov, tak vždy jen krátké a úsečné věty. Několik tuctů vesničanů se staralo o palisádu: přitloukali příčná břevna a ucpávali škvíry hustou načervenalou hlinkou. Další pak po obou stranách hlavní ulice stavěli řady dřevěných stánků a bušení jejich kladiv naplňovalo ranní vzduch. Jiní zase vykládali vlastní zboží určené k prodeji: vlněné přikrývky, klubka nebarvené příze, prosté hrnčířské výrobky, sušené ryby a zvěřinu, kola sýra, hrnce medu a sudy medoviny. Tahle vesnice se skutečně připravovala na jarní trh, avšak všude chybělo radostné očekávání, které by podobnou událost v Rašemenu nepochybně doprovázelo. Tady se lidé tvářili, jako kdyby se chystali na obležení.
„Kde je tohle místo a jak se jmenuje?“ zeptal se Fjodor zvědavě. „Musíte mi prominout, ale cestoval jsem příliš dlouho a ztratil jsem směr.“
Strážný mu věnoval přísný pohled. „Vesnice se jmenuje Trolí Most a je půl dne cesty od čehokoliv. Všude jsou kupecké stezky a řeky a my jsme plácnutí někde mezi tím vším jako bleší kousanec uprostřed zad, kde se na něj nedá dosáhnout,“ zavrčel.
„Kupecké stezky?“ snažil se ho Fjodor popostrčit.
„Na sever od nás je Slatinná stezka, která vede z Tiboru až do Stříbroluní. Hned za ní je řeka Dessarin. Brod mrtvého koně přemosťuje Železnobrodskou cestu, která směřuje do lovecké chaty ‚Volající rohy‘. Odkud jsi přišel ty?“