Přesto ho potřebovala. Jako mistr Čarodějce měl přístup ke svitkům a knihám, které byly ostatním zapovězené, a kouzelnická věž rodu Xorlarrin patřila k nejlépe vybaveným laboratořím v celém Menzoberranzanu. Zdálo se, že za to do značné míry vděčí kouzelníkovým neustálým tajným obchodům s Dračím pokladem.
Ten představoval další Lirielin risk. Poslala pro Nisstyreho a požádala ho, aby jí prodal všechny knihy s lidským věděním, které dokázal během velmi krátké doby koupit nebo ukrást. Jejich vlastnictví bylo samozřejmě nezákonné a jen jejich nákup ji přiváděl na hranici chudoby, avšak neviděla jinou možnost. Neodvážila se ptát přímo po knihách o runové magii, protože se bála, že by tím příliš odkryla karty. Černooký kupec byl rovněž kouzelník a Země světla znal lépe než kterýkoliv jiný menzoberranzanský uživatel magie. U něj bylo ještě pravděpodobnější než u Kharzy, a dokonce víc než u Gromfa, že si dá její plán dohromady.
Zatím však byl víc než nápomocný. Přinesl několik krabic knih a nabídl jí, ať si vybere, které potřebuje, a zbytek bez zaplacení vrátí. Nabídl se, že jí zodpoví všechny otázky o Zemích světla, a dokonce naznačil, že by mu bylo potěšením posloužit jí jako průvodce. Vůbec naznačoval hodně věcí, a to s takovou smělostí, které by se jiný mužský obyvatel Menzoberranzanu neodvážil. Ačkoliv Liriel neměla o románek se zrzavým kupcem zájem, některé jeho další nabídky by jistě využila, kdyby měla čas.
Čas. Liriel s povzdechem mrkla na zářící písek v hodinách. Ta trocha času, kterou se jí podařilo ukrást, se nezadržitelně chýlila ke konci, neboť dříve či později se i nanejvýš zaměstnaná Triel musí o její nepřítomnosti dozvědět a donutí ji vrátit se zpět do Arach-Tinilith. Tři dny ve skutečnosti představovaly víc, než v co se odvážila doufat.
Dobře ukradený čas zužitkovala. Podařilo se jí zapamatovat si mapy pozemních krajů a naučila se víc o způsobech jejich obyvatel. Co se ale nedozvěděla, bylo, jak používat nový amulet.
Liriel bezcílně zakroutila rukojetí. K jejímu překvapení se drobná dýka poddala, otočila se a uvolnila z pouzdra.
Temná elfka zlatý předmět důkladně prozkoumala a dočkala se druhého překvapení. Nebyla to dýka, ale malé dláto. Drobné nářadí zůstávalo jasné a ostré a bez jediného náznaku rzi, a to přesto, že dno pouzdra vyplňovala voda.
„Dláto,“ zamumlala. „No ovšem!“
Temná elfka se znovu vrátila ke knize o runové magii a se vzrůstajícím vzrušením jí začala listovat. Téměř na konci nalezla hrubě načrtnutý obrázek prastarého rozložitého dubu. Jmenoval se Potomek Yggsdrasilův a jeho pokroucený kmen byl poznamenaný runami tisíce kouzel. Podle textu pod obrázkem mohly být do jeho kůry vyryty jen nejmocnější runy, pouze nástroji vytvořenými nejschopnějšími runovými mágy a požehnanými bohy starých Rusů.
Liriel zdvihla drobné dláto a s úctou si ho prohlédla. Bylo možné, že by v ruce držela právě takový nástroj? Důkladně si znovu prostudovala obrázek. Ano, některé ze znaků na prastarém dubu byly stejné jako na amuletu.
Mohla by však ona, drowí elfka z Temných říší, použít tenhle nástroj k vyrytí kouzla do kmene posvátného dubu? Vytvoření runy nebylo podobné kouzelnickým kouzlům, které ovládala s takovou lehkostí a jistotou. Runa, již by k tomu účelu potřebovala, se nedala naučit ze svitku, ale musela vzniknout v mysli a srdci. A klíčem k tomu byla jen dlouhá a nebezpečná cesta jako ty, které podnikali staří Rusové, aby rozšířili jak své území, tak magickou moc. Jen skrze změnu a růst, skrze tvrdě vydobytý vnitřní vhled, mohla runa přijít ke svému sesílateli.
