Přesně jak čekal, přijala mladá kněžka lichotku se sebevědomým úsměvem. Pokynula kouzelníkovi, který vojákovi podal malý flakónek.
„Až budeš bezpečně uvnitř, tohle vypij. Zlomí to kouzlo a vrátí tě to do původní velikosti,“ instruoval ho kouzelník.
„A ujisti se, že tě nikdo nevidí,“ dodala Shakti. „Sluhy zabíjej, jenom když budeš muset. Až si budeš jistý, že nás nikdo neuvidí, pustíš mě zadem. Zevnitř dveře skoro určitě zabezpečené nebudou.“
Na kněžčin pokyn začal kouzelník se sesíláním kouzla. Se zavřenýma očima napůl prozpěvoval protáhlou litanii zaklínadla a rukama při tom mával ve vzduchu ve složitých gestech. Shakti, i přes svou dychtivost, během toho klidně a trpělivě seděla. Vzhledem k ceně kouzla a reputaci kouzelníka nějaké to představení očekávala.
Voják mezitím stál v pozoru: napjatý, klidný. Litanie dostoupila do vysokého kvílivého vrcholu a s posledním zamáváním rukou a zábleskem narůžovělého světla bylo kouzlo dokončeno.
Z kouzelníkových rukou vyrazil stejně narůžovělý dým, který neomylně zamířil k vojákovi a celého ho obklopil jako mrak ve tvaru drowa. Ihned poté se začal ze všech stran smršťovat a tlačit na mužovo tělo.
Jeho oči se při tom tlaku vypoulily, ale tělo se začalo pomalu a neúprosně kouzelné mlze poddávat. Tvář mu zkřivilo utrpení a ústa se otevřela k výkřiku bolesti. Dál a dál pokračovalo jak zmenšování, tak křik.
Shakti se naklonila blíž a oči jí při tom zářily pokřiveným potěšením. Konečně byl muž dost malý, aby vyhovoval jejím záměrům. Znovu kouzelníkovi pokynula, tentokrát aby přestal. Narůžovělý kouř se okamžitě rozplynul a muž, dost malý na to, aby mohl Shakti sedět na dlani, se zhroutil k zemi.
„A mimochodem, možná to trochu štípne,“ prohodil mág jen tak na půl úst.
Kněžka si dobře všimla kouzelníkova spokojeného výrazu a zvrácené radosti v očích a viděla v nich zajímavý příslib. Dokonce i během pomsty byla Shakti střídmou správkyní, stejně prohnanou jako každý kupec ve městě.
„Tvoje peníze,“ řekla a podala kouzelníkovi mince v o něco menší hodnotě, než na jaké se dříve dohodli. Významně trhla hlavou ke zmenšenému vojákovi a jasně tím naznačila, že potěšení ze seslaného kouzla poskytuje dostatečnou kompenzaci.
Kouzelník se s její tichou logikou nepřel. Vzal si nabízené mince a s posledním spokojeným pohledem na své dílo vyklouzl do tmy, která byla Menzoberranzanem.
Shakti se sklonila a zdvihla vojáka. Musela obdivovat, jak křehký ve své nové velikosti byl. Mohla ho rozmáčknout dvěma prsty. Jen s velkým přemáháním lákavému pokušení nakonec odolala.
Místo toho si slíbila malou odměnu, jen co bude po všem. Tucet malých vojáčků v bitvě na život a na smrt jen pro její potěšení. Jak skvěle a božsky se u toho bude cítit! Bude to téměř, jako by se dotýkala Llothina stínu. Něco takového nebude jen zábava, uvědomila si kněžka; bude to akt oddanosti a bude tudíž stát i za tu vysokou cenu potřebných kouzel.
Shakti muže schovala do záhybů roucha. Tam by měl být v bezpečí. Visící na řetízku jejího rodového znaku a zaklíněný v štědrém poprsí. Takový zjevný projev nadřazenosti žen nad nízkými muži ji potěšil.
Shakti Hunzrin si na jemnosti nepotrpěla.
Kněžka Hunzrin se pod záminkou zvedání spadlého balíčku sehnula a nenápadně položila scvrklého bojovníka vedle dveří do Shaktina domu. Přesně podle pokynů doběhl k dvířkům pro ještěry a zatlačil je dovnitř.
Shakti se zhluboka nadechla a zamířila pryč. Měla v plánu obejít dům širokým obloukem a dostat se k zadním dveřím. Jestli všechno půjde dobře, tak ji její miniaturní špeh pustí do Lirielina hradu a bude tím pádem mít možnost ho rychle prohledat, než se majitelka vrátí.
