Dlouhé prsty splétal do vzorců kouzla a slova zaklínání pronášel s přesností získanou díky velké moci a dlouhým rokům praxe. Gestům Ssasser nevěnoval pozornost – jako nága neměl ruce a tudíž by mu stejně k ničemu nebyla – ovšem slovům nejen pečlivě naslouchal, ale v duchu si je opakoval tak dlouho, dokud si nebyl jistý, že si je pamatuje správně.
Tak moc se však zabýval tajným studiem, že si nejdříve ani nevšiml, jaký byl účinek kouzla. Do studovny se jakoby ze zdí nahrnul dým. Nakonec se mrak odtrhl od stěny a zhmotnil se do podoby živoucí sochy drowa.
„Tady nic užitečného není,“ řekl kouzelník a mávnul rukou k hromadě odhozených knih. „Najdi její služebníky a zjisti, jestli o ní něco neví.“
Golem se uklonil a s nohama hlasitě klapajícíma na kamenné podlaze vykročil z místnosti. Ssasser se odtáhl z dosahu kamenných bot, ale pak se opět natáhl dopředu, zvědavý, co arcimág podnikne dál. Jen zřídka se nágovi dostalo příležitosti pozorovat takhle mocného kouzelníka, a tak doufal, že by Gromf mohl seslat další kouzlo.
To mu však drowí kouzelník nedopřál. Jen si frustrovaně prohrábl rukou dlouhé vlasy a pak se usadil k tichému přemýšlení. Po dlouhé chvíli vytáhl z kapsy třpytivého pláště malou knihu, prolistoval pár stran a odhodil ji na stůl.
„Tohle sám nezvládnu,“ zamumlal si pro sebe, „dokonce ani s kopií knihy kouzel, kterou jsem jí dal. Při použití těchhle bran může být Liriel kdekoliv. Sám město opustit nemůžu. Mohl bych ale svěřit taková kouzla někomu jinému?“
Gromf se postavil a začal přecházet po místnosti. „Ne,“ uzavřel konečně. „Jestli se mi dívku nepodaří najít dřív, než se dozví o hrozícím nebezpečí a uprchne z Temných říší, je pro mě ztracená a její kouzla s ní.“
Z nižšího patra se ozvalo řinčení následované bolestivým výkřikem půlčice, který přešel v rychlé a upřímné brebentění. Kouzelník se usmál a vykročil z místnosti, aby zjistil, jaké informace se jeho kamennému sluhovi podařilo z dívčiny komorné dostat.
Neviditelný nága se s úpomým chvatem přesunul ke stolu. Doširoka rozevřel čelist s hrozivými zuby a vrhl se po vzácné knize. Pozřel ji a několikrát naprázdno polkl, aby urychlil její cestu do vnitřního orgánu, který v té chvíli již ukrýval dva svitky kouzel, několik lahviček s jedem, malou mitrilovou sekyru, celkem pěknou dýku a šipku z kuše, kterou před chvílí spolkl. Ssasser dokázal podle libosti vyvrhnout kterýkoliv z těchto předmětů. Pro jistotu nága pozřel ještě velkou mapu povrchového světa. S tou dokáže hunzrinskou otrokářku přesvědčit, že má dostatek informací k zahájení lovu na odpadlou ženu.
Knihu kouzel si nechá jako vlastní tajnou odměnu.
Daleko od vzhůru nohama obráceného města poskakovala Liriel vesele chodbami Temných říší. Unavená, ale nesmírně šťastná. Když měla Poutníkův amulet v rukou a zakletý tak, aby uchoval jedinečnou magii Temných říší, mohla se v klidu vrátit do Arach-Tinilith, kde hodlala vybrousit své schopnosti a lépe se připravit na cestu do Zemí světla. Nutné roky studia se již nezdály tak dlouhé a ani břímě zrychleného učení tak těžké. Na okamžik si přála, aby měla někoho, s kým by se o svůj úspěch mohla podělit. Něco takového však nebylo v drowí přirozenosti a Liriel byla příliš rozradostněná, než aby se trápila něčím, co ani nikdy nemohlo být. Mladá elfka stvořila bránu, která ji měla přenést do Xorlarrinské věže, a s uspokojeným vydechnutím jí prošla.
Na druhé straně ji přivítal Kharza-kzad, ale nezdál se být ve své obvyklé, čiperně podrážděné náladě. Místo roztěkanosti stál tiše na místě. Řídké vlasy, které mu jindy divoce vlály kolem hlavy, měl nyní pečlivě učesané, a dokonce i vrásky v jeho tváři nevypadaly tak hluboké. Působil podivně odhodlaně a zvláštně vyrovnaně.
