Kněžka zdvihla podnos vysoko nad hlavu a hromový chvalozpěv nabral podobu jediného pronikavého tónu. Hlasy stejně vysokými a strašidelnými jako elfské píšťaly začaly drowí ženy zpívat rituální píseň přivolání. Matrona Triel Baenre, oděná do čisté černi nejvyšší kněžky, vystoupila z řady. Její hlas, kouzly posílený tak, aby dosahoval stejné intenzity jako zpívající shromáždění, začal pronášet hluboko posazenou modlitbu kontrastující s písní.
Dnes byly píseň i vzývání spíše jen formalitou, neboť nyní Lloth promlouvala jen zřídka, a to jen k nejmocnějším kněžkám. Šeptalo se, že smrt tolika kněžek během války a následného, stále ještě trvajícího boje oslabila moc samotné bohyně. V dávno minulých letech – ještě před Časem svárů a katastrofální válkou – byly podobné ceremonie ze strany Lloth často odměněny nějakou známkou spokojenosti: novým kouzlem, vytvořením magického předmětu, objevením záplavy cupitavých pavouků, a nebo dokonce zjevením některého z jejích služebníků. Při vzácných příležitostech se objevilo i samotné zhmotnění bohyně. Zdálo se ale, že ta doba nenávratně minula.
Náhle kouzelné ohně vyhasly a sál byl uvržen do temnoty. Píseň utichla a všechny oči se s ustrašeným očekáváním upřely na slabou záři rodící se v samotném srdci kaple.
Uprostřed místnosti, v místě, kde ještě před chvilkou byl oltář, stálo ohromné, odporné stvoření. Jeho neforemné tělo připomínalo hroudu napůl rozteklého vosku a obrovské vypouklé oči přehlížející shromáždění zářily zlověstným rudým světlem.
Srdce uctívačů Pavoučí královny sevřela směs extáze a děsu. Tohle byl yochlol, stvoření z nižších sfér a služebník Lloth. Jeho zjevení znamenalo, že oči Pavoučí královny jsou na ně, ať už v dobrém, nebo ve zlém, upřeny.
„Anarchie.“
Yochlolův hlas byl slabý a tichý, sotva slyšitelné zašeptání, a přesto každé ucho v místnosti jasně slyšelo to jediné varovné slovo.
Beztvaré tělo se zavlnilo a vystřelilo chapadlovitou končetinu, kterou vyrazilo stříbrný podnos ze stále ještě pozdvihnutých kněžčiných rukou. Obětované srdce prolétlo vzduchem a přistálo v klíně postarší kněžky. V nastalém tichu znělo zvonění stříbra o kámen jako zvěstování zkázy.
Yochlol se přesunul kupředu a zmocnil se srdce z krví potřísněného kněžčina klína. Pozdvihl obětinu vzhůru.
„Další obětovaný život,“ zasyčelo stvoření. „Myslíte snad, že taková jatka Lloth těší?“
Na ta slova předstoupila Triel Baenre a sklonila hlavu v uctivé pokloně. „Takový byl po nesčetná staletí dle příkazu Lloth zvyk drowů. Pouč nás, kde jsme chybovali.“
„Příliš mnoho krve špiní ulice Menzoberranzanu,“ oznámil yochlol nezemským šepotem. „Zbylo jen málo drowů, a vy přesto bez ohledu na následky zabíjíte další. Vše jste ohrozili svými sobeckými ambicemi. Lloth poroučí, že tohle soupeření mezi rody musí přestat. Stejně tak i osobní honba za mocí mezi jednotlivými rody. Dokud Lloth neporučí jinak, musí mezi jejími následovníky zavládnout mír. Dnes, v hodině černé smrti Narbondelu, se dvacet nejmocnějších zbývajících rodů shromáždí v Qu’ellarz’orlu.“
Dále je yochlol vyjmenoval od rodu Baenre po rod Vandree. „Takto budiž vůlí Lloth určeno vaše pořadí, dokud se bohyni nezalíbí uvolnit vás z tohoto vynuceného míru. Každý rod, který do určené hodiny neurovná své spory a nezvolí si Matronu, bude nevyhnutelně zničen,“ varovalo je stvoření. „Rozejděte se nyní za svými rody a šiřte slova Lloth.“
Yochlolovým tělem proběhlo další zachvění a služebník se roztekl do bublající louže. Z horké hmoty se vznesl dým v podobě množství přízračných pavouků a zamířil k vyryté podobě Lloth svírající kapli v kamenném objetí. Poté, stejně náhle, jako se objevilo, bylo yochlolovo zjevení pryč.
