Knihy byly navršené na stole, opřené o stěny i rozházené po podlaze. A jaké knihy! Spousta jich byla o lidech a lidské magii – předmětech v Menzoberranzanu zakázaných.
Shakti si nadšením z takového objevu přitiskla jednu z nich na prsa. Drowové běžně umírali i pro menší přestupky a vlastnictví takových knih by dostalo do potíží i členku rodu Baenre. To ale Shakti ani zdaleka nestačilo; ještě chtěla vědět, proč vlastně Liriel potřebovala tolik informací o světě na Povrchu.
Nikdo by nepodstupoval takové riziko, pokud by byl motivovaný jen intelektuální zvědavostí. Plánoval snad rod Baenre další úder proti tvorům na Povrchu? Nebo snad usiloval o spojenectví se skupinou lidí? Pokud by se jedno z těchhle podezření potvrdilo, město by zcela jistě povstalo.
Shakti knihu odhodila a sáhla po další. Z upuštěného svazku vypadly uvolněné stránky a Shakti okamžitě ztuhla.
Kněžka se sehnul a zvedla jednu z nich. Byla z jemného pergamenu a pokrytá drobným a úhledným drowím rukopisem. Jakkoliv byla krátkozraká, tuhle stránku dokázala přečíst i bez světla, neboť byla popsána neblednoucím inkoustem, vzácnou, zářící substancí dostupnou jen mocným a bohatým kouzelníkům.
Během čtení její i bez toho velké vzrušení narůstalo. Tohle byly Lirieliny poznámky, psané přímo její vlastní rukou! Shakti procházela list za listem a obrázek, který se jí při tom vytvářel v hlavě, překonával i nejtemnější sny o pomstě.
Prostudované stránky se volně snesly k zemi a Shakti si konečně uvědomila plný rozsah svého objevu. V rukou popsaných listech pergamenu četla rozsudek smrti pro Liriel Baenre. Většina drowů by pro vlastnictví takového kouzla zabíjela. A co by z toho mohlo vzejít? Menzoberranzan by se, ať již k dobrému, nebo ke zlému, navždy změnil.
Ale jak mohla Liriel něco takového dokázat? Kněžka dychtivě prohlížela jednu knihu za druhou. Konečně mezi stránkami jedné z nich našla to, co hledala: ručně psaný účet podepsaný známým symbolem. Shakti v něm okamžitě poznala značku Dračího pokladu.
Divoký škleb pokřivil její rysy. Moc dobře tuhle kupeckou skupinu znala, vlastně od nich nedávno získala nového býka rothe, jehož bílá barva a neobvykle jemná srst prozrazovaly, že původně patřil rodu Zinard, rodině z drowího města Ched Nasadu. Rothe byl samozřejmě ukradený, protože s tak cenným zvířetem by se původní majitel nikdy dobrovolně nerozloučil.
V ulicích Menzoberranzanu se šeptalo, že od Dračího pokladu se dá koupit zboží všeho druhu, dokonce i ilegální. Kupecké družiny sice hájily zájmy zákazníků, ale Shakti jistě najde způsob, jak jednoho z nich donutit mluvit. V mučení byla stejně zručná jako kterýkoliv jiný temný elf. Slib mlčení, nebo dokonce strach ze smrti z rukou kapitána Nisstyreho, nebudou pro onoho nešťastného muže, který jí padne do rukou, znamenat skoro nic.
Ještě než údery zvonu svolaly Llothiny věrné do kaple, získala Shakti od zvolené oběti některé fascinující informace. Kupec sice o Liriel Baenre nic nevěděl, ovšem o svém zaměstnavateli se rozhovořil nanejvýš výmluvně.
Nisstyre podle všeho nebyl jen kupecký kapitán. Byl kouzelník vyučenýv Ched Nasadu, který před mnoha desítkami let raději uprchl z města, než aby se podrobil myšlenkové sondě zkoumající oddanost k Lloth. Shakti dokázala uhodnout proč.
V posledních, bolestí naplněných okamžicích života se mučený drow přiznal, že sám byl následovníkem Vhaerauna, drowího boha intrik a zlodějů. Zdálo se nepravděpodobné, že by se služebník něčeho takového odvážil bez vědomí a souhlasu svého pária. To dávalo Shakti do ruky mocnou zbraň proti Nisstyremu, ale podivné bylo, že váhala ji použít.