Liriel, chvějící se vzrušením, sebrala svitek pergamenu a pečlivě ho uhladila. Byla na něm zobrazená mapa severních zemí a podle Nisstyreho zachycovala země, které se nacházely nad jí známou částí Temných říší. Prstem našla vzdálené město Hlubinu a pak jím přejela přes moře na ostrov Ruathym. Tam žili předkové Rusů. A tam také stál Potomek Yggsdrasilův, prastarý posvátný dub.
Cíl tedy již měla. Pokud jí z cesty vzejde potřebná runa, sešle kouzlo, kterým získá trvalé vlastnictví drowí magie.
Nejdřív ji ovšem bude muset přenést přes všechny dlouhé míle na Ruathym. Odpověď na tento problém představovala kapka vody zachycená v pouzdře. Kniha o runové magii obsahovala spoustu příběhů o posvátných studnách a pramenech. Voda byla v Temných říších hojná, a kromě obvyklé životodárné přirozenosti neměla další význam. Lirielin tmavý domov měl ale také svá místa moci.
„Liriel Baenre, ty jsi se konečně naprosto zbláznila!“
Pokud by autorkou tohohle prohlášení nebyla dvouhlavá saň, která byla sama napůl šílená, mělo by jistě větší dopad.
„Říkám ti, Zz’Pzoro, že tohle bude fungovat,“ trvala mladá elfka na svém a dál malým mitrilovým krumpáčem sekala do stěny sloje. „Jen zůstaň ještě minutku nebo dvě v klidu.“
„Tak zůstaň v klidu, říká,“ zabručela pravá hlava a vlastně tak oslovením levé hlavy doslova propadla samomluvě. „Co si vlastně myslí, že jsme? Kolibřík?“
Odpověď levé hlavy zanikla v zazvonění dalšího úderu, následovaném dunivým zapleskáním dračích křídel, to když se pokoušela udržet na místě. Stoupající teplý proud pomáhal udržet její tělo ve vzduchu, ale vznášení se na místě bylo obtížné pro jakéhokoliv draka a za jakýchkoliv okolností.
Zz’Pzořina situace byla dále komplikovaná dodatečnou vahou drowí elfky, která se usadila na místě těsně za jejím dvojitým krkem. Liriel nebyla ani tak těžká – většina hlubinných draků považovala devadesát liber vážícího drowa za svačinku, a ne zátěž – ovšem Zz’Pzora patřila mezi ne příliš vzrostlé zástupce svého druhu. A drowí elfka sama nebyla v právě vyvážené pozici. Vykláněla se daleko do strany, a vždycky když udeřila do kamene, musela oslabit sevření své dračí nositelky. Každým okamžikem je svéhlavá temná elfka mohla obě shodit na zem.
„Rozhlédni se kolem sebe,“ žádala ji pravá hlava. Stvoření nebezpečně podkleslo, a muselo proto usilovně zamávat purpurovými křídly, aby se vrátilo do původní pozice. „Celá jeskyně září energií! Vyber si přístupnější místo.“
Liriel zavrtěla hlavou a znovu udeřila. Po kameni se rozběhla vlasová prasklina zvýrazněná namodralou září, která prosvítala i vrstvami magie prostého kamene.
„Tohle je nejlepší místo, a ty to víš, Zip,“ odpověděla elfka nepřítomným hlasem. Když stěna konečně povolila, mohla se soustředit na opatrné zvětšování sítě prasklin. „Jehla lítice má víc magie než tuna kamení z tohohle místa.“
Jehla lítice, štíhlý kus zářícího kamene, který vypadal, jako kdyby zachytával a zesiloval okolní vyzařování, získal jméno od skutečné lítice – nemrtvé drowí ženy – která v Zz’Pzořině doupěti kdysi strašila. Zmizela však dlouho před jejím zrozením. Porazila ji Zz’Pzořina matka, a to v bitvě tak mocných kouzel, že tím možná nechtěně přispěla k neobvyklému vzhledu svého potomka. Ať už to ale bylo jakkoliv, zmutovaná saň o tom nechtěla příliš často a ani usilovně přemýšlet.
V tu chvíli Liriel odhodila krumpáč a začala zoufale pomalu odlupovat vrstvy kamene jen za pomoci rukou a nože. Zz’Pzora se při zazvonění mitrilu o kámen dole zachvěla.
„Takhle klidně můžeme dopadnout i my, uvědomuješ si to?“ poznamenala pravá hlava.