„Z lesa.“
To byla nejlepší odpověď, jakou mohl Fjodor poskytnout, a zjevně byla také dostačující. Mužovo obočí vylétlo vzhůru a očividně ohromeně přikývl.
„Cestovat sám Vysokým hvozdem si dovolí málokdo. Vždycky jsem si myslel, že všechny příběhy o berserkrech jsou přehnané, ale vyjít z toho místa v jednom kuse chce celého chlapa. A taky není divu, že si připadáš zmatený. Tam se dá bloudit klidně celý život a ven se člověk ani nemusí dostat.“
Ačkoliv jména stezek a řek mu nic neříkala, o Vysokém hvozdu Fjodor již slyšel. Mělo jít o hluboký a magií nasáklý les, neuvěřitelně prastarý a rozlehlý, a především vzdálený mnoho stovek mil od domova. To vědomí bylo závratné, avšak vypořádal se s ním jako se vším: odevzdal se osudu a zaměřil se na nejbližší nutný úkol.
„Byl bych moc vděčný, kdybyste mi řekl, kde bych mohl koupit zásoby,“ řekl.
Strážný zamyšleně našpulil rty a upřel pohled na Fjodorův těžký meč. „Bude to trvat tři, možná čtyři dny, než dorazí první karavana,“ pronesl uvolněně. „Co tu třeba do tý doby počkat? Práce je tu dost, stačí se jen na pár dní upsat.“
Fjodorovi se na jazyk drala otázka, k čemu by jim vlastně byl. Místní obyvatelé pracovali zuřivým tempem; s takovou by měli všechno dokončit před polednem. A kromě toho, proč by se měl vůbec napevno zavazovat? Copak slovo muže těmhle chmurně se tvářícím vesničanům nestačilo?
„V tom případě bych se najedl,“ rozhodl se Fjodor strážného otázku obejít. „Je v Trolím Mostě hostinec?“
V mužových očích to tvrdě zazářilo. „Takže zůstaneš. Dobře, to je moc dobře.“ Mávnul na kolemjdoucího, vysokého muže s dlouhými údy, který se vyznačoval špinavým lněným kabátem a zarputilým výrazem. „Hej, Toskere! Vezmi tohodle mladíka ke Kouřící konvi a řekni Saidě, ať se o něj dobře postará.“
Muž přistoupil blíž a sjel Fjodora pohledem. Krátce se při tom zastavil na jeho zbraních a rozložitých ramenou. „Žoldnéř?“
„To jistě ne, pane.“
Víc se k tomu Fjodor nechtěl vyjadřovat a ve vší slušnosti ani říct nemohl. Rašemenští válečníci bojovali, jen když museli. Braní životů bylo krutým činem a mladý válečník měl pro ty, kteří se tím způsobem živili, vyhrazeno jen pohrdání.
„No tak dobře, ale stejně pojď,“ pronesl muž zklamaně.
Fjodor neochotného průvodce následoval dolů úzkou ulicí, dokud nedorazili k hostinci. Ten také ani trochu nepřipomínal útulné, domácky působící krčmy jeho domoviny. Místo toho se ocitl v místnosti velké jako stodola, s kamennými stěnami a okny se skly zasazenými do olověných rámů. Podél jedné ze stěn se táhl dlouhý nálevní pult lemovaný stoličkami. Asi polovina z nich byla obsazená vesničany, kteří si zaskočili na rychlou snídani v podobě černého piva a obilné kaše.
Rašemenec se posadil vedle svého průvodce. Hostinská Saida k nim přispěchala v každé ruce s jednou kouřící miskou. Šlo o obtloustlou ženu ve středním věku s oříškově hnědými vlasy, rozumným výrazem a praktickým šálem ze šedé vlny. Naproti tomu vesta, kterou nosila pevně utaženou přes košilku, byla jasně rudá. Byla to první skutečná barva, kterou Fjodor na tomto ponurém místě spatřil, a přijal to jako dobré znamení. Zdvořile starší ženu pozdraviclass="underline" „Dobrý den, Saido. Nevíte náhodou, kde bych si tu mohl koupit zásoby na cestu?“
„Mám jich po ruce dost,“ odpověděla. „Co bys potřeboval?“
Fjodor přednesl výčet zahrnující sušené porce jídla, pořádný kus lana a tolik smolných pochodní, kolik jen mohl unést. Tosker se zakuckal pivem a upřel na něj pátravě zúžené oči.
„Zní to, jako kdybys chtěl jít pod zem. To by udělal jenom blázen.“
„Ano, zřejmě máte pravdu,“ odpověděl Fjodor smířlivě a zhluboka si přihnul. Nápoj to byl hořký, ale zaplnil mu prázdný žaludek vítaným teplem.
