Vynikal ve vytváření kouzelných hůlek, zejména těch, které se daly využít v bitvě. Jeho hůlky patřily k cennému vlastnictví mnoha bojových kouzelníků a stovky nepřátel Menzoberranzanu podlehly jejich síle. Kharza-kzad Xorlarrin však sám nikdy nikoho nezabil.
Starý kouzelník si nebyl jistý, kolik dalších drowů o sobě mohlo něco takového prohlásit, ale věděl naprosto přesně, že jen málokterý by se tím chlubil. Vlastně o tom nikdy dřív nepřemýšlel a nikdy si nepředstavoval ty, kteří padli mocí jeho ničivých hůlek. Nyní ovšem proklínal svou izolaci a zaměření na jediný obor. Kdyby zažil pár bojů nebo vyzkoušel jednu ze svých zbraní, tak by možná byl k zabití své studentky lépe připraven. Matrona Zeerith mu totiž právě přikázala najít Liriel, zabít ji, vzít amulet a zahladit všechny stopy.
Kharzu-kzada ani nenapadlo, že by se příkazu mohl vzepřít. Byl menzoberranzanským drowem, nízkým mužem, který přes svoji moc a čestné postavení v Čarodějci musel podle zákona uposlechnout vůli vládnoucí ženy.
Kouzelníkovy seschlé a pokroucené prsty se sevřely kolem hůlky zastrčené za opaskem a v duchu se připravil na to, co muselo být vykonáno. A přece mu důvěrně známý předmět připadal na dotek cizí, stejně jako děsivý úkol před ním.
V zamčeném pokoji v domě Hunzrin, zaštítěná ochrannými kouzly, která ji ochraňovala před zvědavými pohledy jiných, pronášela Shakti slova kněžského kouzla. Bylo riskantní přivolávat Lloth v takové situaci, ale jestli při ní bohyně nestála, chtěla to Shakti vědět co nejdřív.
Mladá kněžka byla jednou z posledních, které po událostmi nabitém setkání opustily kapli Baenre. Nízkému postavení rodu Hunzrin vděčila za to, že měla místo až na samém konci sálu, a tak se mohla snadno zdržet na místě a pozorovat, které kněžky si vyměňovaly spiklenecké pohledy, a které odcházely s tichou zuřivostí. A tam ve stínu kaple právě ona, Shakti Hunzrin, jako jedna z mála spatřila skutečnou vůli Lloth.
Ohromná kouzelná iluze, stále se měnící pavouk a žena, shlédla na věrné Pavoučí královny zlatýma očima ve tváři Shaktiny nenáviděné rivalky. Když však byla kaple téměř prázdná, iluze se znovu proměnila a drowí oči změnily barvu z jantarové na karmínovou. Pro Shakti to znamenalo jasné poselství.
Paní chaosu odmítla rozsudek smrti vynesený nad Liriel Matronou Zeerith Q’Xorlarrin a místo něj zahájila soutěž. Llothina náklonnost byla vrtkavá a dostalo se jí jen nejschopnějším a nejpodlejším drowům. Právě teď se zdálo, že se jí těší Liriel Baenre, ale Shakti měla v úmyslu se jí zmocnit.
A tak pronášela slova modlitby k temné bohyni drowích elfů a žádala ji o kouzlo neviditelnosti, kterým by zahalila svého služebníka. Ssasser, temný nága, dychtivě čekal po jejím boku. Hadovité stvoření bylo stočené před zdobeným zrcadlem a slabé světlo svíček zasazených do jeho rámu se odráželo od jeho modrých šupin. Shakti se zavřenýma očima pronesla poslední slova kouzla. Nezpochybnitelně nadšené a vítězné zasyčení oznamovalo, že Lloth na její modlitbu odpověděla. Shakti otevřela oči: nága byl pryč.
Kněžka pozdvihla vidle a zamávala jimi před zrcadlem. Ve skle se okamžitě objevil nágův odraz. Jeho odporný obličej se děsivě zamračil a podrážděně zakmital dlouhým a tenkým jazykem
„Neměj strach, Ssassere. Kromě tohohle odrazu jsi stále neviditelný,“ oznámila mu Shakti. Na to, aby magicky nadané stvoření jen tak pustila z dohledu, byla příliš opatrná. Nága byl sice otrokem rodu Hunzrin, ale jinak byl stejně zrádný a podlý jako drowové, kterým sloužil. Ssasser by jistě uvítal příležitost k zabití kněžky; a skutečně, mazané stvoření se již začínalo odsouvat mimo rám zrcadla.
