„Snažím se co nejvíc spěchat,“ ujišťovala ji Liriel. I ona si byla velmi dobře vědomá vratké situace. Přála si, aby s sebou mohla vzít Kharzu, který by jí jistě pomohl s levitačními kouzly, ovšem starý a vetchý kouzelník by cestou umřel strachy. Sjíždění vody nebylo nic pro slabé.
Liriel sice mohla vystoupat vzhůru i s pomocí vlastní schopnosti levitace, ale tím by ji pro zbytek dne zcela vyčerpala. Stáleji čekala cesta zpět šachtou a při ní by se musela svěřit jen Zz’Pzořině síle a nemohla se spolehnout na to, že nepodlehne náhlému pokušení a „náhodou“ nepustí provaz. Místo toho se radši jednou rukou držela dračího krku a odsekávala kousky kamene.
Náhle sloj zalilo jasně modré světlo – jehla lítice byla uvolněná z obalu. Liriel znásobila úsilí, protože ani její na světlo citlivé oči, ani Zz’Pzořiny tohle nemohly dlouho snášet. Opatrně vložila hrot dýky pod odhalenou hranu kamene a vypáčila ho ven. Amulet jí již visel připravený kolem krku; upustila zářící kousek kamene do pouzdra a rychle zpátky zašroubovala dláto s rukojetí v podobě dýky.
„Hotovo!“ oznámila. „A teď dolů.“
„Tiamat budiž pochválen,“ zabručely obě hlavy naráz jméno dračího boha. Pak se stvoření sneslo dolů ke kamenné zemi a úlevně dosedlo.
Liriel sklouzla z dračích ramen a začala sbírat kouzelné předměty. Pokud se dalo usuzovat z obnoveného třpytu jejího piwafwi, tak se jim víc než jen vrátila původní síla, o kterou přišly během dvou výprav na Povrch. A takhle rychle! Nové předměty se na podobných místech musely většinou zanechat několik let, aby do nich magie prosákla; předmět, který se vyčerpal, potřeboval alespoň rok, aby znovu obnovil svoji moc. Liriel úplně poprvé uvěřila, že se jí plán podaří.
„A teď co?“ zajímala se pravá hlava. „Po všech potížích, které jsem kvůli té věci musela podstoupit, bych zasloužila vědět, co s ní zamýšlíš.“
„Odcházím na dlouhou cestu,“ oznámila Liriel šťastně.
„Dobře!“ přikývly obě dračí hlavy naráz. Purpurové stvoření si sedlo na zadek a ruce si podivně elfským způsobem založilo na prsou. „Je s tebou víc potíží, než za kolik stojíš,“ dodala pravá hlava kousavě.
Elfka povytáhla obočí. „Mně budeš taky chybět,“ odvětila stejně hřejivým způsobem. „Ale ještě nějakou dobu neodejdu. Nejdřív dokončím výuku v Arach-Tinilith. Jako nejvyšší kněžka budu mít moc i postavení, abych si mohla odcházet a přicházet podle libosti.“
„V tom případě; vrátíš se brzy?“
Liriel zavrtěla hlavou. „Je mi líto, Zip, ale znovu se ven z Akademie neodvážím. Ovšem přijdu za tebou, jen co skončím.“
„Hmmf.“
Zz’Pzora se urazila. To se prostě nedalo jinak nazvat. Trucovitý výraz vypadal na jejích hrozivých šupinatých hlavách nepatřičně, avšak Liriel připadal spíš roztomilý.
„Ty roky utečou jako nic, uvidíš; jak moje výuka, tak výprava brzy skončí. Až se vrátím, mám ti přinést něco ze Zemí světla?“ snažila se ji zlákat s vědomím, že prozrazení cíle její cesty by Zz’Pzoře mohlo zlepšit náladu.
Dračí oči – všechny čtyři – se rozšířily překvapením. Po tváři levé hlavy se rozlil lstivý úsměv. Až doteď drakovým slovům i činům vládla praktická pravá hlava. Konečně však něco zažehlo zájem vrtkavější poloviny.
„Ano,“ odpověděla. Rozhodnost zněla v jejím štěbetavém dívčím hlase poněkud nepatřičně. „Najdi způsob, jak bych se mohla dostat na Povrch.“
Liriel zamrkala. „No, já měla spíš na mysli něco jako knihu kouzel, poklad nebo něco takového.“
„Nicméně jsi učinila nabídku, a já odpověděla.“
Znovu ten rozhodný a vášnivý tón, tak nečekaný u Zz’Pzořiny levé polovičky. Dokonce i pravá hlava si družku prohlížela s udiveným výrazem.