„Jestli to jsou drowové, po kom pátráš, potom ani nemusíš opouštět tohle prokleté údolí,“ ozval se z kouta místnosti třaslavý hlas.
Fjodor se otočil. Seschlý stařec se zdvihl ze židle a dokulhal k nálevnímu pultu. Tvář měl hluboce zvrásněnou starými jizvami a jedno zavřené víčko se mu propadalo do prázdného očního důlku. Ačkoliv ráno teprve začínalo, očividně již nějakou dobu popíjel, a v téhle chvíli byl dávno mimo hranice jakéhokoli taktu.
„Buď zticha, starý blázne,“ vyštěkla Saida.
Stařec byl však příliš ztracený ve vzpomínkách a pivu, než aby se nechal takhle snadno zastavit. „Každý rok přicházejí,“ zamumlal a zjizvený obličej se mu při vzpomínce na prožité hrůzy zkřivil. „Každý rok. Nikdy se nedá říct, kdy přesně, ale většinou udeří za bezměsíčné noci.“
Fjodor provedl v duchu několik rychlých výpočtů. V den, kdy následoval drowí zloděje do portálu, měsíc ustupoval. Jestliže v Temných říších strávil opravdu odhadované tři nebo čtyři dny, tak se skutečně blížil nov. To by vysvětlovalo opravy palisády, ustájená zvířata a všeobecný stísněný pocit. Co potom ale ty zuřivé přípravy na jarní trhy?
„Jestliže je vesnice v nebezpečí, proč připravujete slavnost?“ zeptal se. „Nebo se kupci v těchto zemích něčeho takového nebojí?“
„Kdyby o tom věděli, tak by se opravdu báli,“ řekla Saida chmurně. „Obvykle touhle dobou už karavany stihly nejen přijít, ale i odejít. Letos jsou však vysoké hladiny řek a karavany mají zpoždění. Už takhle tady nerady zastavují, jsme totiž moc daleko od cest, jestli ovšem drowové zaútočí a kupci tu ještě budou, budeme je další jaro vyhlížet marně. A co bude s Trolím Mostem pak?“
Muž několik míst od Fjodora praštil korbelem o pult. „O důvod víc, abysme ty drowy sami našli a pobili dřív, než zaútočí,“ zavrčel. „Pak je můžeme napíchat na kůly a používat v poli jako strašáky.“
Následný sbor souhlasného mručení a čirá nenávist čišící z vesničanova hlasu vyslaly dolů Fjodorovou páteří zamrazení odporu. Ztratil úplně chuť k jídlu a napůl snědenou misku kaše odstrčil stranou. Právě se chystal zeptat Saidy, kolik jí dluží, když ho muž s tmavými vousy po jeho levici šťouchnul loktem.
„Vypadáš jako schopný mladík. Jestli s tím svým mečem umíš i zacházet, moh by ses v Trolím Mostě pár dní zdržet. Vždycky říkám, že co je pro jednoho noční můra, je pro druhého příležitost.“
Pak zpod kazajky vytáhl kožený pásek. Na něm visel trojúhelníkový kus tmavé kůže. Ačkoliv bylo vyschlé, šlo v něm na první pohled poznat elfi ucho. Muž zamával trofejí Fjodorovi před nosem.
„Kouzelničtí vládci Nesme platí za každé takové ucho stříbrem. Jdeš do toho se mnou, synku?“
Fjodor se neodvažoval odpovědět. Kdyby nahlas řekl, co se mu honilo hlavou, tak by na něj vousatý muž zajisté zaútočil, a mladý válečník věděl, že by na tasenou čepel odpověděl s chladnou zuřivostí záchvatu berserkra. Lovec odměn naštěstí dál nenaléhal.
„Platí stříbrem!“ zavolal místo toho na celý sál. „A my tu přesto sedíme s rukama v klíně! Proč se při každém novu schovávat za hradby? Přišel čas lovu!“
„Říká se, že drowy je těžké zabít,“ vložil se do hovoru další muž, vytáhlý chlapík s toulcem šípů přes rameno, jehož popruh během řeči významně poplácal. „Ale já si myslím, že když je střelíš, pojdou jako každý jiný zvíře.“
Tosker se na stoličce neklidně zavrtěl. Všechny řeči o boji mu očividně neseděly. „Ještě lepší by bylo zjistit, odkud přicházejí, a zavřít je tam.“
„A co ty o tom víš?“ odsekl lovec odměn. Naklonil se dopředu přes nálevní pult a upřel na Toskera pohrdavý pohled. „Na poli se možná vyznáš, ale kdys naposledy vystrčil nos z údolí? V kopcích a lesích je víc jeskyní, než má pes blech. Tam by člověk mohl hledat celý život, a stejně by jejich hnízdo nenašel!“