„Máš vůbec tušení, co jsi udělala?“ pronesl upjatým, truchlivým hlasem.
Liriel ztuhla, na okamžik omráčená zjištěním, že Kharza nějakým způsobem prohlédl její záměry. Samozřejmě že by ho mohla přesvědčit; již několikrát v minulosti ho dokázala přimět vidět věci jejíma očima. „Jistěže vím, co jsem udělala! Je to vlastně strašně vzrušující. Našla jsem způsob…“
„Podepsala sis rozsudek smrti, to jsi udělala!“ skočil jí do řeči. „Jsi snad naivní a vážně čekáš, že ti vládcové Menzoberranzanu dovolí vládnout takovou mocí? Který drow by nevraždil, aby se jí zmocnil?“
Dívka zmateně zamrkala. Jen málo menzoberranzanských drowů cestovalo Temnými říšemi, s výjimkou hlídek nutných k udržení blízkých tunelů bez nepřátel. Jen málo temných elfů sdílelo její zvídavou povahu, lásku k dobrodružství a zálibu v bezúčelných průzkumných výpravách. A rozhodně se žádný z nich nechtěl vypravit do Zemí světla za znalostmi a runovou magií. Kromě toho, který drow vůbec věděl o její existenci? Byl naprostý zázrak, že ona sama dokázala ze střípků sestavit příběh Poutníkova amuletu. Nikdo jiný nemohl vědět, co pro ni znamenal a k čemu sloužil.
Náhle pochopila. Samozřejmě že to nemohli vědět! Drowové bezpochyby věřili, že i tenhle amulet je jako většina jiných magických předmětů ve městě a jen pouhé jeho vlastnictví kouzelníkem nebo kněžkou dostatečné moci stačí k vyvolání jeho kouzel! Není divu, že Kharza říkal, jak by pro něj mnozí zabíjeli!
„Ale tenhle amulet by jim k ničemu nebyl! Není jako nic z toho, co známe,“ vysvětlovala upřímně. „Nech mě to vysvětlit…“
„Ne,“ zastavil ji Kharza prostě a prudce zdvihl ruku v umlčujícím gestu. „Čím méně toho o amuletu vím, tím větší mám šanci přežít.“
Lirieliny oči sklouzly k bojové hůlce v učitelově pravé ruce a pak se pomalu vrátily k jeho rozhodně se tvářícímu obličeji. Pravda ji náhle udeřila do tváře: Kharza ji chtěl zabít.
Kouzelník se o krok přiblížil, prázdnou ruku nataženou před sebe a hůlku skloněnou jako připravený meč. „Ten amulet musí být předán do Čarodějce k prostudování. Dej mi ho.“
Ruka se jí sevřela kolem na krku visícího zlatého pouzdra. Snažila se promluvit, ale zjistila, že to nejde. Tak sucho měla v krku a tak silná byla bolest v hrudi. Liriel ve svém mladém životě zažila mnoho zrad, ale žádná nepřišla tak nečekaně jako tahle. Věděla, že Kharzovi na ní zvláštním způsobem záleží, možná víc než komukoliv jinému. Zvykla si na to spoléhat a časem se mezi nimi vytvořilo něco, co připomínalo důvěru. Mezi drowy však důvěra vždy předcházela zradu. Liriel si uvědomila bláhovost svého jednání a přijala trest.
S odvahou a vzdorem očekávaným od temné elfky ze šlechtického rodu zdvihla bradu a připravila se na smrt. Prsty sevřela kolem amuletu a volnou rukou vytvořila posunkovou řečí svá poslední slova.
Udeř. Amulet to přežije. Můžeš si ho pak vzít z popela.
Kharza-kzad pozdvihl hůlku a namířil ji na ni. Mučivě dlouhou dobu proti sobě oba tiše stáli.
Pak, kouzelník zcela nečekaně šťavnatě zaklel a odhodil zbraň stranou. „Nemůžu,“ řekl truchlivě.
Liriel ohromeně sledovala, jak ruce jejího učitele splétají vzorce kouzla. Uprostřed místnosti se objevila třpytivá brána ve tvaru diamantu.
„Musíš opustit Menzoberranzan,“ naléhal kouzelník a strkal ji k zářícím dveřím. „Není pro tebe bezpečné tu zůstávat. Vezmi si svoji novou magii na Povrch a žij tam, jak nejlépe dokážeš.“
„Ale…“
„Teď není čas na hádky. Jdi.“
Omráčená k poslušnosti zamířila Liriel k bráně.
„Počkej!“ zavřískl Kharza a vrhl se kupředu, aby ji zadržel. Chvíli si pro sebe něco mumlal a na prstech při tom dopočítal do devíti.