Fjodor o takovém místě věděl, ale nedokázal promluvit. Pouhé dva dny cesty, pokud by tedy tihle lidé měli odvahu skutečně do Temných říší vstoupit, by jim stačily, aby dorazili do jeskyně, kde se setkal s drowí dívkou. Nedělal si iluze, co by ji čekalo v rukách těchhle tvrdých a zahořklých vesničanů, a něčeho takového se určitě nechtěl zúčastnit.
Fjodor ani na okamžik nepochyboval, že obyvatelé Trolího Mostu nájezdy temných elfů skutečně trpěli. Věřil tomu, že drowové byli skutečnými původci neštěstí a zvěrstev, které jim příběhy připisovaly. Zároveň však bojoval ve válce a dobře věděl, jakých hrůz je schopen člověk. Přesto na svoji rasu nezanevřel a nehodlal okamžitě odsoudit každého člena nějaké jiné.
I přes své mládí Fjodor věřil, že taková rozhodnutí může dělat jen u jednotlivých osob. Jeho omezený Zrak mu čas od času poskytoval pohled na to, co by mohlo být, či co bylo. Sice na něj zcela nespoléhal, ale již stačil zjistit, že v odhadování lidí je lepší než leckterý moudřejší muž. Přesto pro něj byla temná elfka záhadou. Její smích byl čistě elfský a Fjodorovi připomínal vílí zvonky nebo radostné děti. Na druhou stranu byla stejně zrádná a smrtící, jak to o drowech tvrdily příběhy. Přesto nebyla živoucím obsidiánem ani zhmotněním čistého zla. Fjodora překvapil pohled na její výraz, když mluvil o dajemmě. Na okamžik za cizíma zlatýma očima zahlédl spřízněnou duši. Ještě víc ho však znepokojovalo mlhavé, ale dostatečně jasné přesvědčení, že tahle dívka by se mohla stát stejně mocnou – a stejně důležitou – jako Čarodějnice, které byl vychován uctívat. Nejhorší pak byl pocit, že jeho osud je s tím jejím nějak spojen. Vždyť to byla temná elfka! Fjodor netušil, jaká tajemství by se pod její krásou mohla skrývat; věděl jen to, že nedokáže udělat nic, co by ji mohlo vystavit pomstě obyvatel téhle vesnice.
Fjodor tedy mlčel a dokončil snídani ve společnosti mrzutých mužů. Když dojedl, koupil od Saidy vše potřebné. Hostinská mu naúčtovala víc, než by mělo všechno stát, on se však nechtěl zdržovat smlouváním. Jakkoliv byly chvíle strávené na slunci vzácné, zdržovaly ho od splnění životně důležitého poslání.
Jakmile se mohl zdvořile vytratit, nechal Fjodor Trolí Most daleko za zády a vydal se po vlastních stopách zpět do lesa. Znovu nalezl průrvu a protáhl se dovnitř. Opět ho obklopila náhlá temnota, a tak zažehl první ze smolných borových loučí. Pak se rozhodl a nalezl kámen, který byl dost velký, aby vstup utěsnil, a učinil tak. Poté s vysoko zdviženou pochodní zahájil opětovný sestup do nitra Temných říší.
13.
Polapená tma
Pomalu a opatrně se Liriel pokoušela vytáhnout drobnou dýku z pouzdra. Uplynuly tři dny téměř neustálého studia, které mladé drowí kouzelnici ukázaly rizika a výzvy obsažené v jejím poslání.
Byla si naprosto jistá, že amulet je artefaktem veliké moci. Seslala na něj několik složitých kouzel, která měla odhalit význam drobných run vyrytých do pouzdra. Marně. Prastará tajemství strážila magie mocnější než ta její. Řetízek, který byl v okamžiku nálezu na těle mrtvého drowa přetržený, se sám od sebe opět scelil. V mezeře prostě dorostly nové kroužky, které ale tak dokonale odpovídaly zašlému zlatu zbytku, že Liriel už ani nedokázala poznat, kde mezera vlastně byla. Ještě nikdy neslyšela o magickém předmětu, který by se dokázal opravit bez pomoci. Když zatáhla za rukojeť dýky, nestarala se ani tak o bezpečí amuletu – ten se o sebe dokázal očividně postarat sám – ale o magii, která by se tím mohla uvolnit.
Ať se však snažila, jak chtěla, dýku uvolnit nedokázala. Čepel a pouzdro byly tak pevně spojeny, že mohly být stejně dobře součástí jednoho kusu kovu.
