Mistra Zeld napjatě naslouchala a rozuměla tím pádem i slovům, která Shakti nevyslovila. „A ty se mi pokoušíš říct, že tvoje potřeby jsou dostatečně významné, aby ospravedlnily uvolnění.“
Kněžka Hunzrin sklonila v uctivé úkloně hlavu. „Možné ne natolik významné jako plány větších rodů.“
„Chápu.“ Zeld se zaklonila v křesle a přemýšlela o slovech mladé kněžky. Konečně se jí podařilo vyjádřit, co zamýšlí, a to s ohromující jemností. Samozřejmě že mistra Zeld Shaktiny motivy chápala od samého počátku a zdržovala jen kvůli tomu, aby ji donutila vyložit na stůl alespoň nějaké karty. Shakti nebyla jediná, kdo přemýšlel o tom, co má asi rod Baenre za lubem, že k tomu potřeboval Gromfovu kouzelnickou dceru. Mnoho dalších se pokoušelo opatrně vyzvídat – vzbudit hněv mocného Prvního rodu se nevyplácelo – ale dosud všichni selhali. Možná že odhodlaná kněžka plná nenávisti by si mohla vést lépe. Pokud by Shakti selhala, tak by to nebyla žádná ztráta. Kdyby však uspěla, byl by Zeldin klan nově získanou informací přímo nadšen a jí samé by se dostalo odměny za Shaktinu práci.
„Máš mé svolení k odchodu. Pod podmínkou, že se vrátíš včas na bohoslužbu. To samozřejmě není jediná podmínka.“
„Samozřejmě.“
„Po návratu mi budeš vše hlásit a nic nevynecháš.“
Shakti zdvořile přikývla a postavila se k odchodu. „Náš rod zakoupil nový druh k chovu, aby oživil stádo. Máme v úmyslu zapojit jak divoké, tak větší povrchové rothe. Očekáváme, že výsledek bude pozitivní. Bude mi potěšením přinést vám kopii chovných knih. V budoucnu, až se vás budou ptát na důvod mé absence, se to může ukázat jako užitečné.“
„Tvá pozornost k detailům je chvályhodná,“ řekla Zeld suše. „Ještě mám ale jednu podmínku. Jestli selžeš, potom tenhle rozhovor nikdy neproběhl.“
Shaktiny rysy zkřivil chmurný úsměv. Dokonale si navzájem rozuměly, aniž by bylo třeba slov. „Chápu vaši zdrženlivost,“ pronesla jemně. „Chov rothe je jen sotva oblíbeným konverzačním námětem. Dávno jsem si všimla, že moje nadšení pro něj sdílí málokdo.“
„Dokonce ani rothe, řekla bych.“
Ale Shakti tak spěchala pryč, že ironickou poznámku nezaslechla. A i kdyby ano, stejně by ji neocenila.
A bylo to takhle lepší, uvědomila si Zeld. Shakti byla nadaná, nevyzpytatelná, tvrdě pracující a naprosto zlá. Ačkoliv byla kněžka Hunzrin mladá, stával se z ní schopný nepřítel. Kdyby k tomu byla obdařena nadhledem, který se často projevoval právě černým humorem, byla by ještě mnohem nebezpečnější. I bez něj však bylo lepší ji sledovat.
Každý drow, dokonce i mocné mistry Arach-Tinilith, si dával pozor na potenciální ohrožení.
Typické, pomyslela si Shakti s hořkým pohrdáním, Liriel Baenre samozřejmě musela mít dům přímo naproti nejproslulejšímu narbondellynskému domu zábavy. Usazená v polštářky vystlaném výklenku a skrytá očím náhodných pozorovatelů za závěsy staženými z obou stran sledovala mezírkou miniaturní hrad patřící její sokyni.
V ruce svírala kus adularu, který očarovala, aby sledoval Liriel, a který tak nevysvětlitelně skončil v ložnici patřící mistře MoďVensis Tlabbar. Získat ho zpět nebylo nijak snadné a právě teď Shakti vynaložené námahy litovala. Ani magie kamene nedokázala proniknout závojem kouzel halících Lirielin dům. Shakti zkusila rovněž kněžská kouzla, ovšem tentokrát ji Lloth nechala na holičkách. Ať již měl rod Baenre v plánu cokoliv, Paní chaosu se to očividně zamlouvalo.
