V ní se nacházel uprostřed hlubokého lesa, kde podle všeho bloudil ve zmatku, který vždy následoval po vyprchání bojového šílenství. Paže, tvář i tělo měl pokryté pálícími škrábanci. Matně si vzpomínal na hravé kočkování se svou polodivokou společnicí, sněžnou kočkou. Časem mu v tom snu vždy došlo, že zdánlivě nevinná hra v něm musela nechtěně probudit bojové šílenství. Výsledek boje si nepamatoval, ale meč měl až po jílec pokrytý stále ještě teplou krví.
V bdělém stavu Fjodor věděl, že tenhle sen, jakkoliv znepokojivý, neznamenal proroctví budoucího boje. Jednou se mu skutečně podařilo zkrotit sněžnou kočku, to však bylo před mnoha lety a mezitím se v míru rozešli, když se šelma znovu vrátila do lůna přírody. Tenhle sen ho pronásledoval, protože se v něm zhmotňoval jeho nejhlubší strach: přijde snad jednou okamžik, kdy ho válečná zuřivost zcela pohltí? Zničí snad v jediném záchvatu šílenství nejen nepřátele, ale i své milované?
Znovu a znovu viděl Fjodor pomalu hasnoucí život ve zlatých očích své kočky. Ať se snažil, jak se snažil, nedokázal ten obraz zaplašit, tím méně se zbavit strachu, že se právě tohle jednoho dne skutečně stane.
A jak očekával první ranní paprsky, ucítil Fjodor na svých mladých ramenou tíhu osudu a neubránil se myšlence, že by sen nakonec mohl přece jen být proroctvím.
Shakti Hunzrin se pohodlně opřela na přídi člunu a zadívala se na dva mladé muži lopotící se u vesel. Byli to její bratří, princové-pážata, jejichž jména si vybavila jen zřídkakdy. Tři drowí sourozenci mířili k Ostrovu rothe, mechem porostlému kousku země uprostřed Donihradského jezera. Rod Hunzrin dohlížel na většinu městských farem, včetně stáda rothe drženého na ostrově. Období zmatku po válce přineslo Shaktině rodu čtyřikrát tolik povinností, než měl dříve.
I přesto s pochmurnou náladou hleděla na své bratry, krví nezkalené mladíky, ozbrojené noži a vidlemi. Cestovat s tak nedostatečným doprovodem nebylo jen nebezpečné, ale dokonce přímo urážlivé, a Shakti Hunzrin byla na urážky velmi citlivá, ať už byly jakkoliv nepatrné.
Člun s temným zaduněním přirazil ke kamennému molu, což Shaktiny myšlenky přivedlo zpět k úkolu, jež ji čekal. Postavila se na nohy, podrážděně srazila ruce nehodného doprovodu a bez pomoci vystoupila na břeh. Donihrad byl možná mimo hlavní cesty pro většinu drowů, ale právě tady byla Shakti doma a tady poroučela. Na okamžik stála na úzkém molu a se zakloněnou hlavou obdivovala miniaturní pevnost nad sebou.
Správcovské komnaty se tyčily nějakých sto stop nad její hlavou, vytesané z pevného kamene, který tvořil hladkou zeď vystupující přímo z vody. Shaktin člun přirazil ke břehu v jediném dobrém kotvišti: drobné zátočině nelemované ostrými vystouplými kameny, kterými byl jinak obehnán celý ostrov. Jediná cesta z něj vedla skrz kamennou pevnost a jedinou cestu do doku představovalo úzké schodiště vytesané do skalní stěny. Voda kolem ostrova byla chladná a hluboká a až na několik málo slabě zářících skvrn hlubinných ryb také naprosto černá. Čas od času se vždy našel někdo, kdo se pokusil tyto vody přeplavat. Dosud nikdo nepřežil.
Shakti ignorovala schody a rovnou se hladce vznesla k bráně do pevnosti. Nejen že jí tato krátká levitace poskytla mnohem působivější příchod, ale měla i praktický účel. Hrdí drowové s jejich láskou ke kráse nedovolovali nedokonalým dětem přežít a neměli v oblibě ani ty, kterým se vyvinulo nějaké postižení či nedokonalost v průběhu života. Shakti byla neuvěřitelně krátkozraká a stálo ji velkou námahu, aby to před světem utajila. Nevěřila si tedy natolik, aby se pokusila vystoupat po schodech. Ve skutečnosti ani nevěděla, jestli by byl horší samotný krkolomný pád dolů, nebo případné pozdější vysvětlování, proč k němu vlastně došlo.