„Zůstaň na místě, kde tě uvidím,“ vyštěkla kněžka. „A poslouchej dobře: teď se vrátíš do Lirielina domu. Pátrej po čemkoliv, co by ti pomohlo ji vystopovat. Se získanými informacemi se vrátíš sem. Já ti potom dám párek quagotů, kteří ti při lovu pomohou. Až Liriel zabiješ a přineseš mi její amulet, dám ti svobodu.“
Zrcadlová tvář temného nágy se při těch slovech rozjasnila. Quagot bylo obrovské dvounohé stvoření s bílou srstí, které vypadalo jako neskutečný potomek zlobra a medvěda. Nebyl právě chytrý, ale měl silné lovecké instinkty a v boji byl silný a zrádný. Někteří drowové je zotročovali jako vojáky a stráže. Ssasser nade vše rád vydával rozkazy a s takovými vojáky se mu nádherný úkol v podobě zabití drowí ženy jistě podaří splnit.
„Ssasser slyšel všechno, co paní Shakti říká. Ssasser teď lovit?“ žadonilo stvoření.
Když se mu dostalo souhlasného přikývnutí, vyrazil ven úzkým tunelem, který vedl z místnosti a mířil dolů napříč stěnami usedlosti.
Shakti se usmála, potěšená jeho nadšením. Dračí poklad chovala ve velké vážnosti a rozhodnutí spojit se s Nisstyrem nebylo ani trochu neuvážené. Když už však měla k dispozici více lovců, hodlala je na Lirielinu stopu nasadit všechny.
V kopcích severně od vesnice Trolí Most se Fjodor z Rašemenu přikrčil za rozptýlenou hromadou kamení a nakoukl do malé jeskyně. Slunce za jeho zády pomalu vycházelo nad obzor, ale ranní vzduch byl stále ještě chladný a kamenitou půdu pokrývala noční jinovatka. Mladý válečník si dýcháním zahříval ruce a usadil se, aby čekal a pozoroval. Několik dní strávil lovem a teď měl poprvé za tu dobu kořist na dohled.
V hlubinách jeskyně vzplála jiskra a vzápětí další. Během několika okamžiků se rozhořel malý ohýnek, vydávající jen skromné světlo. Ve vzduchu se nevznášela vůně pečícího se masa, což ale Fjodora nepřekvapovalo. Zdálo se, že drowové jedí jídlo syrové. Sledoval tyhle tři lesem a víc než jednou nalezl pozůstatky nedávno zabitého úlovku. Ačkoliv ani na okamžik neztratil jejich stopu, nenarazil na žádné zbytky ohniště. Spíš ho tedy překvapilo, že se temní elfové nyní odvážili riskovat. Samozřejmě svítalo a malý ohýnek zapálený kvůli teplu mohl být v takhle malé jeskyni uprostřed pustých kopců jen stěží někým zaznamenaný.
Před začátkem každého dne vyhledali drowové úkryt před sluncem. Okolní drsná krajina byla plná jeskyní, ale tohle bylo poprvé, kdy Fjodor skutečně našel jejich skrýš. Lovil temné elfy celé dny, počínaje okamžikem, kdy v Temných říších narazil na jeskyni posetou těly temných elfu a hlubinných netopýrů. Něco na tom pohledu mu nesedělo; co přesně, nedokázal říct. Prohledal těla dvou zabitých drowů a ani na jednom z nich hledaný amulet nenašel. To ho nepřekvapilo, protože přeživší by takový poklad jistě vzali s sebou a nenechali by ho jen tak ležet. Sledoval krvavé šlápoty tří přeživších drowů vedoucí strmým tunelem do drsných skalnatých kopců. Dál každou noc směřovali na západ, a to tempem, kterému přes den Fjodor sotva stačil.
Teď však přišel jeho čas. Až se s příchodem noci drowové vynoří z jeskyně, získá Fjodor amulet zpět, nebo zemře v boji.
Temný nága se i přes kouzlo neviditelnosti opatrně krčil v koutě. Do Lirielina domu proklouzl Ssasser stejnou cestou jako posledně a znovu snadno překonal past spolknutím otrávené šipky. Služebníků, kteří se starali o dům drowí ženy, se nebál, neboť služba rodu Hunzrin mu zajistila dostatečný objem kouzel. Mocná bytost uprostřed Lirieliny studovny ale byla nad jeho síly.
Gromf Baenre, nejproslulejší kouzelník města, seděl za stolem své dcery. Kolem nohou se mu vršily rozházené knihy a na tváři se mu usadil děsivě zamračený výraz.