Shakti to ale úkol jen ztěžovalo, protože pak jí nezbývalo než k Liriel domů skutečně fyzicky proniknout. Špehové jí hlásili, že viděli, jak dívka opouští dům, avšak kdo mohl říct, jak dlouho zůstane pryč? Jestli měla Shakti najít cestu dovnitř, musela to zvládnout brzo. Krátkozraká kněžka zuřivě zamžourala, ale takhle z dálky neviděla nic, co by jí mohlo pomoct.
S bezmocným syknutím opustila dům zábavy a rychle přešla ulici. Jako spousta menzoberranzanských drowů cestovala zahalená v piwafwi a s kápí staženou hluboko do čela. Moc dobře si však uvědomovala, že díky své statné postavě a nápadně kolébavé chůzi podezřela vyčnívá, a nechtěla být viděna, jak dům pozoruje příliš zblízka. Mohla se tudíž odvážit jen jednoho nebo nanejvýš dvou procházek kolem.
Nejdřív neviděla nic, co by jí mohlo pomoct. Městské domy, dokonce i ty patřící poddaným, byly hotové pevnosti chráněné magií a zrádně skrytými mechanismy. Žádnou cestu dovnitř neviděla. Pak si náhle všimla pohybu ve zdánlivě pevném kameni předních dveří. Ven se vyklopila malá dvířka a vykoukla černo-červená hlava skvrnitého ještěra. Jazykem ochutnal venkovní vzduch a vystřelil zpět do stínů.
Kněžka se ušklíbla. Konečně trhlina v obraně její soupeřky! Slyšela drby, že rozmazlená princezna si vydržuje sbírku exotických tvorů dovezených ze vzdálených koutů Temných říší, a dokonce ze Zemí světla. Tahle dvířka měla Lirieliným malým domácím ještěrům bezpochyby umožňovat, aby mohli kdykoliv sami vyklouznout ven a pak se opět vrátit.
Bylo samozřejmě možné, že i tahle cesta byla magicky chráněna. To Shakti nemohla zjistit jinak než to prostě vyzkoušet.
Nejvyšší možnou rychlostí se tedy přemístila do domu jistého kouzelníka, značně zručného poddaného, jehož služby byly k pronajmutí. Samozřejmě že v jejím rodě byly kněžky, které ovládaly mocnější kouzla než ona sama, a dvě nebo tři z nich by dokázaly seslat právě to potřebné. To by ale znamenalo přivolávat Lloth – za všech okolností nebezpečný podnik a naprosté šílenství, pokud účelem byl přímý útok proti ženě z Prvního rodu Menzoberranzanu. A kromě toho šlo o osobní věc a Shakti do ní nechtěla zapojovat rodinu. Mezi drowy bylo vždy mnohem levnější koupit si službu než přijmout laskavost. Cena za to druhé byla vždy jiná, než by jeden očekával.
Za hodinu již spolu s kouzelníkem proklouzla zadními dveřmi do sídla rodu Hunzrin. Dovedla ho do kasáren, kde byli ubytovaní klanoví vojáci. Jednoho z nich vybrala – samozřejmě že postradatelného muže – a vysvětlila mu, jaký úkol ho očekává.
„Vstoupíš do domu Liriel Baenre dvířky, která slouží její sbírce domácích ještěrů. Tady kouzelník tě zmenší na zlomek tvé velikosti.“
„Jak moc?“ otázal se voják.
Shakti před sebe natáhla ruce, horní čněla nad spodní asi o šest palců.
Muž zbledl tak moc, že v infračerveném spektru prakticky zmodral. „Ale ještěři… „ začal.
„Máš snad zbraně,“ odsekla. „Vojáci rodu Hunzrin si musí poradit s většími nepřáteli, než jsou domácí ještěři!“
Voják zvážil zuřivost zračící se v kněžčině tváři a rozhodl se, že nejbezpečnější bude mlčet a poslechnout. Samozřejmě že pro šest palců vysokého drowa byl velký gekon skoro stejně nebezpečný jako drak!
Sklonil tedy hlavu v gestu podřízenosti a respektu. „Jak poroučíte, Matrono…“ muž se odmlčel a nechal tak svoji záměrnou chybu viset ve vzduchu jako vůni z kadidla. „Paní Hunzrin,“ opravil se.
Bylo to zjevné rýpnutí si a nesmyslné podlézání, které by mu od většiny žen vyneslo ostrou facku – a nebo hůř. Ovšem dokonce i nejnižší voják dokázal ve tváři téhle kněžky vyčíst zapálenou horlivost, výjimečnou dokonce i mezi fanatickými drowy. Shakti v mužových slovech uslyší jen zjevnou poklonu a výsměšného tónu si nevšimne.