Drowí kněžky seděly v omráčeném tichu. Lloth, Pavoučí královna a Paní chaosu, volala po míru! Nikdo netušil, jak by si to měl vysvětlit!
Znovu to byla Matrona Triel, kdo ticho přerušil. „Slyšely jste. V určenou hodinu se setkáme v sídle rodu Baenre.“
Její prohlášení vyvolalo zamračené výrazy. Yochlol oznámil, že místem setkání se měl stát Qu’ellarz’orl. Nejvýznamnější menzoberranzanská čtvrť získala jméno podle malé jeskyně, která tradičně sloužila jako místo zasedání Vládnoucí rady. Každá žena v sále toužila jednou tam zasednout a většina z nich realisticky usoudila, že tohle bude jejich jediná příležitost si tento sen splnit. Přesto se nikdo neodvážil zpochybnit příkaz Matrony mistry. Triel Baenre podle vůle Lloth stále vládla Prvnímu rodu. Kromě toho pro to existovaly i praktické důvody, neboť v celém Qu’ellarz’orlu byla jen kaple rodu Baenre dost velká na to, aby mohla pojmout takové shromáždění.
A tak se temné elfky vytratily do tmy. Zatímco každá žena spěchala do rodové pevnosti, přemýšlela, jak daný vývoj co nejlépe využít ve svůj prospěch. Tohle podivné a nepřirozené příměří muselo časem skončit a do toho nádherného dne se daly učinit rozsáhlé přípravy.
U základny Narbondelu, přírodního kamenného sloupu, který podpíral strop jeskyně a odměřoval běh času, stála osamělá postava. Gromf Baenre, arcimág Menzoberranzanu, čekal a sledoval, jak magické teplo v jádru sloupu klesá k nejnižšímu bodu. Brzy přijde půlnoc – černá smrt Narbondelu – a on sešle kouzlo, které celý proces znovu nastartuje.
Ačkoliv v dohledu nebyl nikdo, kdo by ho mohl pozorovat a závidět, naznačoval Gromfův pyšný postoj, že si je naprosto vědom toho, jak impozantně musí vypadat. Nádherný arcimágův plášť, jiskřivé piwafwi, jehož četné skryté kapsy obsahovaly víc magických pokladů než celý Čarodějec dohromady, mu pyšně splýval z ramenou. Bohatě vykládané brože ho držely na místě, a navíc mu i zdobily ramena. Arcimág se dotkl jedné z nich, safíru velikosti pěsti, který obsahoval kouzla potřebná k novému zažehnutí městských hodin.
Gromf věděl, že působí omračujícím dojmem i bez vnějších odznaků moci. Vysoký, pohledný a s mladicky energickým vystupováním, které by mu mohl závidět lecjaký student Bojové Magthere, dokázal vzbuzovat jak obdivné pohledy, tak strach a úctu. A skutečně byl velmi obávaný, neboť v celém Menzoberranzanu nebyl jiný kouzelník stejně mocný jako on. Tahle temná hodina patřila jen jemu a každodenní sesílání kouzla představovalo malou soukromou oslavu jeho vlastní moci.
Kouzelník začal s meditací, která mu měla pomoct soustředit se na přípravu k čarování. Vtom koutkem oka zahlédl vznášející se disk, který plul širokou ulicí přímo k němu. Za ním nepochodoval obvyklý vojenský doprovod, ale skupina v rouchách oděných kněžek.
Gromf se zamračil, když poznal Matronu Barrison Del’Armgo z druhého nejmocnějšího menzoberranzanského rodu. Co tady v tuhle hodinu mohla chtít?
Jeho zmatení ještě vzrostlo, když si všiml, že se z elegantního Narbondellynu blíží další disk. Za ním následovalo několik otroky nesených nosítek. Přicházely další kněžky; některé na ještěrech, jiné pěšky. Z obou stran kolem něj proudily kněžky z téměř celého města a s tichým odhodláním směřovaly do pevnosti Baenre.
V Gromfově srdci vzplála spalující zuřivost. Bylo zjevné, že se schyluje k důležitému setkání, a on nejenže nebyl pozván, ale dokonce ani informován. Dělo se něco převratného a on musel zjistit co.
Sevřel v dlaní rodový odznak, který mu visel kolem krku, a pronesl slova, která ho měla rychlostí myšlenky přenést do rodové pevnosti. K jeho naprostému ohromení se nic nestalo. Mocný arcimág města Menzoberranzanu stál sám ve středu temného nádvoří, odříznutý od rodinného sídla.