Po chvíli sdíleného ticha pokrčila drowí elfka rameny. „Tak dobře, Zip. Pokusím se.“
Sliby drowů i hlubinných draků přicházely snadno, ale jen málokdy došly naplnění. Přesto Zz’Pzora vypadala spokojeně. Liriel sesbírala zbytek magických předmětů a přemístila se do šachty. Protentokrát ji saň vytáhla bez obvyklého trhání a zdlouhavých prostojů, které výstup obvykle provázely. Když konečně dorazila na vrchol, zaslechla vzdálené dračí hlasy, vyluzující kvílivou píseň na rozloučenou.
Vůbec poprvé Liriel cítila, že jí smutek zkalil nadšení, a začala si procházet vše, co musela opustit. Ani tak nelitovala toho, že výpravu bude moct započít až za několik let. Stále toho bylo tolik, co mohla udělat nebo zažít přímo v Menzoberranzanu. A čím víc moci načerpá, tím víc si jí odnese do Zemí světla. Ale ať už její čas přijde kdykoliv, Liriel věděla, že cizí a podivnou zemí bude cestovat sama.
Možná, přemítala, zatímco procházela branou, která ji měla přenést zpět do Kharzovy věže, by mohla dnes složený slib přece jen dodržet.
14
Shakti
„Tři dny!“ zuřila Shakti Hunzrin a hodila džbán na vodu proti dveřím svého pokoje. Jemná hrnčířské práce se s uspokojivým trištivým zvukem rozprskla do oblaku střepů a prachu. Náladu jí to však nezlepšilo; v ničení neživých objektů se vůbec dalo najít jen málo uspokojení. Znovu začala neklidně rázovat sem a tam. Cítila se při tom asi tak patřičně jako trpaslík ve vodě.
Kněžka vyplýtvala spoustu času a kouzel tím, že sledovala příchody a odchody své sokyně z rodu Baenre. A to všechno k ničemu. Matrona mistra dala neteři, proti vší logice, zvláštní volno. A k čemu? Podle všech zpráv se Liriel zabednila ve svém domě. Naše malá princezna se jistě potřebovala vzpamatovat z těch celých pěti dní v Arach-Tinilith, pomyslela si Shakti kysele.
Ale tři dny? I ona sama dostala jen sem tam několik hodin, a to jen aby se mohla věnovat naléhavým rodovým záležitostem.
Náhle se Shakti uprostřed kroku zastavila. Možná, zamyslela se, by jí několik hodin mohlo stačit.
Uhladila si záhyby roucha a netrpělivě si přičísla vlasy – měla zvyk se během záchvatů rozcuchat. Její trepky cestou za Matronou Zeld rozdrtily několik střepů z rozbitého džbánu.
„Proč potřebuješ opustit Akademii a proč s tím jdeš za mnou?“
Obě to byly rozumné otázky a Shakti na ně byla připravená. „Přichází pářící období rothe,“ vysvětlovala kněžka. „A nikdo o tom neví víc než já. Dokonce ani sami rothe,“ dodala pyšně.
Mistra Zeld při tom podivném prohlášení naježila obočí, ovšem nakonec se rozhodla dál v téhle oblasti nepátrat. „Ty jsi ale studentka dvanáctého ročníku a skoro nejvyšší kněžka. Za tebe já nezodpovídám.“
Shakti se naklonila dopředu. „Ale můžete mi dát svolení k odchodu. A bude to prospěšné pro nás obě. Mohu se vrátit s určitými informacemi.“
„Musím se přiznat, že o intimní život dobytka příliš velký zájem nemám,“ odvětila mistra kyselým tónem.
Mladá kněžka ztichla a bojovala proti narůstajícímu vzteku. Neočekávala, že by mistra mohla být takhle nepřístupná. Podle všeho Zeld nechovala Liriel v oblibě a mělo by ji těšit, kdyby té mladé studentce někdo srazil hřebínek. A pokud by to ještě přivodilo potíže rodu Baenre, tím lépe.
„Smím mluvit upřímně?“
Zeldiny rty se zkroutily do výrazu ironického pobavení. „To by bylo osvěžující.“
Kromě toho to také mohlo být smrtící, proto se Shakti rozhodla volit další slova velice opatrně. „Arach-Tinilith je silou našeho města a slávou Lloth. Po celá staletí nesměli studenti opouštět Akademii, dokud jejich výcvik neskončil. Nyní, v těchhle obtížných dobách, potřebují jednotlivé rody všechny své členy, a to včetně těch nejmladších. Přesto se svolení k opuštění Akademie neudělují jen tak, a ne bez vyhlídky na budoucí prospěch.“