Liriel se s povzdechem zhroutila do křesla. Zašla až moc daleko a až příliš riskovala, než aby teď selhala.
Získat amulet byla ta snadnější část. Najít čas k jeho studiu představovalo mnohem větší zkoušku. Netroufala si přijít za Triel se žádostí o uvolnění, protože jí bylo jasné, že Matrona mistra by ji bez váhání zamítla. Nejlepší tedy bylo snažit se udržet celou záležitost v tajnosti, zejména pak před Triel. Kolovaly jisté zvěsti o tom, že rod Baenre musel čelit několika výzvám, a zaměstnaná Matrona tudíž měla na práci jiné věci než sledovat každý krok své neteře. A pokud by Lirieliny učitelky, obzvlášť Matrona Zeld, věřily, že Matrona mistra si dívčinu absenci sama vyžádala, neodvážil by se o Trielině rozhodnutí nikdo pochybovat.
Na druhou stranu by však mohly být mistry zvědavé a hledat odpovědi nějakým méně přímým způsobem. Sice mohly být Triel věrné, ale zároveň si hlídaly postup svůj i svých rodů. Liriel jasně očekávala, že na ni budou upřeny oči nejméně tuctu vznešených rodů, které se začnou pídit po tom, co asi může rod Baenre považovat za tak důležité, že kvůli tomu umožnil jedné ze svých žen dočasný odchod z Arach-Tinilith.
A tak se také stalo. Liriel a Kharza-kzad umístili kolem jejího narbondellynského domu vrstvy ochranných zaklínadel a vzduch kolem doslova praskal kouzelnými sondami, které žalostně selhávaly. Během tří dnů od jejího odchodu z Akademie se jí ztratili tři sloužící. Liriel neočekávala, že je ještě uvidí, a pokud by k tomu došlo, stejně by jí nebyli k ničemu. Ne po tom, co by jim únosci vysáli z hlavy veškeré užitečné informace. Na druhou stranu nebýt intervence dvou mocných kouzelníků – Kharzy-kzada a samotného arcimága – neměla by Liriel nikdy na tak dlouho klid.
Ano, skutečně se odvážila riskovat a zasvětila do chystaného plánu i svého otce. Vytvořila tím nanejvýš ošemetnou situaci. Gromf Baenre měl dost vlivu na to, aby ji dostal z Arach-Tinilith, přesto každá mistra v Akademii předpokládala, že by se ničeho takového neodvážil bez Trielina přímého příkazu. Liriel si uvědomovala, že hrdý Gromf by takové připomenutí vlastních omezení nenesl dobře a tudíž by v jejím zájmu nejednal, dokud by mu z toho všeho nekynul prospěch.
Řekla mu tedy dost o své návštěvě Povrchu, včetně informací získaných od kněžek Eilistraee, aby ho zaujala. Neopomněla zdůraznit, že nahoře žijí drowové, jež mohou sesílat kouzla a mají schopnosti, které ti dole postrádají. Slíbila, že se od nich naučí co nejvíc a pak se s ním o nově získané poznatky podělí. Gromf ji pozorně vyslechl, položil jí mnoho vlastních otázek, a až když souhlasila s tím, že se stane jeho vyslancem na Povrchu, souhlasil, že jí pomůže.
Alespoň že svolil. Jak by, pokud by to prasklo, celou věc Triel vysvětlil, byla jeho starost; Liriel byla víc než ochotná přehodit případný spor na oba sourozence. Přestojí vzpomínka na otcův výraz v okamžiku, kdy mu vyprávěla o jiném božstvu, nutila přemýšlet, jestli udělala dobře, když ho také zapojila. Jak by takovou informaci mohl ambiciózní Gromf využít?
Stejně tak nedůvěřovala Kharza-kzadovi. Podobně jako Gromf měl i on vlastní zájmy. To bylo zjevně prokázané podivným darem brány, která spojovala Lirielin pokoj s jeho pracovnou a která jí umožňovala kdykoliv se z Akademie vytratit. Předtím si prostě myslela, že kouzelníkův zájem o její osobu je daný osobními důvody a že si užívá její společnost a následné vychloubání se, ke kterému tím získával záminku. I kdyby nepovyprávěl jediný vylhaný příběh, bylo zřejmé, že je mu společnost mladé a krásné ženy milá. Jistě v tom ale bylo víc. Liriel byla přesvědčená, že její učitel má vlastní plány a že z ní chce učinit součást své zatím neodhalené pavučiny intrik.