Za jejími zády se ozval vysoký pištivý výkřik, který zněl jako zraněná krysa. Shakti ztuhla a zaklela. Tak přece jenom byla chráněna i ta malá dvířka.
Obrátila se na patě a zuřivě se zadívala na potácející se postavičku. Rychle muže sebrala a zblízka si ho prohlédla. Z těla mu trčela šipka podobná těm, které drowové používají do kuší. Vzhledem k jeho současné velikosti mohl být muž stejně dobře napíchnutý na tři stopy dlouhé kopí. A šlo o zásah do břicha, jednu z nejbolestivějších a nejpomalejších smrtí vůbec.
Shakti znovu zaklela. Očima přejela ulici. Blížila se hlídka drowů na ještěrech na jedné z tichých obchůzek městem.
„Bál ses ještěrů,“ zasyčela na scvrklého muže. „Za setkání s tímhle bys však měl být vděčný.“
S těmi slovy ho hodila přímo před procházejícího ještěřího oře. Stvoření šlehlo dlouhým tenkým jazykem a obtočilo ho kolem nečekaného pamlsku. Zpátky do tlamy se vrátil tak rychle, že jezdec nestihl zaregistrovat, co vlastně ještěr chytil.
Shakti znovu zamířila do svého rodového sídla. Když teď znala druh pastí strážících vchod, pošle dovnitř jiného, mnohem cennějšího služebníka, než jakým byl mužský voják.
Za necelou hodinu prošla Shakti vítězně Lirielinými zadními dveřmi. Stvoření, které jí uvolnilo cestu, si změřila se směsicí pýchy a odporu. Jeho obličej vypadal jako hnusná parodie drowího vzhledu. Tmavě modrá a s dlouhýma špičatýma ušima, které vypadaly skoro jako rohy, mohla tahle hlava klidně být stvořením z Propasti. Tělo ale patřilo tlustému hadu, téměř deset stop dlouhému a pokrytému temně modrými šupinami. Vlnící se ocas byl zakončen ostrým jedovým bodcem. Tohle byl temný nága, jedno z nejvzácnějších stvoření Temných říší a neocenitelný spojenec rodu Hunzrin.
„Zaplať Ssasserovi,“ zasyčel nága hvízdavým hlasem. Odhalil zuby v dychtivém šklebu a zakmital dlouhým hrotitým jazykem. „Ssasserovo podřízení se rodu Hunzrin skončilo.“
„Na tom jsme se nedohodli. Teprve až budu mít Liriel Baenre ve své moci, budeš volný,“ připomněla mu Shakti.
Stvoření se zamračilo a pak hromově říhlo. Našpulilo tenké rty a vyplivlo k Shaktiným nohám malou šipku. „Tohle Ssasser spolkl, když Ssasser skrz dveře vcházel. Dobrá past to byla. Kdyby Ssasser nevěděl o kouzly opředeném spouštěcím drátu, mohl Ssasser mrtvý být.“
Shakti odkopla šipku stranou. Mezi nágova četná nadání patřila rovněž schopnost spolknout bez úhony prakticky cokoliv. Zbraně, jedy, knihy kouzel – to vše bylo bezpečně uloženo ve vnitřním orgánu, který mu umožňoval nést si s sebou, cokoliv bylo potřeba. Zachycení šipky z kuše bylo samozřejmě trochu neobvyklé, ovšem nága v té zkoušce očividně uspěl.
„Ssassera to kouzlo neviditelnosti stálo,“ připomněl nága.
„A taky dostaneš úplně zadarmo další,“ slíbila mu kněžka. Kromě dalších zbraní byl nága nedocenitelný také díky magickým schopnostem. Vysoká cena nutná k rozvinutí jejich vrozeného nadání nágy často doháněla k vypůjčování a tohle stvoření bylo až po uši v dluzích, a tak si v nejbližší době rozhodně nemohlo dovolit vykoupit se ze služby rodu Hunzrin. Shakti tedy cítila, že může být štědrá.
Přikázala mu, aby se vrátil domů, a začala prohledávat hrad. Lirielin domov byl, přesně jak Shakti očekávala, hotovým semeništěm úpadku. Vzhledem k tomu, že se kněžka Hunzrin nezajímala o přepych, věnovala zbytku domu jen zběžnou pozornost. Zajímala se o jedinou místnost, a sice o studovnu.
V ní našla přesně to, po čem pátrala. Knihy sice byly vzácné a drahé, ale Liriel si na jejich nedostatek stěžovat rozhodně nemohla. Většina z nich, nádherně vázaných v drahé kůži s vyraženými elegantními drowími runami, byla úhledně srovnaná na policích. Těm Shakti věnovala jen letmý pohled. Mnohem víc se zajímala o primitivní otlučené kusy, které se povalovaly všude možně.