Správkyně, žena z nižších větví rozvětveného stromu rodu Hunzrin, se při Shaktině příchodu do rozlehlého středového sálu hluboce uklonila. Takové vyjádření úcty Shakti trochu uklidnilo, a ještě víc ji potěšila skutečnost, že oba bratři beze slova zaujali pozice stráží po obou stranách vstupu, jako kdyby již byla Matronou matkou.
Odložila vlastní zbraň – třízubé vidle se štíhlou, runami pokrytou násadou – a přistoupila k vzdálenějšímu oknu. Pohled, který se jí naskytl, nebyl potěšující. Mechová a lišejníková pole byla nebezpečně spasená a zavlažovací kanály ucpané a zanedbané. Rothe přecházely sem a tam a vyhledávaly ojedinělou pastvu. Jejich obvykle hustá a dlouhá srst ztratila lesk a zplstnatěla. Shakti si bolestně uvědomila, že při stříhání získají jen málo vlny. Ještě znepokojivější byla naprostá temnota, v níž pastvina tonula.
„Kolik přírůstků zatím máme?“ vyštěkla otázku, když ze sebe setřásla své piwafwi. Jeden z bratrů okamžitě přiskočil, aby třpytivý plášť převzal.
„Jedenáct,“ odpověděl chmurně. „A dvě z nich přišly na svět mrtvé.“
Kněžka přikývla; taková odpověď nebyla neočekávaná. Rothe byla magická stvoření, která vábila potenciální partnery slabými blikajícími světýlky. Obyčejně by touhle dobou měly jejich namlouvací rituály rozsvítit celý ostrov. Zanedbávaná zvířata však byla příliš slabá a apatická, než aby se starala o rozmnožování.
Ale co jiného mohla očekávat? Většina orků a skřetů starajících se o stáda byla naverbována do armády, aniž by se kdo zajímal o přímé důsledky takového činu. Takovými věcmi se vládnoucí kněžky zabývat nemusely. Ty očekávaly, že se jim maso a sýry na stolech objeví jakýmsi kouzlem. Ve své nezlomné pýše nedokázaly pochopit, že některé věci nevyžadují kouzla, ale řízení.
Tomu však Shakti rozuměla a právě tohle mohla poskytnout. Posadila se za ohromný stůl a sáhla po chovné knize, která zaznamenávala nové přírůstky a podrobné detaily chovu. Náhlý potěšující náboj očekávání závratně zrychlil její prsty listující stránkami. Záznamy v chovné knize byly její povinností, než byla odeslána do Akademie, a nikdo ve městě se v chovu rothe nevyznal lépe než ona. Možná že nikdo nesdílel její nadšení pro věc, ale všichni drowové ve městě si mohli užívat jemné maso, sýry a vlnu, které jim poskytovalo právě její umění!
Jediný pohled na současná čísla dokázal ztlumit jak pýchu, tak nadšení. Během let její nepřítomnosti byly nové záznamy vedeny drobným a tenkým písmem. Shakti zaklela, soustředěně přimhouřila oči do úzkých štěrbin a pomalu se prokousávala nečitelnými záznamy. To, co se dočetla, jí na náladě rozhodně nepřidalo.
Během let jejího vyhnanství v Arach-Tinilith, kde studovala na kněžku a plazila se před mistrami Akademie, bylo stádo tragicky zanedbáváno. Rothe byly uzpůsobeny k životu jen na tomto ostrově a pečlivý dohled nad chovem byl proto naprostou nutností.
Mumlajíc kletby zalistovala Shakti na konec knihy, kde byly vedeny záznamy o stavu otroků. Ty byly mnohem méně detailní; podle Shaktina názoru si skřeti mohli skotačit podle libosti a vlastního vkusu, jen když jí to ve výsledku poskytovalo dostatek nových otroků. Podle těchhle čísel byl však i přírůstek jindy tak plodných skřetů nebezpečně nízký. To si Shakti nemohla dovolit. Rod Hunzrin si sice mohl pořídit víc otroků nákupy nebo nájezdy, ale to vyžadovalo čas a peníze.