Fascinovala ji myšlenka konkurenčního božstva. Vždycky věděla, že jejím osudem je stát se kněžkou Lloth, takže se podobnými úvahami nezabývala. Nikdy s tím nesouhlasila, avšak neviděla jinou možnost.
Nyní se ale poprvé v životě začala zaměřovat na ambice místo na nespokojenost. Město se vznášelo na pokraji anarchie. Mohl snad někdy být příhodnější čas ke zlomení moci Llothiných kněžek? A dal se najít lepší nástroj než konkurenční božstvo? Jestliže měl Vhaeraun ve městě dostatek tajných a mocných uctívačů, mohla by je třeba přesvědčit k otevřené válce proti selhávajícímu matriarchátu. Ještě lákavější představou byla možnost, že prokázané spojenectví mezi Vhaeraunovými věrnými a rodem Baenre by mohl První rod srazit z výšin moci. Liriel by vzniklý konflikt samozřejmě nepřežila, avšak dokonce i to bledlo v porovnání s velkolepým plánem rýsujícím se v Shaktině mysli.
Anarchie byla sice nanejvýš vhodným nástrojem k rozpoutání radikálních změn v menzoberranzanské společnosti, ale nakonec bude muset někdo znovu nastolit řád. Shakti svým správcovským schopnostem bezmezné věřila, ovšem zároveň si uvědomovala, že žádná osoba nebo skupina nebyla dost silná, aby se zmocnila vlády. Její rodina vlastnila většinu městských zdrojů jídla, a to byla mocná zbraň. Také bude potřebovat silné spojence ve světě mimo město. A kdo by mohl obojí poskytnout lépe než mocný kupecký kapitán, který byl zároveň mágem?
A kdo by byl vhodnější k uchvácení moci z rukou kněžek Lloth než Vhaeraun, bůh zlodějů?
Žena pomalu pokývala hlavou. V nejbližší době bude Nisstyreho muset poctít návštěvou.
15.
Rady a spiknutí
Každý den v Arach-Tinilith končil v kapli při modlitbách a vzdávání úcty bohyni drowů. Ačkoliv měly bohoslužby mnoho podob, všechny byly děsivými a monumentálními událostmi. I sama kaple, vytesaná z jediného kusu černého kamene, vzbuzovala obdiv. Středový stupínek obklopovaly do kruhů umístěné sedačky, kde každá řada byla výš než ta předchozí, aby všichni měli volný výhled na temný oltář. Kruhovou budovu podpíralo pět pilířů, které se setkávaly u stropu kupolovitého sálu a vytvářely součást obrovské plastiky pavouka s hlavou nádherné drowí ženy, který byl oblíbenou podobou Pavoučí královny. Gigantický pavouk byl lemovaný kouzelnými ohni, které vrhaly stíny po moři dole shromážděných temných tváří.
Shromáždil se zde celý Arach-Tinilith, od Matron mister až po nejmladší novicky, a rytmická litanie stovek elfských hlasů se rozléhala mohutným sálem. A ze všech těch hlasů patřil ten pravděpodobně nejzapálenější Shakti Hunzrin, která v záhybech roucha skrývala záznamy, které znamenaly jistou zkázu její nenáviděné sokyně.
Litanie s blížícím se koncem rituálu nabírala rychlost a sílu. Jedna ze starších studentek pomalu přistoupila k oltáři a nesla před sebou stříbrný podnos. Na něm spočívalo stále ještě tepající, čerstvě vytržené drowí srdce. Patřilo muži, což bylo obvykle považováno za menší oběť, ale dnešní rituál měl zvláštní moc. Dnešní noci byl naplněn jeden z nejbrutálnějších požadavků Pavoučí královny.
Oddanost Lloth byla nade vše důležitá a převyšovala jakékoliv osobní vazby. Nejvíce se jí hnusila možnost, že by jedna z jejích kněžek mohla příliš lpět na pouhém muži. Čas od času bylo tedy kněžce přikázáno, aby zabila svého milence, Matroně aby obětovala Patrona svého rodu, matce aby nabídla otce svých dětí. Tohle vědomí způsobovalo, že se drowové naučili nechovat ani nevyžadovat city. Cena byla pro obě strany až příliš vysoká. Když však mladá kněžka přistupovala k oltáři, svědčil její pevně odhodlaný výraz, spolu s krví na jejích jemných rukách, o tom, že se s úkolem vyrovnala se ctí.